Ohrožuje islám Vinohrady?

Setkání Zikmund – Drápal – Štampach

Vztah k islámu je již delší dobu tématem nejen sboru na Vinohradech. Zde o něm v září 2006 na setkání střední generace přednášel arabista Luboš Kropáček. Ve středu 8. listopadu jsme se kolem otázky „Ohrožuje islám západní civilizaci?“ sešli ve sborovém sále. Podnět k uspořádání sborové besedy dal text Dana Drápala, někdejšího evangelického faráře, zakladatele denominace zvané Křesťanské společenství a dnes nezávislého publicisty. V MF Dnes z 20. září 2006 napsal článek „Vysoké ploty dělají dobré sousedy“. Tvrdí v něm, že si Evropa musí konečně přiznat, že má s islámem problém. Z jeho středu se prý vůči nám soustavně ozývají nenávistné projevy, přecházející opakovaně v činy. Naší odpovědí proto musí být separace, zřetelné odlišení mezi my a vy, a to jak v zahraniční politice, tak např. v přístupu k přistěhovalcům. Pozvání k rozhovoru přijal Ivan Odilo Štampach, někdejší dominikán, později zakladatel religionistické katedry na Univerzitě Pardubice. Přestože se otázce plurality kultur a náboženství věnuje profesionálně, činí tak s plným osobním nasazením. Rozhovor svolal a jako koreferent se ho účastnil také vinohradský farář Martin Zikmund.

Sborový sál nacpaný k prasknutí, ještě po začátku se doplňují židle. Večer zahájil čtením z Bible a modlitbou Martin Zikmund. Ve svém vlastním příspěvku zdůraznil odpovědnost, kterou Evropa v situaci rostoucího napětí má. Kdysi křesťanská, dnes píše konzumní, je spolu s Amerikou stále nejsilnějším hráčem světa. Muslimům jako evropští křesťané dlužíme obraz plnokrevného a přitom mírumilovného křesťanství. Zatím nás vnímají spíše jako obyvatele té části světa, která ztratila pojem víry a mravů, ale ze světového koláče ujídá mnohem víc, než to odpovídá její velikosti. Dan Drápal zopakoval teze svého článku „Tři domy“, uveřejněného před několika lety v Kostnických jiskrách. To, co někteří označují slovem civilizace, nazývá ve svém článku arabskou metaforu „domu“. Na rozdíl od jednotného islámského domu charakterizuje prý situaci v Evropě vzájemné překrývání se chátrajícího domu křesťanství a dnes převládajícího domu sekulárního humanismu. Dům sekulárního humanismu ovšem, varuje Dan Drápal, nikdy nenadchne své obránce k takové horlivosti, jako to kdysi umělo křesťanství a jako dnes islám. Proto jsou jeho ­­— a naše v něm — vyhlídky neveselé. Ivan Štampach vyzdvihl podstatný výdobytek naší civilizace: rozdíl mezi občanstvím a náboženskou příslušností. Připomněl agresivní tóny křesťanské tradice, které si ­— ať ve svých svatých knihách, nebo v projevech svých vyznavačů — nezadají s těmi, které dnes znějí z radikálního islamistického tábora. Proti bojovným hlasům z obou stran připomněl: křesťanství i islám prý vzývají jednoho Boha (hebrejsky původně Eloah, arabsky Alláh), obě znají Ježíše. Budoucnost patří umírněným, kteří hledají shodu.

Diskuse, kterou referáty otevřely, byla místy bouřlivá, poněkud méně naslouchající — a hlavně velmi krátká vzhledem k tomu, o čem všem by bylo třeba hovořit. Dojem duelu podtrhli hosté, kteří hlasy o islámském nebezpečí podpořili potleskem. „Je opravdu Bůh Bible totožný s Bohem Koránu? Není současné vzedmutí militantního islámu trestem nevěřící Evropě? Je militantní islám projevem ztráty rozumu a podlehnutím destruktivní ideologii, nebo je v jádru odporem k sobectví a rozplizlosti Evropy? Jsou Palestinci jenom teroristé, nebo jsou to vlastenci, kteří hájí své domovy? A existuje vůbec ona umírněná mlčící muslimská většina, v níž doufají stoupenci dialogu?“ Zazněly i hlasy bez otazníků, spíše s vykřičníky. „Ne dialog, ale pozvání ke Kristu, to je to podstatné, co muslimům dlužíme! Jediným řešením problémů Blízkého východu je uznání Izraele! Liberální teologové by neměli lidi klamat tím, že islám není hrozbou! V debatách si můžeme říkat, co chceme, v Íránu však nezahálejí a co nevidět budeme v dostřelu jejich raket!“

A přece otazníky zůstávají. Je zřejmé, že v rámci jednotlivých civilizačních okruhů („domů“) existuje cosi jako kolektivní vědomí. V tomto kolektivním vědomí si mnozí muslimové dnes připadají jako kulturně i ekonomicky vyšachovaní, odsunutí na vedlejší kolej. To, co od nás, tedy z  naší bohaté a také na jejich území působící kultury zní nejhlasitěji (kvalita technologií, nenasytnost těl a mělkost duší), jim však jenom dává za pravdu, že je to nespravedlivé uspořádání světa. Široké vrstvy podobně nespokojených vedly v minulém století k nástupu fašismu a komunismu. Je otázka, zda jsou dnes věci tak daleko, že již jenom pouhou silou můžeme čelit projevům muslimské frustrace. Anebo je ještě čas setkávat se s touto frustrací, snažit se jí porozumět a za ní spatřit tvář bližního? V kruzích blízkých těm, které na Vinohradech tleskaly při slovech o muslimském nebezpečí, jsem kdysi slyšel praktickou radu pro drobná i vážná rozhodnutí. Člověk si prý má říci WWJD („what would Jesus do“, co by dělal Ježíš). WWJD, říkám si s myšlenkou na islám a Evropu. To by mě opravdu zajímalo.

Petr Sláma