ČCE a její finance

Je to už pár měsíců, co povšechný sbor naší církve vydal stručnou zprávu o tom, jak si Českobratrská církev evangelická stojí po stránce svých financí. Čísla jsou vzata z výkazů o hospodaření z roku 2005. Nebudu je tady uvádět, ale vyplývá z nich, že když stát do naší církve „nasype“ něco okolo šedesáti milionů korun, zaplatíme platy kazatelů a ostatních církevních zaměstnanců. Některý sbor pak jednoduše a některý s obtížemi zaplatí svůj vlastní provoz a údržbu svých nemovitostí a sem tam některý ze sborů něco postaví. Je to samozřejmě zjednodušené, ale takto se spotřebuje úplně největší část církevních příjmů. S tím, že hospodaření v roce 2005 z hlediska celocírkevního skončilo sice s přebytkem, ten je ale menší, nežli je jedno procento celkových příjmů včetně oné státní dotace.

Protože státní dotace činí něco přes třicet procent celkového církevního rozpočtu, asi by se nám bez ní těžko žilo a sami víme, že i s tou státní dotací to má naše církev občas dost složité.

Když se začneme ohlížet po nějaké cestě z téhle situace (ne že bychom museli takovou cestu najít hned, báťuška stát ještě svůj měšec nezavřel, ale přece jen by se nám mohlo dýchat svobodněji, kdybychom věděli, že se o sebe umíme postarat), dostaneme se celkem spolehlivě k vlastnímu radostnému dávání peněz církvi. A skoro vždycky se dostaneme k tomu, kolik máme dávat peněz. Ve vinohradských poměrech je tohle přemýšlení ještě mnohdy ztížené tím, že máme celkem dost finančních prostředků díky domu, a tak na nás odnikud nekouká prozatím žádný velký problém. Všichni asi víme, že církevní teorie ukotvená v doporučení řádu o hospodaření církvi, který říká, že salár by se měl platit ve výši 5% čistého příjmu každého jednoho z nás, se s církevní praxí prozatím žel nesetkává. Proto bych chtěl zde uvést ještě jiný pohled na dávání v podobě krátkého výňatku z publikace pana Jiřího Doležela Dějiny desátků (vydáno vlastním nákladem autora v Ostravě 2002)

V 19. století žil v Anglii George Müller (1805-1898). Hlásil se k bratrskému hnutí a byl kazatelem církve v Bristolu. Tento „otec sirotků“ se vzdal kazatelského platu a z dobrovolných darů vybudoval pět sirotčinců. V nich se díky modlitbě s Boží pomocí postaral celkem o 10 000 sirotků, ač neměl žádný pevný příjem, z něhož by je mohl živit. Müller byl znám svou velikou láskou, kterou choval k Písmu: „Již plných 68 let nevýslovně miluji Slovo Boží, že jsem za tuto dobu s modlitbou stopadesátkrát přečetl celou Bibli…“ Díky této známosti Písma nepatřil k zastáncům desátků a o finančních darech řekl: „Kolik máme dávat? Na to není žádného pravidla. Nutno to přenechat lásce a uvážení věřícího.“

Pohled na výši salárů a sbírek dává tušit, že máme na Vinohradech uvážlivé věřící (alespoň z celocírkevního hlediska). Přestože sbor s vděčností a radostí přijímá každý dar, nemohl by fungovat, pokud by měl být jeho provoz hrazen jen ze salárů a sbírek. Stále jsme závislí na příjmech z domu.

Lásce a uvážení vinohradských věřících předkládám dvě informace (které, prosím, nechť jsou čteny s vědomím vděčnosti za to, co je dnes ve prospěch sboru oddělováno):

Pokud by každý z vinohradských dárců salárů daroval ročně o 60% více, než dává, sbor by byl velmi pravděpodobně soběstačný a mohl by například ještě výrazněji podporovat ty sbory, které neměly to štěstí a nevlastní nemovitost na jedné z vinohradských hlavních tříd.

Pokud by každý z církevních plátců daroval na salár o zhruba 2.000,- Kč ročně více, pak by církev mohla být velmi blízko finanční nezávislosti na státě.

Matěj Cháb