Konfirmace sestry Bružové – 1937

V roce mé konfirmace, byl to rok 1937, nás konfirmandů bylo celkem padesát. My dívky jsme měly na sobě ty nejsvátečnější šaty a i chlapci byli lépe oblečeni, většinou v tmavém obleku.

Když měla být zkouška konfirmandů před staršovstvem, měli jsme velký strach. Byla to skutečně zkouška, my jsme nevěděli, na co se nás budou ptát. Kurátorem byl tehdy doktor Lukl, výborný lékař a velmi přísný pán. Přiznám se, měla jsem trému jako před maturitou. Ale zřejmě jsme obstáli, všichni jsme mohli jít ke konfirmaci. Když nastal ten den, přijela i moje babička z Mariánských Lázní, i pro celou rodinu to byla významná událost, rodinná slavnost.

Každý z nás konfirmandů jednotlivě přistupoval ke stolu Páně, kde jsme poklekli na připravené klekátko, kurátor nám žehnal a dostávali jsme svůj konfirmační text, který nás měl provázet po celý další život.

Už během své konfirmace jsem si uvědomovala, že Bible je tu pro nás a celá. Měla jsem zkušenost od svých katolických spolužaček, které se učily jen z Nového zákona a mé židovské spolužačky zase jen ze Starého a já měla celou Bibli.

A když přicházely ty rány na naši vlast – Mnichov, Hitler, mé vyloučené, zmizelé a nakonec zavražděné židovské kamarádky, často jsem si v těchto těžkých chvílích i v pozdějších životních krizích vzpomněla na ten okamžik, jak jsem klečela na klekátku se skloněnou hlavou, a pan kurátor mi žehnal a říkal můj konfirmační text. Pan farář Jerie, který nás na hodinách náboženství na konfirmaci připravil a pak konfirmoval, byl naším průvodcem a oporou i v těžkých válečných letech i v době nástupu komunismu. A my jsme si mohli u téhož pramene znovu a znovu svou víru ověřovat. Konfirmační text považuji za velké dobrodiní, pan farář Jerie mě musel velmi dobře znát, když mi dal ta slova – ohlídání úst a přemyšlování srdce. Mladý člověk, který se o vše kolem sebe překotně zajímá, může v tomto dělati velké chyby: moc brzy promluvit, příliš mnoho hovořit či si dělat příliš rychle úsudek.

A možnost jít po konfirmaci k Večeři Páně byl pro mě zářez do života, do té doby jsem ty kruhy tvořené dospělými členy sboru – kalich předávaný z ruky do ruky, mohla jen sledovat. Nyní jsem se stala plně součástí sborového společenství, tehdy panovalo při vysluhování VP ticho, do kterého zaznívaly biblické verše pronášené jednotlivými vysluhujícími.

Třebaže od mé konfirmace uplynulo již 76 let, není to pro mě jen nějaká matná vzpomínka. Zavřu oči a vybavuji si svou konfirmační neděli v každé podrobnosti, jako by to bylo včera.