Zdroje duchovní síly 1. část

Petr Jankovský

V padesátých letech minulého století, v letech 1948 - 1953, byli někteří mladí muži v Československé socialistické republice odsuzováni za to, ze odmítli nastoupit dvouletou prezenční sužbu v armádě. Nejvyšší sazba za ,,vyhýbání se povinnosti sloužit v armádě" byla 4 roky a jakékoliv odvolání proti výši trestu bylo zcela zbytečné.

Protože jejich náboženské přesvědčení bylo v přímém rozporu s hlavními principy Velké říjnové socialistické revoluce, bylo s těmito muži zacházeno jako s nejnebezpečnějšími odpůrci komunistického režimu. I já jsem k nim patřil.

Tito muži, pocházející z Čech, Moravy a zvláště pak Slovenska, byli příslušníky nejen státem uznaných církví, ale i členy státem nepovolených sekt, jakými byli "svědci Jehovovi". Všichni společně byli zahrnuti do názvu "odpírači" vojenské služby a vztahoval se na ně stejný paragraf.

Byli odsouzeni za ,,vyhýbání se povinnosti sloužit v československé socialistické armádě".

Touhou všech těchto "odpíračů" bylo mít u sebe Bibli, aby si v ní mohli číst a studovat ji. Bible byla zdrojem nejen jejich duchovního poučení, ale byla pro ně zejména posilněním víry a potěšením. Samozřejmě bylo na velitelích, zda nám Bibli nechají, nebo nám ji seberou. Ti velitelé pracovních táborů v padesátých letech, kteří nám dovolovali, abychom mohli mít Bibli ve svých osobních věcech, byli výjimkou.

Velitelem leskounského pracovního tábora byl jakýsi nadporučík, který se choval vůči nám poměrně slušně a téměř po celou dobu naší přítomnosti nám vycházel vstříc a mírným způsobem nám domlouval, abychom se vrátili do kasáren a vykonávali vojenskou službu. Nechával nám také Bible.

Po několika měsících vzorné práce a dobrého chování však náhle přišel první úder. Když jsme se totiž jednou vrátili z denní směny, zmizely ze skříněk u postelí všechny naše Bible, náš největší poklad, o nějž jsme tak pečovali. I když jsme věděli, že Bible už nám asi nikdy nebudou vráceny, nechtěli jsme se s jejich ztrátou jen tak smířit. Situace v leskounském pracovním lágru byla taková, že tam v druhé polovině padesátých let minulého století byli soustředěni odpírači snad ze všech československých věznic.

Pracovní tým tvořilo padesát mladých a ještě zdravých lidí, kteří byli schopni za jediný den při normě téměř deseti kubíků kamene na jednoho muže naplnit jeden nákladní vlak, který byl ještě ten den vypraven do cílové stanice Ostrava. Kámen měl sloužit k výstavbě Nové huti Klementa Gottwalda. Hned po krádeži svých Biblí jsme se všichni sešli, abychom se uradili o dalším postupu. Někteří z nás vyslovili názor, že i když nám vzali Bible, víru v Boha nám tím vzíti nemohou. Druzí však, a těch byla většina, navrhli stávku.

Po tomto rozhodnuti jsme ještě ten den oznámili veliteli, o čem jsme jednali, a hlavně, že jestliže nám ihned nevrátí naše bible, nenastoupíme zítra do práce. Velitel však naše oznámení přešel, neboť se domníval, že si to ještě přes noc rozmyslíme a ráno do práce normálně nastoupíme. Poté jsme se uložili všichni k neklidnému spánku, neboť jsme tušili, že tentokrát půjde do tuhého. Ránojsme na volání strážných, že je budíček, nereagovali a zůstali na svých světnicích v barácích.

Netrvalo snad ani hodinu a na nádvoří před strážnici přijel vojenský zaplachtovaný náklaďák. Vyskákalo z něj kolem dvaceti ozbrojených vojáků a vřítili se do baráků, kde jsme byli shromážděni. Křikem a pomocí samopalů nás začali vytlačovat ven, hrozíce, že když budeme vzdorovat, použijí zbraně. Sice se jim podařilo dostrkat nás k nástrojům potřebným k rozbíjení a nakládání kusů kamene do kyvadlových vozíků, ale nástroje bez našich rukou nebyly k ničemu.

Důstojník, který přijel se svými vojáky potlačit stávku, brzy poznal, že k práci v lomu nás prostě nepřinutí. Vojáci nás proto odvedli zpět do ubytovny, aby nás pak odtud jednotlivě vodili k výslechu, na jehož základě se chtěli dozvědět, kdo byl iniciátorem vzpoury. Toho pak chtěli příkladně potrestat. To však skončilo naprostým neúspěchem, protože stávka byla zcela spontánní, a tak žádného vůdce nepotřebovala. Došlo také k jedné zcela zvláštní události, kterou z nás nikdo nečekal. Přišel mezi nás velitel.

Pokračování