Jsou věci, ve kterých se musíme chovat jako děti

Kázání synodního seniora Joela Rumla při slavnosti 100. výročí postavení kostela

Čtení: Joz 24,17-28

Text: 1Pt 2,1-5: Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání ² a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; ³ vždyť jste „okusili, že Pán je dobrý!“ ⁴ Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je „vyvolený a vzácný“. ⁵ I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.

Bratři a sestry, ačkoliv jsem toto apoštolovo slovo probíral z různých stran v souvislosti s vaším (naším) výročím, nedocházel jsem k ničemu jinému než tomu, že nejlepší metoda, co s tím, je tunelování. Ovšem beztrestné.

Dojdeme k tomu postupně. Být začátečníkem je dvojznačné. Začátečník něco nemá jednoduché a na druhou stranou v něčem je značně zvýhodněn. Dát si na auto „Z“ znamená získat jistý soucit oplechovaných bližních, ale spíše trpný než galantní. Je to stejné v případě začátečníka ve vyznání Krista? Někdy snad i ano, ale spíše tak i tak. Apoštol, autor listu však postupoval s příjemci velice citlivě.

Autor psal začátečníkům. Nazval je možná ještě hůře – něco jako novorozené děti, snad by se dalo říci cucáky, kteří mají mít dost na nefalšovaném duchovním mléku a na pořádnou stravu si mají zatím počkat, protože ta patří až těm zkušeným, vyzrálým. Jenže – i když autor psal skutečně těm, kteří stáli na počátku cesty, psal jim takovým způsobem, že to, co po nich chtěl, nevypadá jako úkol na začátek.

Využíval však toho, že začátečníci dokáží jednat jinak. Skoro bez obtíží dokázali odkládat, dokonce odhazovat to, co se lepí každému člověku na paty, co brzdí, s čím si leckdo neví rady a spíše se snaží s tím sžívat, ale oni ne. Takový otravný balast, který hrozil bránit tomu, aby si uchovali vděčné poznání dobroty Páně, ten balast mohli shodit jakoby nic, jako nějaký zimní kabát. Do popelnice a k nevyužívání měla odletět všechna špatnost, každá lest, přetvářka, závist, jakékoliv pomlouvání; něčeho takového se zbavit, to dá zabrat kdekomu, začátečníci však poslouchají rádi a rádi jdou zpříma. Tak je všeobecně. Ze strany mnohých tzv. vyznavačských církví je nám naznačováno, že zatímco oni dokáží dávat desátky, vyhradit daleko více času pro službu druhým, anebo si přeorganizovat čas tak, aby měli pravidelně možnost začínat den v soustředění hodného následování Krista, my, tradiční, zaběhlí, s tím trochu máme problém a umíme zdůvodnit, proč to tak nemá a nemusí být. Minulý týden mi řekla jedna kandidátka presbyterské ordinace, že za zázrak ve svém životě považuje to, že uvěřila. Řeknete – začátečnice!, ale takové vyznání, zvlášť tváří v tvář, to má sílu a pravdivost.

Ovšem začátečníci jsou také jako děti. Apoštol moc dobře něco takového věděl. Pokud by nebyli dále motivováni, možná by jim stačilo zůstat u nekonečného vychutnávání toho, jak dobrý je Pán. Vést začátečníky ve víře, moudře vést katechezi dospělých, to je obrovská odpovědnost. Hrozí tam totiž, že první reakce na spasení Páně, může být postavena jako dostatečná životní náplň. Postupný cíl se tak stane konečným, ovečka už nechce vidět dál. Autor listu však byl dobrým pastýřem. Věděl, co každá maminka – dítě musí dostávat neustále podněty k růstu, k rozvíjení schopností a osobnosti, k tomu, aby nezakrnělo a nesetrvalo u prvního úspěchu. Růst spočívá jak na dobrém začátku, tak i dobrých podmínkách pokračování. To autor listu věděl a tak se nespokojil jenom tím, že odložením toho nepotřebného a škodlivého mohli být uspokojeni.

To, co napsal dále, v tom nebyl příliš originální. Autor znal starozákonní látky, čerpal i z nich, a to výstižně. Ke svému pojetí růstu použil starého a skutečně výstižného obrazu kamene. Což se hodí i dnes, protože když vzpomínáme postavení kostela a sborového domu, je na místě neopominout stavební technologii a užití kamenů, základních nebo úhelných.

Když máme před očima téma kamenů, pak růst ze spasení je v důsledku v něčem podobný s přáním Jana Nerudy, že pokud každý z nás bude z křemene, pak bude celý národ z kvádrů. Nevýhoda Nerudova burcování je v prvotním podnětu, totiž, že záleží na tom, bude-li člověk chtít, uzná-li to za vhodné a bude-li k tomu dobře hnut, ocení-li správně význam malých hvězd a pozná-li přednosti vlastního jádra. Autor toho novozákonního listu se obracel na čtenáře jinak. Prvotní příčina ‘růstu v kvádry‘ se stala bez našeho vlivu. Až dodatečně člověk domýšlí, co se stalo a jakých nesamozřejmostí je třeba, aby mohl být a žít. Proto všechno, k čemu má Petr své posluchače, to jsou reakce a odpovědi, které mají svou logiku. Nejen odhodit balast, ale čerpat ze základní a výchozí stravy tolik, aby kráčeli k základu spásy neustále a to až tak, že se podobně i oni také stanou živými kameny. Spojení samo nám moc nezní, kámen je mrtvá hmota, ale provokující hmota – sochař v něm vidí budoucí vyjádření své přítomné myšlenky, básník prostředek k tomu, aby přemýšlel o tom, může-li se kámen zamilovat, jak Jiří Suchý v někdejším svém dávném Tingltanglu. Ale též v postapoštolské době se nechali zaujmout myšlenkou o živosti kamenů. Jsou to stavební prvky, které se připojují k základnímu kameni a tím se účastní na vytváření něčeho, čeho pevnost a výdrž zajistí kámen úhelný, jímž je opět Boží dílo a účast. Řeč o živosti kamenů vylučuje jak pasivitu mrtvolnosti, tak i hyperaktivitu životaschopnosti, je v tom kombinace obojího – být k dispozici a nebránit se zapojit do budování. Když už jsme ve stavebnictví, tam se prý hovoří o pasívních a aktivních stavebních prvcích. Jde o to, které jsou nesené a ty, které jsou nesoucí (kámen základní a kámen úhelný). To je v nejvlastnější podobě obraz existence člověka, kterou si s vděčností Bohu křesťan uvědomuje, a myslím, že rád. Křesťan je aktivní tím, že dává svůj život k dispozici jako stavební kámen pro společenství, v němž je přítomen a činný Bůh. Dává vše, ale vlastně nezajišťuje nic, Boží přítomnost si nevynutí. Dává vše a opírá se věrnost Božího zaslíbení. Tvoří společenství, nese je, aby jím byl nesen sám stejně jako druzí. Autor listu pak pokračuje a sděluje, že cílem není vytvořit pouze nějaké společenství, je třeba jít ještě dál. Je třeba růst. Růst ke spasení, moderně by se dalo říci vrůstání do svobody, je úkol a smysluplné směřování. Je to něco, co buduje takový model lidství a života, který něco vydrží, zlému nepodlehne a v dobrém setrvá. Nejde pouze vybudovat dům společenství, dalším předpokladem je vazba mimo sebe. Kněžství a oběť jsou odkazy na teocentričnost života a vztahování se k ní. Budování věží bylo budování toho, co odkazuje mimo nás a nad nás. Pro někoho to je ke Slunci, pro jiného k Bohu, vždycky však je přítomno sdělení – nejsme středem. Bez ubíhání se ke středu života člověk být nemůže a nemá-li jej, musí si ho vytvořit, lid Boží tak činí skrze svaté kněžství a duchovní oběti, tj. tak, aby svůj střed v Kristu znal. Začátečníci jsou vedeni k tomu, aby si uvědomili, kde již stojí a co tam mohou. Ale také – jakou cestičkou musí jít, aby zpřítomnili co nejvěrněji Krista Pána svému okolí. Vyjádřil jim to tak, aby pochopili a přijali za své, že oni by sotva co mohli dokázat, pokud by bylo na nich. Ale smějí do toho jít.

I když tato epištola patří mezi listy obecné, nevím, je-li tak obecně míněná, že mluví i do oslav stého výročí postavení kostela. Nás v naší souvislosti může zajímat asi toto: jsme začátečníci?, nebo: počítají se roky našeho doufání, vztahování se k Bohu jako roky růstu a vyzrávání? Posunulo se něco, je něco jinak?

Jistě že byl čas, kdy evangelíci na Vinohradech začínali, ale začátečníky ve víře nebyli. Už to že sáhli na stavební materiál a dali se do budování, to dělali po zralém posouzení chvíle a příležitosti. Zároveň však ani po stu letech nesmíme být zběhlí rutinéři. Jsou věci, ve kterých se musíme chovat jako děti (Mt 18,3), jako ti, co teprve začínají. Jako se potřebujeme denně mýt, a nemudrujeme nad tím, proč ano a zdali už toho nebylo dost, tak potřebujeme dennodenně usilovat o oblékání Krista. Proto uděláme nejlépe, když vytunelujeme začátečnictví i zkušenost, když z nich vybereme to nejlepší – začátečnický úžas, vděčný a opakovaný údiv, jak dobrý je Pán a zkušenost, která ví o selháních, slabostech a hříších, které se stále znovu staví do cesty. Autor, který k nám promluvil z epištoly, nepsal k výročí sboru. Ale psal všem a věděl, že každého čeká to, že nezůstanou …u počátečního učení o Kristu, ale směřují (me) k dospělosti (Žd 6,1). Buďme tedy dál v tom, že umíme být začátečníky i umíme uplatnit zkušenost, umíme se rádi vzdávat všeho, co se ukazuje jako zlé a nemusí to být jen na základě nově definovaných smrtelných hříchů, nýbrž díky tomu, co pro nás učinil Bůh v Ježíši Kristu. Zároveň dokažme být těmi, kdo umí vyzdvihnout všechno to, co bylo probojováno, zdůrazněno a vyneseno na světlo našimi předky. Buďme těmi, kdo umí rozvíjet to nejlepší z víry v Krista poté, co uvážlivě, zrale a obnovovaně nalézají střed sebe sama, svého společenství v Ježíši Kristu, zjevení Boha věčného. I toto předkové vtělili jako znamení svého vyznání do budovy, která už po sto let na Korunní (chvíli na Wilhelma Piecka) odkazuje, připomíná a je podobným svědkem, jako byl jiný kámen za Jozua (Joz 24,27).

To všechno mohlo být proto, aby Kristus byl znám a vyznáván. A to se nijak nemění ani pro další století existence této budovy, na jehož počátku smíme stát my.

Amen