Vinohradský sbor ČCE

Převažujícím pocitem je vděčnost

Rozhovor s Jarmilou Filipiovou

Se sestrou Filipiovou se vždy půl roku setkáváme takřka se železnou pravidelností - od podzimu do brzkého jara s manželem málokdy vynechají bohoslužby nebo biblickou hodinu. Léto pak tráví na Vysočině, která se stala jejich druhým domovem. Zima je tedy nejvhodnějším obdobím pro rozhovor se sestrou Jarmilou o jejím životě i letech strávených ve vinohradském sboru.

Jaké bylo vaše dětství a mládí, vaše cesta k Pánu Bohu? Vyrůstala jste v Praze, nebo někde na venkově?

Pocházím z Krucemburku, městečka na Vysočině, které rád maloval Jan Zrzavý - je tam také pohřben.

Mám-li začít od svého dětství, nemohu nezmínit událost, která moje dětství velmi poznamenala. V roce 1945 mi bylo 8 let, měla jsem šestiletou sestru a čtyřletého bratra. V neděli 6.5. jsme společnou procházkou s rodiči slavili konec války, na šatech jsme měli trikolórky… Ve středu 9.5. pak ruská letadla bez varování provedla opakovaný nálet na ustupující německé vojáky. Spadla řada tříštivých bomb. Jedna z nich dopadla na náš dvůr, zabila mé sourozence a těžce zranila maminku, já jsem měla řadu lehčích zranění. Maminka zemřela cestou do nemocnice, kde jsem se pak já léčila. Raněných a mrtvých bylo více, také rozbitých domů. Tatínek se později znovu oženil, mám opět sestru a bratra a máme se rádi. Moje nevlastní maminka byla velmi hodná a dobrá žena, přesto ale náš vzájemný vztah dobrý nebyl. Nebyly dobré ani poměry, ve kterých jsme žili. Z poctivého hospodáře se tatínek z rozhodnutí vyšší moci stal třídním nepřítelem a kulakem a popis těžkostí s tím spojených by vydal na delší psaní.

Proč byl váš vztah s nevlastní maminkou problematický?

Dodnes nevím - možná jsem byla ve věku, kdy pro mě bylo obzvlášť těžké přijmout novou maminku. Ale když jsem později odešla z domu, náš vztah se upravil, byla jsem u ní dokonce, když umírala. Nikdy už jsme o tom nemluvily, ale vše nepříjemné bylo zapomenuto.

Jak jste se z Krucemburku dostala do vinohradského sboru?

V roce 1952 jsem se dostala do Prahy na školu a čtyři roky strávené v internátě na Francouzské ulici patří k mým nejhezčím. Z Francouzské to pak nebylo daleko na Korunní 60. Chodívala jsem do shromáždění, později do mládeže a tam jsme se seznámili s mým budoucím mužem, s nímž jsme v loňském roce vzpomněli 50 let společného života. Ve sborovém domě jsme začínali jako domovníci, narodily se nám tu také děti, v roce 1960 dcera Pavla a v roce 1962 synové Jan a Jaroslav. Máme sedm vnoučat ve věku od 22 let do šesti měsíců. Ještě bych měla také vzpomenout, že spolu s manželem jsem získala i dobrou rodinu Filipiovu. S jeho sourozenci máme srdečné vztahy a je nám společně dobře.

Byla jste někde zaměstnaná, nebo jste se věnovala hlavně dětem?

S dětmi jsem byla 7 let doma. Vyjít z jednoho nevelkého platu nebylo vždycky snadné. Do zaměstnání jsem pak nastoupila jako hlavní pokladní v Automatu Koruna na Václavském náměstí, později jsem na témže náměstí povýšila a pracovala až do důchodu a částečně i při něm v ekonomickém oddělení Národního muzea.

Váš manžel sloužil řadu let jako kurátor a také vy jste sboru věnovala hodně svých sil i času. Práce ve sboru asi byla tenkrát organizována trochu jinak. Na co z té doby ráda vzpomínáte, co vám přišlo naopak třeba obtížné? Jak vnímáte proměny sboru za tu dobu, co ho znáte?


Služba v kuchyni - zleva Marta Kadlecová, Božena Coufalová, Ivanka Bícová a Jarmila Filipiová.
Vinohradský sbor byl vždy nedílnou a nezanedbatelnou součástí našeho života. Chodívali jsme do pěveckého kroužku, vedeného Zdeňkem Coufalem, manžel byl léta hospodářem ve sboru a přiznám se, že tam trávíval víc času, než mi často bylo milé. Věnoval sboru hodně času i sil, zvláště pak, když byl kurátorem. Sbor neměl tenkrát technického pracovníka, a tak všechna zařizování tohoto rázu byla na něm. Na mně pak starost o rodinu. Můj podíl na životě sboru byl velmi prozaický a spočíval hlavně v práci v kuchyňce. Byly jsme takovými "Martami", pečujícími o nasycení bratří a sester, ať to bylo při synodech, sborových obědech, při víkendových pobytech v Chotěboři. Práce bývalo dost, ale měli jsme dobrou partu s Martou Kadlecovou, Ivankou Bícovou, Boženkou Coufalovou i dalšími. Dělala jsem to ráda a mám za to, že i ostatní.

Ve vinohradském sboru jsme prostě doma. Pravdou je, že tím, že býváme přes léto na Vysočině, ztrácíme jaksi kontinuitu a přibývá těch, které neznáme osobně. Těší mě, když vidím ve sboru další generace z rodin, které chodívaly do kostela v našich mladých letech.

Osobně vás vnímám jako člověka, pro kterého je víra v Pána Boha hodně důležitá, který ji nenápadně žije a také umí nést ostatní na modlitbách. Vždycky to však není jednoduché a člověka v životě potkají věci, které nečekal a s kterými není snadné se vyrovnat. Z vašeho vyprávění na biblických hodinách vím, že i vy jste prošla těžkými obdobími - posílila se jimi vaše víra, nebo bylo někdy těžké si ji udržet?

Jen na okraj - co se týče víry, jsem z "dobré" rodiny - první bohoslužby po vydání tolerančního patentu se totiž konaly v naší stodole.

Doma jsem vždycky cítila i viděla, v jaké vážnosti tyto věci jsou. Tatínek pravidelně četl bibli, byl kurátorem sboru, a tak jsem to všechno jaksi samozřejmě přijímala i já. Velký a snad podstatný vliv měla na mě tatínkova sestra, která u nás po smrti maminky nějaký čas byla. Byla členkou církve adventistů s.d. a vedla mě ke čtení bible a snažila se mě také přesvědčit o pravosti své víry.

Jak šel život, těžkost mého dětství se smazávala starostmi o rodinu, o děti, které jako malé dost stonávaly. Občas jsem mívala i pochybnosti, zda jsme svým dětem dobrými rodiči, a tak jsem teď vděčná za to, že i přes naši nedostatečnost naše děti od víry neodpadly a dobré sémě v nich zůstává.

Čekala mě ale ještě jedna těžká zkouška. V roce 1986 se narodila naše první vnoučata Anička a Štěpán. Porod Aničky byl komplikovaný a Aničku poznamenal diagnózou DMO. Postižené dítě je velká starost, ale utěšovalo mě, že žije v láskyplné rodině. Když jí bylo 7 let, tatínek rodinu opustil. Asi rok na to pak ještě vyhořel dům, ve kterém dcera s vnučkou zůstaly samy. Dlouho jsem s nemohla vyrovnat s tím, co se stalo, a velmi mě to trápilo. A to i přes velkou statečnost, s kterou Pavla všechny těžkosti zdolávala a dosud s pomocí Boží zdolává. Nakonec ale po letech vyznávám, jak je psáno u Iz. 38,14, že ta hořkost přehořká byla mi ku pokoji. Nebylo to snadné, ale tato těžkost mě určitě utvrdila ve víře a upevnila ji. (To není jistě jen moje zkušenost).

V Písmu nacházíme slova do každé životní situace a ta mi byla pomocí. A tak si mohu připomenout i svůj konfirmační verš ze Žalmu 28, který vděčně vyznávám: Hospodin je síla má a štít můj, v něm jest složilo naději srdce mé a dána mi pomoc.

Když se ohlížím zpět, převažujícím pocitem je vděčnost.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 95, březen 2009
předchozí   další

Obsah

Kázání
Převažujícím pocitem je vděčnost
Poděkování
Zdroje duchovní síly 1. část
Slova, slova, slova V
Jistě naplní tvá ústa smíchem
Skvělé zprávy o adopci na dálku
Za bratrem Josefem Smolíkem
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).