Vinohradský sbor ČCE

Vzpomínky na vinohradské faráře IV.

Seriál o vinohradských farářích a vikářích pokračuje trochu netradičně, a sice vzpomínkami Ivana Klímy, jak je zachytil ve své knize Moje šílené století.

Pokračování z minulého čísla

Většina těch, kdo byli přede mnou anebo zároveň se mnou konfirmováni a docházeli na schůzky evangelické mládeže, byli ve víře vychováni. Chodili od dětství do nedělní školy, pak na bohoslužby, byli zvyklí se modlit – Bůh, který se v Ježíši obětoval, aby vykoupil lidstvo, byl pro ně daností, o níž nemělo smyslu přemýšlet.

Vědomí, že Bůh se v Ježíšovi obětoval za všechny, kdo v něj věří, a že navíc jednou zhodnotí i jejich činy, možná věřícího člověka zavazovalo k odpovědnějšímu životu a zároveň mu přinášelo úlevu. Já však nebyl vychován ani v křesťanské, ani v židovské tradici, a tak vše, co jsem se nyní dovídal, co jsem dokonce opakoval a hlásal, ve mně budilo otázky a pochyby.

V té době přišel do sboru mladý vikář Heryán, ten se měl o nás mladé starat. Byl to laskavý, srdečný člověk, vždy připravený nám v čemkoliv pomoci, každý náš problém s námi probrat. Jednou se mě zeptal, jestli je vůbec možné po tom, co jsem prožil, přijmout všechny ty strašlivé události pokorně jako Boží vůli. Po čase mě napadlo, že se neptal ani tak kvůli mně jako kvůli sobě, že ho soužila otázka, jak Bůh mohl připustit, aby hrdlořezové vládli na čas světu a konali své dílo, aniž by Bůh zasáhl.

Řekl jsem tehdy naučeně, že Boží vůle je nevyzpytatelná a že v počátcích křesťanství také vraždili tisíce nevinných jen pro jejich víru. Nevím, jestli ho má odpověď uspokojila, myslím, že takhle odpovědět by si dokázal sám.

Jenže mě netrápila otázka, zda Bůh jen přihlížel, jak mu vyvražďují jeho vyvolený lid, ale zda vůbec Bůh připouští a přihlíží; zda ten, jehož oslovujeme v modlitbách, naslouchá, může naslouchat, zda vůbec je, a pokud je, zda ho může zajímat něco z vesmírného hlediska tak zanedbatelného, tak nepatrného, tak nicotného, tak pomíjivého, jako je lidstvo anebo dokonce jeden každý z nás.

V té době, když jsem byl večer venku, jsem se občas zastavil a při pohledu vzhůru jsem vždycky znovu žasl nad skutečností, že každá z hvězd je žhavým sluncem, tak vzdáleným, že jeho světlo k nám putuje tisíce, miliony nebo dokonce miliardy let. Ta vzdálenost, ta rozlehlost času mi připadaly nepředstavitelné, cítil jsem, jak mě ta představa vbíjí do země, proměňuje mě v zrníčko prachu. Mohla to všechno stvořit jediná bytost svou vůlí? Byla to vůbec bytost, anebo spíš nějaká nepochopitelná a nepopsatelná síla? A ta že na sebe vzala lidskou podobu, narodila se jako nemluvňátko, vyrostla, učinila několik zázraků, které zarážely svou titěrností ve srovnání se zázrakem, jímž je vesmír, zemřela odsouzena jako zločinec a buřič na kříži, pak vstala z mrtvých, a tím navždy zrušila základní zákon, jímž se vesmír řídí, totiž že všechno je podrobeno zániku, dokonce i samy hvězdy, které trvají po nepředstavitelné miliardy let? Jak básnil už dávno Jan Neruda:
Také to slunce ohnivé
pomalu pohasíná,
přijde i jeho hodinka,
zhasne a mrtvě zsiná…

Ale pokud se to nepřihodilo tak, jak je psáno v evangeliích, je všechna víra klamná. A  nevstal-li z mrtvých Kristus, napsal přece apoštol Pavel, marná jest víra vaše, ještě jste ve svých hříších. A tak i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Jestliže pak naději máme v Kristu jen pro tento život, nejbídnější jsme ze všech lidí.

Líbila se mi řecká mytologie, celé pasáže z převyprávěné Iliady jsem uměl nazpaměť a připadalo mi, což by jistě bylo v očích našeho vikáře rouhavé, že vlastně není podstatný rozdíl mezi řeckou představou bohův lidské podobě a představou jednoho Boha v lidské podobě, i když ten nakonec, na rozdíl od řeckých bohů, na sebe vezme všechnu lidskou bezmoc, a když v bolestech umírá, volá sám k sobě v temnotách, které se po poledni rozhostily nad zemí izraelskou: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Jenže Homér psal ze své vůle, zachytil jen vyprávění či zpěvy svých předků, zatímco pisatelé biblických textů nepsali ze své vůle, ale z vůle boží, a ta zaručovala pravdivost jejich textů. Tohle dogma mě nepřesvědčilo. Kdo potvrdil, že biblické texty vznikaly z boží vůle? Jen jejich vyznavači. Bible, připadalo mi při její četbě, byla plná lidských vášní, lásky i zloby, také příhod, jež mi připadaly neuvěřitelné.

Otázek a pochyb jsem měl k nedopočítání. Proč mají být spaseni jen ti, co uvěří v Ježíše a v jeho učení? Jak je možno trestat nepokřtěné anebo ty, kteří se o Ježíšovi nikdy nedozvěděli, tak strašným trestem, jako je věčná smrt, když existuje milost, která tento trest promíjí? Jak to, že se Ježíš zjevil apoštolům, ale pak už nikdy nikomu? Proč se všechny podivuhodné zázraky děly právě jen v oněch vzdálených dobách, karn nedohlédneme? Kam se podějí všechny vykoupené duše? Pohybují se někde v prostoru naší země, anebo se vznášejí k nebesům a mizí v prostoru, kde se má snad nacházet ráj, ale kde vládne věčná tma a všespalující mráz? Anebo jsou natolik nehmotné, že se jich už nic nedotýká? Také mne zneklidňovaly časové údaje, nejen nepravděpodobný věk patriarchů, ale především vypočitatelný a krátký čas, před nímž byl stvořen svět i Adam a Eva (příliš svévolně zrozená z žebra Adamova). Náš vikář nám vysvětlil, že časové údaje v bibli jsou jen obrazy, jeden den tvoření znamenal celou éru a člověk se objevil v posledním okamžiku tvoření. I stvoření Evy byl jen básnicky obraz, který měl ženám připomenout, že jsou nedílnou součástí muže, a jistě to platí i naopak, muž a žena tvoří rodinu, která má být jako jedno tělo.

Četl jsem si nové výpočty o stáří země a hvězd a připadalo mi, že skutečnost se odehrávala v jiném rozměru, než je ten, v němž se pohybuje biblická zvěst. Jako by se vesmírný čas lišil od toho biblického, od lidského času. Vše podle biblické zvěsti vzniklo nedávno a v nejbližší době zanikne, přijde apokalypsa, nastane poslední soud – a konec. Ale měly vesmír i čas svůj začátek a budou mít svůj konec? A pokud ano, dovedeme jej vůbec vnímat, a tedy pochopit? Jednou jsem se o tomhle posledním rozporu zmínil bratru vikáři.

Ano, připustil, jsou dva druhy víry, jedna se odvolává k vědě a druhá k víře v boží stvoření. Věda je mladá, a tedy bojovná, sebevědomá a pyšná. Dělá si nárok nato, že jediná je schopna poznat skutečnou pravdu o všem, co se dálo, co se děje i bude dít. Naproti tomu náboženská víra je prastará. Nemám na mysli naši evangelickou víru, řekl, ale to, že lidé věřili v sílu nad sebou od chvíle, kdy se objevili na zemi. Musíme přece předpokládat, že i oni se za ty dlouhé věky blížili pravdě. Pochopili, že jsou otázky, na které člověk nikdy nenajde odpověď, může jen věřit, že je tvorem stvořeným podle obrazu božího, a je obdařen nesmrtelnou duší právě proto, že je stvořen k božímu obrazu. O tom nikdy nebude podán přesvědčivý důkaz. Důležité však je, abychom žili podle přikázání desatera a Ježíšova učení o nutnosti lásky. Ty našemu konání dávají smysl, v to věříme. Víra je základ naší spásy.

Pak ještě dodal, že člověk potřebuje věřit. Ztratí-li víru v milosrdného a spravedlivého Boha, najde si jinou víru, která bude vždy pokleslejší, protože v ní bude pominuto tajemství života, milosrdenství i spravedlnost.

Na tuhle větu bratra vikáře jsem mnohokrát v životě vzpomínal, ale tehdy jsem jí nevěnoval velkou pozornost. Vadilo mi, že se vlastně vyhnul tomu, aby uvažoval o mých pochybách, a odkázal mne jen k moudrosti předků a nutnosti přijmout Ježíšovo učení o lásce. Jenže v moudrost předků jsem nevěřil, svět, který nám odkázali, byl dosti krutý a lásky se v něm vyskytovalo poskrovnu."

Klíma, Ivan. Moje šílené století. 1.vyd. Praha: Academia. Edice Paměť, sv.17, 526s. ISBN 978–80–200–1697–3. Úryvek vybrala Bára Uličná.

číslo 142, prosinec 2013
předchozí   další

Obsah

Výzva k bdělosti
Vzpomínky na vinohradské faráře IV.
Varhaníci v našem sboru II.
Jaký je Bůh?
Zamyšlení nad stárnutím III.
Adventní vázání věnců
Knihy vinohradských farářů
Adventní trh 2013
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).