Sdílení víry předpokládá atmosféru důvěry a přijetí

Rozhovor s Ester Čaškovou

O svém dosavadaním životě a farářském působení jsi nám už povídala bezmála před rokem na setkání se sborem při příležitosti tvého kázání na Vinohradech. Mnozí však tehdy chyběli. Můžeš nám proto ještě jednou představit sebe i svou rodinu?

Narodila jsem se v Sázavě u Žďáru, kde byl můj otec 21 let farářem, maminka byla s námi třemi dětmi doma. Kvůli jejímu zdraví jsme se v roce 1971 odstěhovali do teplejšího Brna. Tady jsem si po gymnáziu udělala na jazykové škole státnici z němčiny, protože mě z politických důvodů nepřijali na teologii. O rok později se přijetí na fakultu podařilo a já začala chodit střídavě do vinohradské a vršovické mládeže.Tam jsem taky poznala svého muže, rodem Vinohraďáka. Studoval vysokou zemědělskou, obor meliorace. Mirek byl na přání babičky pokřtěn, a když ho pak bratr farář Otřísal přišel pozvat na konfirmační cvičení, rodina usoudila, že by to asi měl absolvovat. Už se jim ale moc nelíbilo, že začal chodit do mládeže a vůbec nebyli pro, když si namluvil studentku teologie. Bylo to v roce 1979 a Mirkův tatínek si pro něj představoval perspektivní budoucnost, což se jaksi vylučovalo s aktivním členstvím v církvi a životem na faře. (Tatínek a dědeček z mužovy strany byli jako kulaci po roce 1948 zavření, takže s režimem měli své zkušenosti.)

Když jsme spolu vydrželi i roční odloučení, kdy byl Mirek na vojně a já na rok v západním Německu, usoudili, že už nám to nemá cenu rozmlouvat. Mirek dokončil studium o rok dřív a začal pracovat v Pelhřimově u meliorací, protože jsme chtěli někam na Vysočinu. A tady bylo zrovna několik neobsazených sborů, jedním z nich Moraveč. Stěhovali jsme se v lednu 1984. Narodily se nám tu tři děti: Marie 22, Barbora 20 a Jakub 17. Do vsi se přistěhovali také moji rodiče, protože otec po odchodu z Brna nedostal souhlas jako farář v Opatově, a tak nám s dětmi velice obětavě pomáhali a já se mohla i při dětech starat o sbor.

Po revoluci 1989 dělal Mirek chvíli starostu, ale musel se toho vzdát, protože současně založil soukromou firmu a bylo toho moc. Firmu má dodnes v Pelhřimově, zaměřuje se na projektování vodohospodářských staveb – rybníků, vodovodů, kanalizací. Plánuje ji řídit z Prahy, ale aspoň jednou týdně bude muset do Pelhřimova dojíždět. I proto, že Jakub nechce měnit školu a dva roky gymnázia chce dodělat v Pelhřimově. Svěříme ho do péče rodiny našich přátel a Jakubova kamaráda ve vsi. Obě děvčata budou studovat v Praze. Barborka byla přijata na ETF – obor sociální a pastorační práce a Maruška přestoupila z olomoucké filozofické fakulty do Prahy na mediální studia. Moje sestra bydlí v Brně, bratr v Řečanech u Přelouče, tatínek se odstěhoval do sborového domu pro důchodce v Chrudimi. Mirkova maminka i bratr s rodinou bydlí v Praze.

V Moravči jste tedy strávili mnoho let: začínali jste tam jako mladí manželé, narodily se vám tam děti, jste tam jako rodina jistě poměrně hluboko zakotveni. Bylo pro vás hodně těžké ty kotvy najednou zvednout a rozhodnout se odejít?

Těžké to je a myslím, že si zatím ani nepřipouštíme, co všechno opouštíme. Kvůli tomu, aby děti někam patřily, měly někde domov, jsem také různá pozvání z jiných sborů dlouho odmítala. Teď už ale pro ně Pelhřimov a tenhle kout Vysočiny zůstane “rodnou hroudou“. A tak se mi zdá, že čas prostě dozrál ke změně. Bylo fajn, že jsme s tím mohli počítat rok dopředu, s lidmi i místy se rozloučit.

Na co jsi kladla důrazy při svém farářování v Moravči? Co tě na práci tam zvlášť těšilo? Co se za ta léta podařilo tak, že z toho cítíš uspokojení (byť samozřejmě s vědomím, že nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé)?

Už jako dítěti mi vadily fráze a nic neříkající zbožné řeči. A tak jsem se sama snažila kázat a mluvit tak, aby to mělo konkrétní obsah a aby tomu lidi rozuměli. Měla jsem před očima jednu sestru z Moravče, která nebyla za celý život dál než v sousední vesnici. Teta Cestářová pro mě byla měřítkem srozumitelnosti.

Z domova jsem pak byla zvyklá na to, že život na faře znamená, že člověk automaticky přejímá zodpovědnost za kostel, faru, hřbitov, zahradu a veškerý provoz. A někdy jsem měla pocit, že pro moravečské sousedy bylo větším svědectvím o naší víře to, že jsme pravidelně sekali trávníky a udržovali zahradu i budovy, než všecka moje kázání. Je pravda, že to viděli všichni, kdežto do kostela všichni nepřišli.

A ještě třetí věc: víra je pro mě spojená s naprosto svobodným rozhodnutím. K víře nelze nikoho donutit, a když to rodiče nebo někdo jiný zkouší, dotyčného člověka odradí a zatvrdí. Po určitou dobu máme jako rodiče možnost svoje blízké ovlivňovat, a to hlavně vlastním příkladem prožívané víry. Tím, jestli se na nás v nejrůznějších situacích dá poznat, že počítáme s Božím vedením. A pak musíme ty dospívající děti nechat, aby si to přebraly samy. Když se rozhodnou pro stejný životní postoj, je to radost a důvod k veliké vděčnosti. Ale víra je dar, a já respektuju každého, kdo si to promyslí a řekne, že věřit nemůže. Potíž je v tom, že někteří víru odmítnou z lenosti a pohodlnosti. Připravují se tak o velkou životní šanci. Ale i tuhle možnost s sebou nese svoboda rozhodování.

Teď jsem ale vynechala otázky po tom, co mě těšilo a z čeho cítím uspokojení. Těšila mě práce sama: práce s biblí i s lidmi. Je taková dvoukolejná. Člověk musí nejdřív sám něco uslyšet, aby pak měl druhým co sdělit. Někdy se to podaří a člověk to tak cítí, jindy mám dojem, že se to nepovedlo. Ale lidi to vnímají úplně jinak, a tak už na svoje pocity moc nedám. V neděli večer bývám hodně nespolečenská a “lidmi unavená“. Bolí mě paradoxně ruce a děti mi v legraci říkají, že to mám z toho “žehnání“. Ale je to i zkušenost jiných kolegů, že když ze sebe člověk duchovně hodně vydá, nastane dočasné prázdno. Takže jsem s povděkem vítala volné pondělí, kdy jsem místo taláru oblékla zástěru a dělala ženu v domácnosti. Tuším, že tady to bude muset být trochu jiné, a doufám, že to zorganizujeme tak, aby to šlo.

A uspokojení? Jsem ráda, že sbor v Moravči je živý, že jsou v něm lidé věrní, věřící i hledající, že je otevřený, že o sebe lidé mají zájem a záleží jim na sobě. Mnozí jsou také ochotní něco pro sbor udělat. Rozdělila jsem asi 15 lidem úkoly v té správní oblasti, aby fungovala nedělní škola, pošta, byl zajištěn úklid kostela i bohoslužby, než najdou nového kazatele, a vůbec se nebránili!

Máš pravdu, že když Hospodin nestaví, my se nadarmo namáháme. Mám pocit, že to v Moravči nebylo nadarmo a že jsem směla být se svou rodinou u toho, když On budoval! Často to bylo překvapení, když se objevovali lidé, které by člověk v kostele vůbec nečekal.

To je přece radost a důvod k vděčnosti. Proto je taky v pokoji přenechávám nějakém dalšímu služebníkovi a jen si přeju, aby to byl služebník věrný. Na tom podle mě záleží nejvíc.

Mluvíš o své práci moc hezky. Život je ale takový, že ne vždy je všechno ideální. Je asi hloupé se takhle ptát, ale aspoň obecně: co může být pro faráře ve sboru těžké? Čím mu může sbor jeho práci komplikovat? A čím mu naopak pomoci?

Podle mých zkušeností se konflikty ve sboru týkají spíš těch ne-duchovních věcí. Těžko se někdy vysvětluje, že farářská práce se moc nedá poměřovat osmihodinovou pracovní dobou. Nechci omlouvat lenost, sebekázeň je nutná. Ale když se mě někdo ptá, jak dlouho třeba trvá připravit kázání, nedokážu říct počet hodin. Většinou ho napíšu v pátek dopoledne. Ale přemýšlím o něm už minimálně od středy a pak se k němu několikrát vracím, přepisuju, škrtám, často i v sobotu večer v posteli. Jednou jsem si odskočila v sobotu ráno z kuchyně od vaření, že si to jen prolétnu očima, a když jsem se za dvě hodiny vrátila, byla z hovězího na rajskou černočerná hmota a musela jsem koupit nový papiňák… Kázání není hotové do té chvíle, než ho “odkážu“. A tak je to i s přípravou na biblickou hodinu nebo náboženství. Člověk není nikdy hotov, vždycky je co vylepšovat, co si k tomu ještě přečíst, promyslet. A protože je potřeba zkombinovat práci doma i v kanceláři, využít chvíli, kdy přijde domů rodina a pobýt s ní, protože večer zase já odjíždím na biblickou, pracuju často po chvilkách, z kanceláře odcházím a zase se tam vracím. A tak se zvenku někdy lidem zdá, že vlastně farář nic nedělá, že je pořád “doma“. Když mi v půl desáté ráno někdo zavolá a omlouvá se, že mě budí, tak to zabolí.

Náročné je farářské povolání také v tom, že za sebou člověk většinou nevidí žádné markantní výsledky. Léta káže, většinou stejným lidem, a oni se nijak evidentně nemění. V tom to má farář horší než třeba učitel. Je to vyčerpávající a občas si člověk potřebuje od lidí odpočinout a dělat něco, co vidět je. Já třeba jako relaxaci uklízím a věším prádlo. A obtížné je udržet si odstup, zachovat soukromí rodiny, umět někdy říct: Nezlobte se, dneska už ne. Tenhle problém mají všechny pomáhající profese a farář o to víc, že v práci vlastně bydlí.

Čím může sbor práci faráři komplikovat anebo mu naopak pomoci? Komplikovat mu ji může tím, že od něj příliš mnoho očekává a člověk pak musí buď dokazovat, že “na to má“ anebo se bránit, že toho je moc. Já bych nerada něco dokazovala. Sdílení víry předpokládá atmosféru důvěry a přijetí. Dobře se pracuje tam, kde člověk ví, že jsou lidé vděční za to, co jim s nejlepším vědomím a svědomím připraví. A jsem přesvědčená, že povzbuzením a pochvalou se dá dobře budovat, kdežto kritika vede ke stresu a nakonec je kontraproduktivní.

Sbor faráři pomůže tím, že od něj nečeká zázraky. Že ho přijme jako jednoho z mnoha služebníků, kteří jsou na čas povoláni a mají také svá omezení a chyby, stejně jako svoje obdarování.

Vím, že také studuješ. Jde o doktorát? Na jaké téma?

Na myšlenku začít znovu studovat jsem přišla před třemi lety, kdy jsem strávila tříměsíční studijní volno na univerzitě v Heidelbergu. Pan profesor Filipi mi pak nabídl k disertaci téma “Vzkříšení v kázáních“. Je to doktorské studium a moc mě baví. Při sborové práci se k tomu ale moc nedostanu, takže jsem si teď vždycky brala dovolenou, abych něco přečetla a napsala. Jenže letos padla dovolená na stěhování, a tak jsme se domluvili, že po dvou letech (z pěti) na rok studium přeruším a pak se uvidí. Doufám, že to půjde. I pro tu farářskou práci je to motivace a přísun duchovního “materiálu“.

Děkuji za rozhovor, přála bych si, aby se ti v našem sboru líbilo, abyste brzy zvládli všechny obtíže kolem takové životní změny, abyste i tady prožili šťastná léta. A společně s tebou doufám, že Hospodin tu bude při díle…

Ptala se Jana Šarounová