Vinohradský sbor ČCE

Rok v Apostelkirche II.

Sbor, ve kterém jsem působila – Apostelkirche – má přibližně 4 500 členů. A tak není divu, že máme také průměrně 3 pohřby do týdne. Z toho jsem se pokusila vyvléknout. Připadalo mi nevhodné, abych já se svou němčinou vedla rozhovor s truchlícími pozůstalými. Jednak nerozumím všemu, nemusím vždy v rozhovoru rozpoznat ironii a taky může být truchlícím nepříjemné vést hovor s někým, kdo se nevyjadřuje úplně správně. A tak jsem odmítala a trvala na svém, že já pohřby ani svatby dělat nebudu…

Jednoho čtvrtečního rána jsem se chystala do domova důchodců na bohoslužbu, kterou vedla Susanne. Když vtom (45 minut před začátkem) mi ona zavolala, že je nemocná, a ptala se, zda bych nemohla vzít bohoslužby za ni. „Ano, ale jak si představuješ, že ty bohoslužby teď připravím?“ „Použij to vánoční kázání, to se mi moc líbilo. Zkrať ho asi tak na půlku a modlitby udělej takové, co pasují do domova pro seniory. Zvládneš to?“ „Asi ne, ale zkusím, co se dá.“ Bylo to pro mě skoro neuvěřitelné, ale zvládla jsem to. A plna hrdosti jsem také Susanne hned po skončení volala. Ano, mou radost sdílela. A hned mi vysvětlila, co dál ji tíží. Zrovna má mít dnes rozhovor s pozůstalými. Nechtěla bych ho také převzít? Ví, že jsem to vždy odmítala. Může zkusit jiné kolegy. Ale nechtěla bych si to zkusit? Ptala se a pozůstalí prý nemluví falcky (tak tu mluví skoro všichni a je to nářečí, kterému jen obtížně rozumím). Řekla jsem si, že když to nezkusím teď, tak nikdy. „Když ale vezmeš toto, musíš pak udělat i pohřeb.“ Vzala jsem to. A pán mluvil příšernou falčtinou, já mu pořádně nerozuměla a on nerozuměl mně, protože velmi špatně slyšel. Ale rozhovor proběhl a pohřeb taky. Necítila jsem se potom moc dobře, ale byl to první krok. A po každém dalším pohřbu to bylo lepší a lepší.

Podobně i svatby a křtiny. Svatby jsem měla 2. Moc mě netěšily. Jsou takovým dovětkem svatby na úřadě a příprava není zrovna taková, jak jsem si představovala. Obzvlášť když přijdou „snoubenci“, kteří jsou již deset let úředně svoji. Pak mizí všechny připravené otázky na společné bydlení, rodinu, tradice atd.

Křtin jsem měla možnost zažít také mnoho. Průměrně tak 1–2 každý týden. Protože jich je tolik, dělají se pro ně extra bohoslužby. Křtiny i křestní přípravu bych si zase představovala trochu jinak – méně „jako na běžícím páse“. Ale zde to – zdá se – všem vyhovuje. Díky tomu množství jsem měla možnost získat určitou suverenitu ve křtění dětí a naučila jsem se nenechat se vyvést z míry, když děti (ale i dospělí) vyvádějí různá šprťouchlata.

Co se týče kázání, měla jsem skvělý servis. Vždy když jsem napsala kázání, Susanne ho přečetla, udělala mi korekturu a pak si ještě mé kázání vyslechla, aby upravila mé případné chyby ve výslovnosti. Občas jsme se u toho hodně zasmály. Susanne si často při opravování libovala: „Tohle bych já takto říct jako Němka nemohla. Ale necháme to tu. To je zase Alžbětina němčina a od tebe to lidé přijmou. Zní to tak hezky…“. Díky této obrovské pomoci jsem se pak cítila při bohoslužbách jistěji.

Občas jsem zažila trochu netypické situace: kázání v útulku pro psy, vpád ozbrojených policistů uprostřed štědrovečerního kázání, bohoslužby v „Americkém ghettu“, ekumenické bohoslužby venku v kostele pouze z vrbového proutí…

Prožila jsem spoustu zajímavých dní, setkání a aktivit, které mě oslovily a které si s radostí vezu s sebou zpět do Čech s nadějí, že je někdy zkusím také u nás uplatnit.

Při tomto vzpomínání nemohu zapomenut také na všechny ty semináře s vikáři tady – v Landau, městečku, do kterého se z Kaiserslauternu dostanete malebnou hodinovou jízdou přes Falcký les. Zde probíhaly všechny vikářské semináře, ke kterým jsem byla vždy jako host přizvána. Nejvíc na mě zapůsobil hned první seminář – pastorační. Trval 3 týdny a byl velmi náročný. Každý den jsme měli spoustu teorie a 3 dny v týdnu po třech hodinách praxi v nemocničním zařízení či v domově pro seniory. Já byla v domově pro seniory. A byl to pro mě skutečně velký a obtížný zážitek. Těšila jsem se na to. Ale pak jsem byla ze začátku hodně nešťastná. Byla jsem přidělena na oddělení s ležícími seniory. První paní, kterou jsem navštívila, se dokázala vyjadřovat pouze očima. Jejda, jak já tady mám vést rozhovor? S mými německými schopnostmi? Strávila jsem u ní hodinu a musím říct, že to byla velmi těžká hodina. Ale když jsem odcházela, zářila jsem radostí (a trochu i hrdostí). Vždyť jsem se od té paní dozvěděla, kolik má dětí, že je vdova, co dělají její děti za zaměstnání, o vnoučatech, co ráda dělá, a to pouze díky mým otázkám a jejímu mrkání. Od té doby jsem tuto dámu navštívila při každé možné příležitosti. Velmi jsem si ji oblíbila. Za ty tři týdny jsem se setkala jen s jednou dámou, která si se mnou pohovořila. Ostatním jsem vyprávěla já. Když jsem se přišla rozloučit, dostala jsem od své oblíbené dámy ten největší dar. Když jsem jí říkala, že je mi to líto, ale že již můj kurz končí a já odjíždím zpět do Kaiserslautern, rozplakala se. A já rozuměla tomu, co cítí.

Má „Honzíkova cesta“ končí. Zažila jsem tu opravdu mnoho událostí. Mimo výše popsaného jsem poznala spoustu nových lidí, chodila jsem na vaření s uprchlíky, navštívila mnoho spolků, kde jsem vyprávěla o naší církvi, byla jsem pozvána na několik akcí jako čestný host. Občas jsem dostala úkol, na který jsem si moc netroufla, ale vždy jsem to nějak zvládla. Také jsem moc ráda chodila do Falckého lesa a ztrácela se tam, abych se zase našla. Prožila jsem velmi obohacující rok a jsem za něj nesmírně vděčná. Nyní ale končí a já už se těším na další dění, které již klepe na dveře.

Alžběta Matějovská

číslo 178, říjen 2017
předchozí   další

Obsah

Pamatuj na den odpočinku
Z přímluvných modliteb
Dopis sboru – podzim 2017
Rok v Apostelkirche II.
Sibiř
Jednota bratrská II.
Instalace
Pozvánka na setkání Tripolis
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).