Syn zapuzený

Bůh však pravil: "A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase."  {Genesis 17, 19 - 21)

(A hle, pravil Abraham) ….."Pane můj, usadil jsem část potomstva svého v údolí bez polí obilných poblíže chrámu Tvého posvátného, Pane náš, aby zde modlitbu konali. Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila, a uštědři jim plody co obživu - snad budou vděční! Pane náš, Ty dobře víš, co skrýváme i co najevo dáváme, a nic neskryje se před Bohem ani na nebi, ani na zemi. Chvála Bohu, jenž daroval mi přes stáří mé Ismaela a Izáka - a Pán můj věru dobře slyší vzývání." (Korán, Súra 14 - Abrahám, překlad L. Hrbek 1972)

Ostří války se necitelně zařízlo do staré a bolavé rány, rozdělující západní (dříve křesťanský) a "třetí" (hlavně arabsko muslimský) svět.

Měli bychom, my křesťané, mít otevřenější uši k slyšení toho, co se nám naši arabští bližní snaží říci. Dozvídáme se často o zaslepených náboženských fanaticích, které vede jejich (pro nás těžko pochopitelná) víra, že násilí je v souladu s jejich cestou k bohu. O tom slyšíme a o tom čteme.

Egyptský prezident Mubarak každých pár týdnů domlouvá ve svých projevech Izraeli, aby se dohodl s Palestinci. Před čtyřmi měsíci, 1. prosince, zašel dále, když prohlásil, že mezinárodní teror nepramení z náboženství ani z přirozenosti Arabů či muslimů, ale je jejich reakcí na politickou nespravedlnost, kterou musí snášet od mezinárodního společenství. Tak se stalo, že Husní Mubarak byl první arabský potentát, který řekl nahlas to, co si skoro každý arabský vladař v skrytu myslí. Totiž že islámský teror včetně vražedných sebevražd je způsoben uvolňováním přetlaku, který vzniká z pocitu křivd, činěných na muslimských a zejména arabských zemích nemuslimským světem. O tom neslyšíme a o tom ani moc nečteme.

Stejně tak neslyšíme o tom, že představitelé irácké strany Hizb al-Da'wa (to je jedna z důležitých šíitských stran působící na území Iráku, Íránu a Libanonu, v Iráku tedy spojující možné odpůrce sunnity Saddáma) odsoudili hned v počátku americko-britskou invazi do Iráku a žádali irácké šíity, aby koalici nepodpořili a nepovstali proti Saddámovu režimu, což později posvětili svým prohlášením i ajatolláhové.

Pokud by nám naše západní sdělovací prostředky popřály mezi obrázky vousatého Usámy nebo kníratého Saddáma, hovořících o Alláhu a smrti pro nevěřící, také podobné zprávy, nemuseli bychom být dnes příliš udiveni z toho, že na těžkou palbu irácké propagandy, jež odhaluje světu trpící civilní obyvatelstvo a zraněné děti a ženy, neodpovídá západní novinářská artilerie dokumenty o jásajících davech, které po dvaceti čtyřech letech opět volně vydechly, zbaveny tyranie. Nemuseli bychom se pak ani divit tomu, že prozatím takové davy nejsou k dispozici. Přestože se k nám takové informace dostávají jen těžko, jsou hodné naší pozornosti a lépe se s jejich pomocí chápe, proč se v Iráku zatím moc nejásá.

Válka je již spuštěna a my se můžeme přít o to, zda je legitimní, aby Spojené státy nebo jakýkoliv jiný národ napadly zemi, která je sice bezprostředně neohrožuje, ale v budoucnu by se mohla stát hrozbou, nebo zda to představuje revoluční zvrat v tradičním pojetí práva na sebeobranu a staví to na hlavu chartu Spojených národů i mezinárodní právo. V současné době asi nepovedou podobné spory ke konstruktivním výsledkům, emoce jsou hodně zjitřené a každý z nás akcentuje jiné klady a jiné zápory bouřícího konfliktu.

Věříme však, že válka jednou skončí a pak bude potřeba hodně obnovovat. Jedním z důležitých bodů obnovy válečných škod je i obnova duchovních struktur a hodnot. Pokusme se tedy při této rekonstrukci pohledu vzít v potaz i to, co u nás na Západě není tolik slyšet. Pokusme se nevidět v národech, které odvozují svůj původ od Abrahamova prvorozeného syna Izmaele, jen potomky zapuzeného "lúzra", který sice byl rozhojněn ve velký národ, ale nebyl smluvní stranou ve smlouvě Starého Zákona. Pokud věříme, že Kristus změnil tenhle kousek smluvních ustanovení a ke smlouvě přizval mezi jinými i dům Izmaelův, mělo by to pro nás být celkem lehké.

Matěj Cháb