Sborová solidarita II.

Chotiněves

Chotiněves leží v pohraničí Severočeského kraje, nedaleko Litoměřic. Dnešní sbor je pokračovatelem reformovaného evangelického sboru, který vznikl v roce 1884 v Českém Boratíně na Volyni v tehdejším Rusku. Základ tohoto sboru tvoří čeští reemigranti, vracející se do vlasti po roce 1945, z nichž mnozí byli vojáky v československé osvobozenecké armádě. Ustavení sboru v Chotiněvsi proběhlo v roce 1948. Farníci se rozhodli v nelehkých poválečných padesátých letech postavit si také nový kostel. To se jim podařilo díky velkému nadšení a obětavosti. V listopadu 1951 byl kostel dokončen, sborový život se naplno rozvinul pod vedením br.vikáře Jaroslava Opočenského (1947 – 1957). Dále zde působil br. farář Jan Dus, poté krátce br.f. Miroslav Janeba, později Jan Široký. V dalším období zde vypomáhala s. f. Antonie Páleníková, která dojížděla z Prahy. Nejdelší období ve sboru působil br. f. Zdeněk Bárta (1974- 1994).

V současné době tvoří sbor kromě Chotiněvsi ještě dalších několik obcí v okolí a také kazatelská stanice v městečku Úštěk. Po delším období uprázdněného sboru zde od r. 2001 působí s.f. MartinaV. Šeráková. Základ sboru tvoří nejstarší generace budovatelů kostela, ale je zde také mladá generace, rodiny s malými dětmi. Kromě bohoslužeb, kterých se účastní v průměru kolem 40 účastníků (4.místo v rámci seniorátu) se koná nedělní školka pro nejmenší při bohoslužbách, dvě skupiny školních dětí a jedna skupina mládeže, která se schází společně s mládeží ze dvou okolních sborů. Zájemci se scházejí i k biblickým hodinám. Pravidelně se konají rodinné neděle, velká štědrovečerní slavnost s divadelní vánoční hrou dětí a mládeže, kdy účast bývá kolem 100 účastníků, slavnosti Díkůčinění, Den matek atd.

Věříme, že náš sbor má budoucnost, ale v současné době jsme se dostali do finančních potíží. Kořen potíží spočívá ve velké finanční náročnosti údržby tří velkých budov, které náš sbor vlastní. Kromě kostela je to patrová budova fary a sborový dům v kazatelské stanici. V roce 2004 jsme byli nuceni přistoupit k řešení havarijního stavu sborového domu, kdy bylo nutno opravit prasklý štít, bortící se terasu, postavit nový komín aj . Za tyto práce jsme vydali cca 70 000 Kč, což pro nás znamenalo použití všech finančních rezerv a začátek finančních potíží. Loňský rok jsme se museli potýkat s opravou střechy kostela, kterou poškodila vichřice. Letos máme problém odevzdat všechny řádné odvody včetně personálního fondu, přestože např. v r. 2005 platilo salár zhruba 100 salárníků, tj. 43% členů sboru, což znamená v rámci seniorátu 3. nejlepší výsledek. Snažíme se hledat řešení pro zlepšení finanční situace, zvýšit obětavost členů, hledat jiné finanční zdroje, jednu budovu pronajímáme, jsme nuceni uvažovat i o prodeji. V této nelehké situaci jsme s nesmírnou vděčností přijali zprávu o tom, že váš farní sbor v Praze na Vinohradech chce být s naším pohraničním, venkovským sborem solidární. Velmi si toho vážíme a chceme vám za váš finanční dar poděkovat. Přišel opravdu v pravý okamžik a věříme, že nám pomůže spolu s dalšími opatřeními dostat se z našich finančních potíží a budeme opět s novou nadějí myslet nejen na další pokračování, ale i rozvoj naší práce pro Pána Ježíše Krista.

Alena Hálová, kurátorka sboru

Písek

Sbor v Písku vznikl na základě kazatelské stanice z Chrudimi z roku 1900, a po roce 1922 v rámci přestupového hnutí byl založen samostatný sbor. Kostel a fara stojí na Fügnerově náměstí. Bohoslužby se konají v Písku a v kazatelské stanici ve Vodňanech. Členové sboru pořádají v ZŠ v Týně nad Vltavou vyprávění biblických příběhů. Sborový život nezasahuje pouze členy sboru, kulturní dění organizují písečtí farníci i pro širokou veřejnost: písecký sbor spolupracuje s Klubem seniorů a společně s Filmovou školou pořádají filmový klub, spolupracují s křesťanskou Mateřskou školou a pro nejmenší a se školáky pravidelně sehrávají vánoční divadelní představení. Dalším kulturním příspěvkem jsou benefiční koncerty ve prospěch dětského domova.

Sociální a zdravotní služba píseckého sboru zahrnuje široké spektrum činností — od kurzů pečení pro písecké ženy po sborové výlety. V kostele jsou pořádány schůzky Anonymních alkoholiků a v kostelnickém domku sídlí občanské sdružení Arkáda, které poskytuje sociální pomoc a pracuje s drogově závislými.

Písecká Diakonie se věnuje seniorům: jsou pořádány pravidelné biblické hodiny a ekumenické bohoslužby s duchovními z různých církví. Klientům i zaměstnanům je poskytována pastorační a duchovní péče. Součástí Diakonie je stacionář Domovinka s více než 30 lůžky, homecare pro klienty bydlící v přilehlých bytech a Vážka — oddělení pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou a stařeckou demencí. Pro klienty Domovinky navíc pořádají členové píseckého sboru karnevaly a výlety.

Z webové prezentace bratra faráře Nečila sestavil Vít Kremlička

Svratouch

Svratouch je toleranční sbor, první modlitebna byla postavena těsně po Tolerančním patentu (jak to bylo u většiny sborů na Vysočině).

Ke konci 19. století bohužel svratoušští modlitebnu přestavěli — dodělali věž, změnili dispozici kostela. V základech věže jsou kameny věnované jednotlivými obcemi, což asi trošku dokresluje atmosféru doby, stavělo se něco, co nebylo třeba, spíše na odiv. V kronikách se dá vyčíst, že Svratouch byl v 18.- 19. století extrémně chudý a tvrdý, farář Jan Pail tuším o tom píše, je to dost neveselé čtení. Faráři se střídali často — i z důvodu chudoby za hranicí bídy. Ve 20. století některé události také dost pohmoždily celkovou situaci, komunismus, různá osobní selhání … Ale samozřejmě také spousta hezkých vzpomínek, mnoho let obětavé práce, jenže — kde jsou, kdepak jsou, copak se to vlastně stalo?

Současnost mýma očima — sbor směřuje ke krizi. Nemáme (za současné situace ani nemůžeme mít) kazatele. Z větší části se sbor stal imunizovanou lidovou církví. My ale přesto chceme, aby možnosti zůstávaly otevřené. Život je krátký, třebas se skulinkou zase prodere světlo, naděje vzklíčí a vyroste v krásný strom. Možná, že to naše generace nezažije, ale my bychom nechtěli rezignovat, pořád nám to ještě dává v širších souvislostech smysl, alespoň bychom chtěli udržet nějakou živnou půdu, a pak hlavně nepřekážet „Zahradníkovi“.

Dar od vinohradského sboru nás potěšil, jsme za něj vděčni. Asi nemáme příliš co nabídnout v tuto chvíli, ale pohostinnost při případné vaší návštěvě jistě. A v zimě je tu dostatek sněhu a ledu — mohli bychom expresně zaslat do často šedé a nevlídné zimní Prahy zásilku, takový malinkatý bílý sněhulák na Vinohradské třídě by se jistě vyjímal, na pořádnou koulovačku by to nebylo, to budete muset přijet do Svratoucha. :-)

www.svratouch.evangnet.cz

Tomáš Jun

Třebenice

Farní sbor ČCE v Třebenicích žije a pracuje v malém městečku v podhůří Českého středohoří — na samém vstupu do kraje, který je zubožen nejen po přírodní stránce (vyhlodanými kopci a obrovskými „propadlinami“ povrchových dolů), ale i duchovně. Slovo o naději se zde pro mnoho lidí stává motorem v jejich každodenním snažení. Vzdálenosti mezi křesťanskými sbory se tu měří na desítky kilometrů a „dělníků je málo“. Ačkoli třebenický sbor ve skutečnosti tvoří pár rodin (spíš rodů) a k nim několik jednotlivců, je zde patrná touha lidí setkávat se a nést za své společenství odpovědnost a vnášet do něj aktivitu.

Máme obrovské štěstí, že budovy sboru nejsou o moc větší, než je možnost a potenciál lidí ve sboru se o ně starat. I když právě v této věci jsme vděčně přijali pomoc. Ono to člověku uvolní ruce a může se o to více soustředit na práci, kterou má společenství Páně dělat. Zvěstovat radost, pokoj a naději všem kolem. I přes dlouholetou působnost sboru v místě jsme neustále naráželi na neporozumění, ostych, přezírání od jiných lidí. Snažíme se proto využít každé příležitosti, abychom sbor co nejvíce otevřeli jako místo setkání, místo porozumění široké veřejnosti, ale také třeba dětem. Krátké zprávičky z těchto pokusů vždy prezentujeme na webových stránkách sboru. (www.trebenice.evangnet.cz)

Těšíme se z toho, že ač malé společenství, můžeme hledat své platné místo v kraji a mezi lidmi, kde žijeme a pracujeme. Věříme, že smíme mít podíl na Božím vstupu do tohoto světa, a tak se snažíme přistoupit k tomu aktivně. Vždyť naděje, kterou čekáme, si to zaslouží.

Štěpán Brodský