Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování III

V tomto čísle se znovu vracíme k tématu letošního pobytu v Janských Lázních, jímž byla naše církev. Uvádíme další z příspěvků proslovených při večerech v Sola Fide, tentokrát od Jaromíra Strádala.

Teologické kořeny a směřování (některé osobnosti z mnoha)

K tomuto tématu je třeba nejprve pohovořit o tom, co vlastně teologie je. Jde o Pána Boha a jeho Slovo – jak se o něm dovídáme v Písmu svatém. Máme to Slovo slyšet a žít z něj.

To druhé, co slovo teologie znamená, je nauka o Bohu. Žel i s důsledky našich výmyslů a dodatků (taková křesťanská astrologie).

1) Co mluví Bůh. Nejde především o nějaké učení, ale oslovení člověka. Jsou to jistoty, ustanovení, zákony, přikázání, nabídnuta je smlouva. Je na nás, jak se budeme rozhodovat. To má pak své důsledky: požehnání nebo zlořečení. Příklad: na počátku Písma se mluví o Adamovi a Evě, jejich rozhodnutí a jeho důsledcích. A podobně to můžeme sledovat i na dalších postavách Bible.

To jsou vlastně kořeny víry a života jednotlivce i společenství církve. (Vzpomínám, že mne už před léty právě na Vinohradech v sále zaujal obraz kořenů a z nich vyrůstajícího kmene).

Na cestě z otroctví v Egyptě do s v o b o d y přijal Boží lid Desatero jako řád, protože ve svobodě se nedá žít bez řádu (byl by tu jistě nějaký „neřád“).

2) Pomocí ke slyšení a porozumění je to další, co se od jednotlivce i církve očekává. Naši profesoři na bohoslovecké fakultě na přelomu 40. a 50. let nám s velikým důrazem znovu a znovu opakovali odpovědnost a vážnost při studiu teologických a dalších pomocných vědeckých oborů. Tyto studie nás neměly odvádět od podstaty Evangelia k debatám – ba až k jalovému dohadování se o věcech, které nás od Slova spíše vzdalují a v nichž někdy utíkáme před poslušností Boží vůle (J. L. Hromádka).

Ještě alespoň ve zkratce biblický záznam 1.Mojž. 26-33: Izák, Ezau, Jákob. Jákob dobře věděl, že z toho, co s matkou připravují, nemůže být požehnání, a přece podle svého vše provedou. Jákob musí utéci z domova. Hospodin však jej osloví a ujišťuje, že jej ještě neopouští. To byl počátek Boží školy pro Jákoba. Přiblížila se však doba návratu a setkání s Ezauem. Příprava na setkání je především modlitební. Setkání s Ezauem je požehnáním, až dochází k tomu, že společně pohřbívají svého otce. To je teologie. To jsou kořeny. Takových životních zápasů v různých dobách je v Bibli mnoho. Boží přání je srozumitelné, aby se naplnila jeho vůle. A o to jde, jestli se v mém životě prosadí vůle Boží, nebo moje „Já“. Podívejme se na Pána Ježíše, jeho životní cestu až na Olivetskou horu a jeho modlitební zápas: B u ď v ů l e T v á . To je jistě vrchol Kristova života, ne až Golgota.

Když se díváme na církev v pozdějších letech, rozrostla se, stala se institucí, dokonce s úsilím o to, aby vládla a byla zajištěna mocí i majetkem. S tím souvisel i úpadek mravní. Přišly časy, kdy si stále více lidí uvědomovalo, že život církve i jednotlivců je daleko od kořenů Slova Božího. Na různých místech začínají vystupovat osobnosti, kterým to rozhodně není jedno a které otevřeně ukazují na zpronevěru Slovu Božímu (Petr Valdo, Viklef a u nás předchůdci a současníci M. J. Husa).

Slovo Boží má být přece základem naší víry a života, jinak nadarmo kážeme a nasloucháme. (Hus, Chelčický, Tomáš ze Štítného, Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra…). Myslím, že tady je třeba zmínit také Jana Rokycanu, i když jím někteří pohrdají pro jeho různé „slabosti“. Má tu však také své místo. Jeho kázání stojí za to bedlivě číst a promýšlet. Promlouval do situace církve i světa. V biblických kroužcích mluvil se svými blízkými o kořenech církve. Odtud vyrostl také bratr Řehoř a tu jsou základy Jednoty bratrské, kořeny, směřování.

Jednota se zvláště po příchodu do Kunvaldu tiše a odpovědně obracela k Písmu – děti, mládež, život rodin, vzdělávání, společenství, zpěv, vztahy. Docházelo na kořeny Božího Slova a mělo to i své dopady, které jsou dodnes zřetelné. V této souvislosti bychom si měli připomenout T. G. Masaryka z roku 1895 „Jan Hus, naše obrození, naše reformace“. Tam TGM podivuhodným způsobem znovu a znovu připomíná, když se dívá do současnosti i budoucnosti nejen našeho národa, že kořeny našich příštích dnů by mělo být právě to, co prožívala Jednota bratrská v Kunvaldu. V tom vidí Masaryk smysl a poslání lidstva. Jednota v těchto počátcích byl opravdu úžasná.

Od Jednoty k obrození - říká se, že šlo pokračování reformace. Z této doby si připomeňme zvláště Jana Kollára. Mnoho se o něm jako o bohoslovci nemluví. Jeho kázání jsou však pozoruhodná. Mívají dvě části – první biblickou, tedy Slovo Boží, a druhou o dopadech Božího poselství do tehdejších bolestných skutečností, zvláště do vztahů slovanských národů, Slovenska, Čech, Lužice a jejich sousedů. Kollár ty skutečnosti osobně zakoušel. Obával se o jazyky a budoucnost těchto národů (na Lužici na Kollára stále vděčně vzpomínají).

Jan Karafiát – velice mu záleželo na čistotě našeho vztahu k Hospodinu a na jeho Slovu. Aspoň jedna ukázka: „Jestli něco máte od Pána Boha, nečekejte dlouho, až to samo přijde, už dnes jste lidem Božím a jím musíte být. Nestačí Pánu Bohu sloužit s vážností a uctivostí, aby se mu to líbilo… vy si myslíte, že když jste na bohoslužbách, že už to se mu líbí? To je otázka. Je tomu opravdu tak, že už tím, že jste byli v kostele, Pánu Bohu sloužíte? Karafiátovi se nelíbil vztah k Pánu Bohu bez Ducha svatého. Nejde přece jen o formu, ale o čistotu, ryzost a poslušnost. To je také jeden ze základních kamenů teologie.

Slavomil Daněk – zvláštní postava v naší církvi, velice náročný především na bohoslovce, jejich práci a jejich vzdělání. Nesmírně mu záleželo na tom, aby bohoslovci znali nejen „to své“. Nepotřebujeme jen „nějakou“ zbožnost, která vychází z kdoví z čeho, ale potřebujeme Evangelium s tím, k čemu nás ono vybízí. To byl jeho základní důraz – jít k jádru věci. „Náboženství je člověku zbytečné, není-li mu nezbytné“.

J. L. Hromádka – když jsme nastupovali na bohosloveckou fakultu, byl jejím děkanem. Jeho častým důrazem bylo: „Jestli co konáme, konejme to jako Pánu Bohu. Pána Boha nijak neobalamutíme. Slovo Boží – jestli má zaznít a máme z něj žít, musí znít čistě, bez přetvářky a bez jakéhokoli mudrování… i na to se připravte, že lidé budou od nás chtít slyšet právě Slovo Boží, a ne naše názory a naše učení, disputace“ (Evangelium o cestě za člověkem).

A tady se vrátím k tomu, co jsme řekli na počátku tohoto našeho rozhovoru. Kazatel a pastýř je povinen naslouchat svědectví Písma, proroků a apoštolů s opravdovou vážností a oddaností. Bez vážnosti takřka smrtelné se nedá porozumět tomu, co nám svědkové Staré i Nové smlouvy předkládají. A to bez Ducha svatého nejde. Tím vším chce Hromádka připomenout, že předpokladem skutečné teologie je odpovědnost, která obrací celou lidskou bytost i její víru, vůli, cit, rozum a praktické úsilí k Bohu. Slovo Boží není výkladem a poučováním, nařizováním a napomínáním, nýbrž osobní přítomností Hospodina zástupů, jeho vztaženou rukou, jež se chce zmocnit celého člověka a formovat jej a vést. „Není jediného teologického pojmu, kterému bychom mohli porozumět bez vážného odhodlání a bezprostřední činnosti. Není to snadné, ale to je smyslem teologie. Teologie není jen pro vzdělance, ale pro život nás všech“.

Dietrich Bonhoeffer – to je další velká postava, kterou bych chtěl v této souvislosti zmínit. Něco z jeho zásad: p o k á n í - církev bojuje o svou existenci, činit pokání znamená nechat pěstování své zbožnosti a starosti o své spasení a hledat odpovědně vůli Boží, existovat pro druhé bez povyšování. Vzít na sebe odpovědnost za celý život a pomáhat i ve světských záležitostech, potřebách a bolestech. Církev ve světě přestane obsluhovat rozumové a niterní potřeby lidí, nebude kořistit z jejich slabosti a vezme vážně bezbožnost a hříchy, ale i to, co je ve světě dobré. To je jeden z důrazů Bonhoefferových. Nemáme se vrhnout jako supi na toho, kdo umírá, Bůh posílá člověka, aby Evangeliem i druhé oslovil – právě tam, kde se cítí být silní. I tam, kde si člověk začíná myslet „já jsem tady všechno“, Pána Boha potřebuje.

Ještě na konec osobnost Jana Miliče Lochmana – našeho profesora a v Husově bohosloveckém semináři spirituála. Bylo mu dáno nad bohaté rozsáhlé vzdělání žít a učit i studenty Evangelium. K tomu Slovo Boží směřuje a to jsou kořeny víry a života .

Jaromír Strádal starší