Vinohradský sbor ČCE

KALICH VŠEM!

Zdroje a inspirace Večeře Páně

Ježíšova poslední večeře je jistě nejznámějším „mejdanem“ v dějinách lidstva. Hostina, která je radostná i tragická, při níž se vyskytuje přátelství i zrada, zpěv, hádka i nepochopení. Při Hodu beránka Ježíš se svými přáteli liturgicky znovuprožíval ústřední okamžik izraelské víry – vysvobození z egyptského otroctví. Poslední večeře se ale formou zřejmě inspirovala i u sympózií – řeckých hostin, při nichž Sokrates s přáteli při víně a hudbě až do rána debatovali o filosofii i o záležitostech obce.

Na zdroje Ježíšovy večeře se navazuje mnoha způsoby – a to nejen v křesťanství. Židé i dnes slaví každé jaro od 15. nisanu Pesach – svátek nekvašených chlebů, muslimové zase Íd al–Adhá, svátek oběti, na památku Abrahamovy oběti berana namísto syna. Mimokřesťansky se navazuje ostatně i na Ježíše. Leonardův obraz Poslední večeře slouží jako základ spekulací o Ježíšově manželce. Zobrazení vycházející z Da Vinciho jsou dosti běžné i v pouličních obrazech ve státě Izrael, občas i s poněkud posměšným podtextem – postavy Ježíše a učedníků jsou na nich nahrazeny tu vůdčími postavami židovských dějin, jindy plyšovými medvídky.

Jak se navazuje na Poslední večeři v křesťanství? V Novém zákoně o ní máme jen stručnou zprávu, jejíž význam je však podtržen tím, že se opakuje celkem 4x, v páté verzi je místo hodu nekvašeného chleba a vína zdůrazněno Ježíšovo mytí nohou učedníkům.

Pod nultou, pod jednou a pod obojí

Někteří křesťané na Poslední večeři nenavazují vůbec – například Kvakeři a Armáda spásy, jiní přijímají „pod nultou“, přičemž si chléb a víno si jen podávají – podle názoru Svědků Jehovových jsou totiž hodni přijímat jen Vyvolení, kteří vstoupili do organizace do roku 1935.

Existují také různé podoby přijímání „pod jednou“. V západní církvi se rozšířilo přijímání pod jednou ve 12.–13. století, tehdy bez centrálního nařízení, často spíše z praktických důvodů. Při přijímání těžce nemocných a umírajících hrozilo nebezpečí vylití vína, a tím jeho znesvěcení. Užívání společného kalicha představovalo také riziko nákazy v době epidemií. V polovině dvanáctého století začalo být přijímání pod jednou označováno za chvályhodnou praxi a podpíráno učením o konkomitanci – tedy že Kristus je obsažen pod každou ze způsob cele, v hostii je po přeměnění přítomno a přijímáno nejen tělo, ale i krev Páně. Svou roli při prosazování praxe pod jednou hrála jistě i snaha vyzdvihnout postavení a úlohu kněze vůči laikům.

V dávných dobách „pod jednou“ nejspíše někdy přijímali kojenci – a to pouze víno, v našem evangelickém prostředí se v nedávné době naopak rozšířilo užívání pod jednou chlebem v případě vysluhování Večeře Páně dětem, případně nemocným a těm, kteří se léčí ze závislosti na alkoholu.

Východní křesťané naopak vysluhování pod obojí nikdy neopustili, má formu většinou podávání na lžičce, obsahující smíšený chléb a víno (v případě vysluhování kojencům a malým dětem se jedná o velmi malé množství).

Boj o kalich v Čechách

Jak se kalich v našich zemích začal vracet do rukou laiků? V druhé polovině roku 1414 se v Českých zemích rozhořela polemika o kalich. S požadavkem návratu přijímání pod obojí pro všechny vystoupil jako první Jakoubek ze Stříbra. Jakoubek dospěl studiem starých knih k správnému názoru, že ještě před sto padesáti lety se vysluhoval kalich i laikům, a že přijímání podobojí všemi věřícími je užitečné i nezbytné. Zřejmě v Jakoubkově době byly dochovány jak staré liturgické knihy s vysluhováním pod obojí, tak i liturgické nářadí, které k němu sloužilo – veliký kalich s uchy i kovové trubičky, jimiž se z kalichů pilo víno.

Jakoubka zpočátku váhavě, ale později zřetelněji podpořil mistr Jan Hus a další, vynořili se i odpůrci – bývalý Husův přítel a pozdější žalobce na Kostnickém koncilu Štěpán z Pálče a mnozí jiní. Myšlenka přijímání pod obojí se šířila univerzitními disputacemi – pro vzdělance, i kázáními – pro lid. Kalich laikům v té době ostatně ještě nebyl zcela zakázán, zákaz přišel až na Kostnickém koncilu roku 1415, právě v důsledku bouří, které pražský zápas o kalich doprovázel.

Kalich se v Praze stal rychle velmi důležitým pro víru mnohých. Vysluhovat víno i laikům se začalo na sklonku podzimu roku 1414 hned na čtyřech místech najednou – mj. také v kostele sv. Martina ve zdi a v Betlémské kapli. V roce 1415 se již vysluhovalo na mnoha místech v Praze.

Kromě bojů o kalich se setkáváme od nejstarších dob i s tolerancí a snášenlivostí – např. v kostele sv. Petra (na dnešním Petrském náměstí v Praze) se v letech 1415–1419 současně vysluhovalo u hlavního oltáře pod obojí a u bočních pod jednou, i později v dobách nejtvrdších husitských bojů bylo v Praze vždy alespoň jedno místo, kde se svátost oltářní udílela pod jednou. Musíme si přitom připomenout, že Praha tehdy byla mnohem menší, měla kolem 30.000 obyvatel.

Co přijímání pod obojí znamenalo? V průběhu času se jeho význam měnil – husité ho pokládali za zásadní pro spásu, jak to poznáme i z husitských písní. Kalich byl nepochybně jedním z hlavních důvodů, pro nějž se vedly husitské války. Na mnoha místech ho tehdy měli ve znaku, zpívaly se o něm písně a vysluhoval se skutečně všem – již od nemluvňat, kterým se podávalo víno z kalicha zlatými lžičkami.

Později v době lutherské a kalvínské reformace získal kalich smysl všeobecného kněžství věřících. Kalich pak sloužil k vyjádření jednoty všeho lidu a překonání rozporů mezi společenskými stavy – kněžským, rytířským a robotným. Vystoupení Petra Chelčického proti tomuto dělení můžeme vnímat také jako důsledek požadavku čtyř artikulů: Kalich všem! Kalich později naopak přestal být přeceňován jako nezbytný pro spásu. Nadměrné uctívání kalicha bylo dokonce kritizováno – např. to, že u sv. Martina ve zdi se vystavovalo náčiní, jímž se poprvé vysluhovalo pod obojí.

Kalich ve víru historie

Boj o kalich skončil po dvou stech osmi letech jeho zdánlivou porážkou – v březnu roku 1622 byla u sv. Martina ve zdi jako na prvním místě v Praze znovu vysluhována svátost oltářní pod jednou. Část evangelíků se vystěhovala, ostatní přijali – někteří na oko a jiní i hluboce vnitřně – víru vítězů. Evangelickou víru však podržela podzemní církev, jejíž členové vnějšně praktikovali katolicismus, ale tajně se – často jen v rodinném kruhu – scházeli k evangelickým pobožnostem. Svatou Večeři Páně slavili tajní evangelíci většinou jen jednou do roka, kdy se konala velká tajná shromáždění, kde rozdílel Večeři Páně kazatel, ordinovaný a vyslaný k tomuto účelu z evangelické ciziny. Kalich tak propojoval místní skryté evangelíky s velkým evangelickým světem. Tajní evangelíci tak udrželi svou víru po pět generací, až do roku 1781, kdy Josef II. vyhlásil Toleranční patent.

Po něm už mohli čeští evangelíci svou víru žít veřejně – i když s jistými omezeními. Kalich pro ně zůstal důležitým, ale díky tomu, že se museli přiřadit buď k helvetskému (kalvínskému) nebo k augsburskému (luterskému) vyznání víry i církevním řádům, přijali i obvyklou praxi vysluhování Večeře Páně několikrát ročně. Kalich se však stal určitým symbolem, s nímž se ztotožňovali, takže se objevil ve výzdobách kostelů, na obalech evangelických zpěvníků i v malé podobě přívěsků na hrudích sličných evangeliček. Evangelíci se rychle stali velmi loajálními poddanými, takže například na tolerančním tisku Desatera přikázání vidíme kalich s nápisem Pijte z něho všichni, stojící pod rakouskou císařskou korunou, která ho chrání.

Na konci 19. století se kalich začal – snad uměle – stavět proti kříži, čímž se vyjadřovala sympatie k husitskému hnutí jako vrcholu českých dějin a odpor proti rakouské symbióze státu a (nejen) katolické církve. Tehdy o kalichu vznikla celá řada písní, kalich se znovu dostal na prapory – a vzdálil se od Večeře Páně.

Po vzniku Československé republiky došlo k rapidnímu nárůstu počtu členů evangelických i dalších blízkých nekatolických církví (např. tehdejší Církve československé, dnešní Církve československé husitské). Kalich se stal významným rozpoznávacím znamením, dodnes zdobí mnoho kostelů a modliteben, nalezneme ho na pomnících i jako samostatné plastiky.

Můžeme však sledovat také vývoj pojetí Večeře Páně pod obojí. 15. května 1921 se u sv. Martina ve zdi konalo první metodistické vysluhování Večeře Páně. Tehdejší kazatel Josef Dobeš o něm napsal: „Naši členové byli stoprocentně buď z řad katolických anebo z bezvyznání. Proto svatá večeře Páně měla pro ně zvláštní význam. Připravovali jsme se na mnohých modlitbách. Kostel byl naplněn do posledního místa. Mnohé srdce bylo mocně dojato a mnohé oko zaslzelo pod dojmem evangelia i radostí. Byla to pro nás velká událost.“ Večeře Páně se tehdy zúčastnilo více než dvě stě členů vznikající metodistické církve.

Večeře Páně pod obojí byla tehdy pro evangelické věřící velmi důležitou a vážnou událostí. Ve sborech se vysluhovala jen několikrát ročně a leckdy se k ní odvážilo přistoupit jen několik účastníků – ti ostatní se nepokládali za hodné. Důležitým textem tehdy byl zřejmě citát z 1. epištoly Korintským: „Kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije.“ V průběhu 20. století se toho změnilo mnoho – evangelíků nejprve rychle přibylo a poté pomaleji ubylo, v mnohém se změnil i obsah víry. Proměnil se tak i vztah k Večeři Páně. Ve sborech se slaví podstatně častěji, než dříve – a také k ní obvykle přistupuje většina účastníků bohoslužeb. Učení Českobratrské církve se postupně přiblížila i Církev československá husitská, v níž se Večeře Páně vysluhuje při každých bohoslužbách.

Novodobé podoby diskuse o kalich

Zatímco naše husitské předky pálila otázka: Pod jednou či pod obojí?, dnes jsou v souvislosti s Večeří Páně aktuální jiná témata: Má se vysluhovat Svatá Večeře také dětem? Jenže co dělat, když jsou pokřtěné jen některé ze sborových dětí? Jak často vysluhovat Večeři Páně? Neuzavřou se v případě častého vysluhování bohoslužby hostům a příchozím zvenčí, kteří jako nezvaní k Večeři se budou cítit i nevítaní? Vysluhovat Večeři Páně vínem či s ohledem na abstinenty i léčené alkoholiky nealkoholickým džusem? Vysluhovat jedním velkým kalichem či hygienickými menšími kalíšky pro každého účastníka? Má být Večeře Páně především slavnostně vážná, nebo může být i radostná?

Kalich smiřující

V průběhu času byl i v katolické církvi v Čechách kalich laikům ještě třikrát povolen – basilejským sněmem v roce 1433 na znamení smíru Čechů s obecnou církví (zrušeno 1462 Piem II.), tridentským sněmem roku 1564 ve snaze zabránit luteranismu pronikat do Čech a nakonec jeko plod II. vatikánského koncilu v roce 1971. Dnes už se i v některých katolických farnostech vysluhuje pravidelně eucharistie pod obojí. Boj o kalich byl tedy vítězně vybojován. Právě u kalichu však pociťujeme bolestnost rozdělení církví – zatímco křest si většina církví navzájem uznává, ze tří velkých okruhů církví (katolické, pravoslavné a evangelické) připouští k Večeři Páně členy ostatních církví jen evangelíci. V ekumeně bylo vykonáno již mnoho dobrého, ke konečnému smíření mezi křesťany však dojde zřejmě teprve tehdy, až dějinami doputují k jednomu kalichu, který bude konečně pro všechny.

Mikuláš Vymětal

číslo 152, prosinec 2014
předchozí   další

Obsah

Když jsem sláb, jsem silný
Z Pamětí Jana Špačka II.
Kalich všem!
Texty M. Jana Husa II.
Adventní trh
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).