|
|
|
Mluvit spolu Rozhovor s Mikulášem Vymětalem V poslední době médii otřásaly události ve Šluknovském výběžku, kde po několik týdnů probíhaly pouliční demonstrace, vyjadřující nespokojenost se situací v regionu. Tato shromáždění se hodně vymezovala proti Romům, jimž přičítala vinu za zhoršování životních podmínek. Hlas demonstrantů i pravicových radikálů byl nepřeslechnutelný, nebyl však jediný. Mikuláš Vymětal je jedním z těch, jimž situace na Šluknovsku leží hodně na srdci a kdo se nebáli být hlasem trochu odlišným. 
foto Tomáš Pleskot
Tvoje zapojení do dění ve Šluknovském výběžku vnímám jako výrazné. Na čem se konkrétně podílíš? Když v srpnu vypukly pochody nenávisti, postavilo se proti nim několik jednotlivců i skupin, které zpočátku moc nespolupracovaly. Mým cílem tedy bylo, aby se aktivisté, kteří mají s pochody zkušenosti, ale nejsou místní, dali dohromady s křesťany, kteří jsou odtamtud a mohou to vidět zase jinak. První skupina aktivistů se jmenuje Nenávist není řešení. Jejich aktivity mají dvojí podobu: Jednak se angažují na místě – hrají si s dětmi v ghettech v době pochodů nenávisti, snaží se ukázat svůj nesouhlas s pochodujícími (někteří při tom vystupují velmi statečně) a povzbuzují obyvatele ghetta, aby se nebáli. Ideálem je zablokovat pochody motivované nenávistí tak, aby neprocházely sociálně uzavřenými ghetty. To se podařilo například v Praze před několika lety při tzv. Křišťálové noci a letos v Brně. Dobře se to daří také v Drážďanech, které nejsou od Šluknovska příliš daleko. Druhou tváří iniciativy je osvětová práce – především v médiích. Řada aktivistů je v tom velmi schopných. Mě si při různých tiskových konferencích například zvali jako představitele církve.A jaké zaměření má druhá organizace? Druhá organizace je Světlo pro Šluknovsko – místní lidé, kteří pořádali setkání Romů a bílých v kostelích po celém Šluknovsku a celkově se snaží o uvolnění ovzduší. Jistou tečkou za pravidelnými kostelními shromážděními byla bohoslužba v Rumburku 23. října, pořádaná komunitou St. Egidio, na níž kázal náš br. synodní senior Joel Ruml. Mezi lidmi z této iniciativy jsou například schopní sociální pracovníci, kteří pracují s romskou komunitou, duchovní a další. V současnosti nabízejí kraji pomoc z vlastních zdrojů – např. zřízením klubu pro romské děti v prostorách evangelické fary v Rumburku. Jsem jediný pražský člen Světla pro Šluknovsko. Podporuji je třeba i tím, že jsem šířil petici, kterou vytvořili. Tu podepsalo kolem tisíce lidí a iniciativě to poskytlo jistou autoritu.Spolupráce obou iniciativ nebyla zpočátku jednoduchá – iniciativa Světlo pro Šluknovsko byla některými místními odsuzována už i za to, že vůbec spolupracovala s organizací Nenávist není řešení. Do aktivit na obranu Romů se zapojuješ opravdu hodně, možná víc víc než kdokoliv z naší církve. Co tě k tomu vede, jaká je tvoje motivace? Vnímám těžký sociální problém v naší společnosti, rasismus, který vede k vyčleňování některých lidí – Romů. K průměrnému českému člověku patří, že je rasista, a církve k tomu většinou mlčí.Vnímáš ten problém skutečně jako rasismus, nebo jde někdy spíše o spor mezi běžným způsobem fungující skupinou lidí a jednotlivci, kteří dělají problémy? Když se například do domu přistěhuje rodina, které ostatním způsobuje obtíže, nemusí jít přece vždycky o rasismus, když to lidem vadí. To je pravda, ale když člověk do těch ghett chodí, nevypadá to tam většinou tak, jak jsme si to představovali – nepořádek, hluk, špína. Bydlel jsme v Karlíně a Kladně a na jednu stranu jsem registroval větší hlučnost, ale zase jsem to nevnímal tak tragicky. Ghetta se často v médiích líčí jako předpeklí, ale já byl v několik ghettech a není to tak hrozné. Se synodním seniorem jsme byli nedávno v několika těch „nejprofláklejších“ ghettech a po západu slunce tam byl docela klid. Média to někdy líčí jako nesnesitelné a často také jedna špatná zkušenost líčením narůstá a skutečnost je třeba mírnější. Tam, kde mě Romové pozvali do svých pokojů, měli naopak velmi čisto a pořádek, bylo vidět, že v ghettech žije mnoho spořádaných rodin a že problém je někde jinde.Jak vnímáš argument, že člověk, který bydlí v Praze v domě, kde nejsou Romové, nemůže vidět do těchto problémů a řešit je? Je to docela dobrý argument a já také vždycky říkám, že bydlím na Vinohradech, kde je sice cizinců spousta, ale Romů moc ne. Tyto argumenty jsou pravdivé, ale já jsem také křesťan a vnímám svět trochu globálně. Třeba protestantské národy v Holandsku nebo jinde uměly integrovat i ještě méně přizpůsobivé skupiny přistěhovalců, než jsou naši Romové. Lidé v Holandsku přistěhovalce přijali, na něco si museli zvyknout a na druhou stranu je vždy něčím i obohatili. U nás jsme stále ještě málo kulturně tolerantní. Jedním problémem jsou ghetta obecně a druhým Šluknovsko. To vnímám jako tak trochu ztracený svět, za který náš „lepší“ svět nese zodpovědnost. Když se Romové a bílí shodnou, že za to mohou politici v Praze, mají svým způsobem pravdu a člověk může svou zodpovědnost projevit tak, že něco dělá. Ke skutečné pomoci je ovšem třeba brát vážně obě skupiny obyvatel – ty, kdo žijí v ghettech, i jejich sousedy. Nejde brát vážně jen jednu skupinu a tu druhou nechat být, zvětšovalo by se jen napětí. Snažím se tedy mluvit i s bílými, ti mají v kraji pochopitelně také mnoho problémů – například nezaměstnanost.Ty máš zkušenost bližšího vztahu s Romy a spolupráce na něčem? Ne že bych se práci s Romy nějak systematicky věnoval, mám zkušenosti, která patří k běžné farářské práci. Podílel jsme se třeba na přípravě táborů, na které jsme zvali také romské děti. Ony to nemají snadné a na druhou stranu ani s nimi to není snadné. Často jsou jejich příběhy krušné, jsou z dětských domovů, asi i bílí by byli za podobných podmínek stejní. Myslím, že důležité je mít otevřené oči a vnímat je.Zpět k aktivitám ve Šluknovském výběžku. Jak vypadaly dětské dny, které jste pořádali? 
To jste dělali v době demonstrací? To bylo různé, ne do všech ubytoven nás pustili stejnou měrou. Začalo to tak, že lidé byli zavřeni na ubytovnách v době demonstrací, kdy se skandovalo, nenávistně křičelo. Křičelo se i na bílé, kteří byli v ubytovně, že jsou zrádci rasy (nevím ovšem, jak se rasa dá zradit). Atmosféra byla zahoustlá a dopadala hodně i na děti. Mezi aktivisty jsou psychologové, a tak cílem bylo, aby děti napětí tolik nevnímaly. Na některých ubytovnách jsme mohli být, nebránili nám, a dokonce nám řekli, že se pochod blíží. Pak jsme děti přesunuli dovnitř a hráli jsme si s nimi, promítali pohádky, chtěli jsme zabránit tomu, aby to příliš prožívaly mezi vyděšenými a znervóznělými dospělými.Vstupujete do dialogu i s těmi, kteří jsou tak hodně vyhranění proti Romům, nebo se omezujete hlavně na to, že se zastáváte Romů? Myslím, že už to tak vyhrocené teď není. Ty nejhorší pochody skončily, hodně se to zmírnilo. I s těmi extrémisty se občas snažíme o dialog – vnímám to ale tak, že devadesát procent obyvatel Varnsdorfu na žádné náměstí nechodilo a moc se jim to nelíbilo právě pro ten aspekt trapnosti. Někteří tam chodili proto, že se v posledních letech v souvislosti s krizí objektivně zhoršují podmínky života v kraji.Když sleduji občas internetové diskuse, které jistě nepředstavují reprezentativní vzorek obyvatelstva, protože většina lidí na takové diskuse vůbec nepíše, zdá se, že zastat se Romů je skoro otázkou osobní statečnosti. Reakce jsou strašně vyhrocené, nenávistné. Setkával se s tím také? Byly se mnou nějaké rozhovory v internetových verzích novin a diskuse pod nimi byly vždy absurdní. Ti lidé se často nevyjadřovali k článku, ale spíše ke své představě, nehledě na osobní útoky. Myslím si, že internetové diskuse již ovlivňují atmosféru ve společnosti. Podle mě v této věci špatně funguje policie, že to připustí. Myslím, že když jsou rasistické a nenávistné pod články v normálních novinách, měly by noviny platit pokuty a nést zodpovědnost, že necenzurují vlastní stránky. Policie by měla podávat podněty prokuratuře, protože ty diskuse skutečně hodně ovlivní atmosféru ve společnosti. Je to veřejný prostor. V Rumburku jsem se bavil s nějakými křesťany. Měli jsme dělat bohoslužbu, kam sice nakonec přišlo dost lidí, ale báli se vystoupit kvůli sousedům. Je to trochu tak, že lůza ovládá prostor a občas sami Romové mluví podstatně rozumněji než jejich odpůrci.Nicméně si myslím, že velká část společnosti to nevnímá jenom jako problém rasismu – nenávist vůči Židům zpětně viděno vidím jako čistý rasismus, protože ti lidé byli integrovaní maximálně a ničím se většinou nelišili od ostatní společnosti. Tady je to ale trochu jinak – skutečnost, že Romové dělají problémy, není tak úplně vymyšlená. Já s tím souhlasím, ale co se týče Židů, jsou tam také paralely. Mí přátelé ze židovské obce jsou překvapeni, jak málo se církve angažují, žádné zřetelné prohlášení církve neudělaly. Možná to vnímáme prizmatem holocaustu, ale ve dvacátých letech se třeba občané USA v některých obcích zavazovali, že nepřipustí, aby se tam přistěhovali Židé. Ty předsudky byly obdobné – obraz Žida jako podvodníka, zloděje. „Židi kradou a smrdí,“ podobné výpovědi jako o Romech. O tom mi vyprávěla moje židovská teta. Nevidím v tom zas takový rozdíl – je tam podobná otázka té jinakosti.Nenávist není řešení – a co je řešení? V tom prohlášení, které jsme vydali, byla skoro v úvodu věta: Mluvme spolu. V současné ekonomické situaci bude ghett přibývat, to asi moc neovlivníme. Společnost se bude zřejmě více sociálně diferencovat a s tím nemůžeme mnoho udělat. Mým cílem je, aby ghetta nebyla uzavřená, aby si děti společně hrály, aby se bílí podnikatelé nebáli zaměstnat Romy, protože by je ostatní odsoudili. Stojí za to také podporovat, co existuje, třeba Státní agenturu pro začleňování Romů či místní sociální pracovníky, přispívat ke spolupráci těch, kdo už něco dělají.Máš pocit, že s něco hnulo dopředu tou vlnou akcí, nebo je to stejné? Vnímám to docela dobře, potkali jsme spoustu lidí, kteří chtějí něco dělat, jenom nevědí přesně co. Myslím, že to vzbudilo i reakce pozitivní, nejen vyhrocení negativních pocitů. Na náměstí ve Varnsdorfu proběhl například Festival pro radost. Přišly tam romské rodiny i bílé rodiny, děti si tam hrály spolu, všem se líbilo, jak Romové tancovali. Lidé si tak dávají najevo, že chtějí spolu žít.Co plánujete dál? Je toho docela dost, protože Dělnická strana sociální spravedlnosti, která se zásadním způsobem podílela na vzniku nepokojů na Šluknovsku, se dále aktivizuje. Nedávno například konala společně s německými neonacisty protiromský pochod v Rotavě.Já se soustředím ve spolupráci se Světlem pro Šluknovsko na podobnou akci, jaká probíhala zde ve sboru pro děti z Bohemky – vánoční krabice od bot. Děti shromažďují věci do krabic pro jiné děti, krabice se pak odešlou a vhodným způsobem předají. Oslovil jsem sbory v seniorátu a ty na to většinou velmi kladně reagovaly. Chci oslovit ještě některé školy, protože těch dětí ze sociálně vyloučeného prostředí, které by uvítaly krabici, je na Šluknovsku opravdu mnoho. Rád bych také pozval do Prahy romskou taneční skupinu Čačipen, protože jsou opravdu moc dobří, mohli by mít třeba předtančení na evangelickém plese.
Ptala se Jana Šarounová |
číslo 122, prosinec 2011 Obsah Víme-li o Boží bezpodmínečné lásce, nemusíme se srovnávat s druhýmiMluvit spolu Program nedělní školy prosinec 2011 Dětskýma očima Reformované hádanky pražské II. 18.12. Procházka z Újezdu do Strahovského kláštera Ze staršovstva Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 ročník 2023 Ke stažení
Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010
Bohemská kuchařka
Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině
( |
5078
kBHrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).