Jak se žije v Sázavě na faře

Na návštěvě u Hatajů

O jarních prázdninách jsme se na pár dní zastavili u Alžběty a Tomáše Hatajových v Sázavě u Žďáru nad Sázavou. Přijeli jsme v neděli večer a zdrželi jsme se do čtvrtka. Tomáš má velmi zajímavou práci asi 20 kilometrů od domova. Pracuje ve firmě, kde se opravuje rozbitá elektronika po záruce. Tomáš se specializoval na opravy notebooků. Hodně jsme si o tom povídali a je vidět, že ho práce velmi baví a je opravdu různorodá. Naštěstí má k ruce mnoho moderních přístrojů s diagnostikou, takže nevyměňuje celé díly, ale hledá závadu na úrovni jednotlivých čipů, které potom objednává a vyměňuje. Je to vlastně vědecká mravenčí práce s miniaturními součástkami. Každé úterý jezdí do Prahy na Teologickou fakultu, kde studuje obor Sociální práce. V době naší návštěvy zrovna dělal (a udělal) důležitou zkoušku, takže se opravdu hodně učil a do úterka neměl mnoho času na povídání. Bětka je na tom časově o hodně líp. Nemusí tak brzy ráno vstávat a práci si může do určité míry přizpůsobit svým potřebám. S Tomášem čekají v květnu miminko. I tak se intenzivně věnuje farářování. Když jsme se jí ptali, co kromě kázání hlavně dělá, říkala, že v místním sboru je zvykem chodit blahopřát společně ještě s dalším presbyterem ke kulatým nebo vysokým narozeninám členům sboru. A protože je to sbor velký, na pastoračně–gratulační návštěvy chodí velmi často. Fara je kousek od kostela a hřbitova, v mírném kopci. Z oken je vidět na louku a les za kostelem a na druhou stranu na největšího místního zaměstnavatele – kompostárnu. Asi 2 minuty chůze je to do místního konzumu, který však má otevřeno hlavně ráno a dopoledne – a pokud si tam neobjednáte chleba, po osmé ráno už vám ho neprodají. V Sázavě v podstatě nemají obchody, restaurace, lékaře, a všichni proto často jezdí do Žďáru nad Sázavou. Je to sice nepohodlné, ale není to zase až tak daleko, auto je však nutností.

Fara má dvě poschodí, nahoře je prostorný farářský byt a dole jsou menší místnosti pro hosty a sborový život – kancelář faráře, místnost pro nedělku, toalety… My jsme se ubytovali pohodlně dole v pokoji s malou kuchyňkou, ačkoli nás Hatajovi zvali, abychom bydleli u nich nahoře. Nechtěli jsme je však přespříliš obtěžovat – vstávali jsme totiž, jak místní říkají, „na Pražáka“ – tedy mezi 7 a 11 dopoledne. Není divu, když nikde nezvoní tramvaje, netroubí autobusy a je ticho, jaké Pražák nezná. Děti spaly v místnosti pro nedělku a užívaly si úplného soukromí. Stejně to však dopadlo tak, že jsme s Alžbětou většinou snídali a večeřeli a povídali si, a když přijel Tomáš z práce a měl chvíli čas, hráli jsme deskové hry a byli spolu. Přes den jsme chodili na výlety po okolí – a že tam je okolí opravdu malebné! Podívali jsme se na rozhlednu Rosička, obešli Matějovský rybník, prošli jsme údolí Sázavy, navštívili Zelenou horu a Žďár. Okolí je nádherné, protkané množstvím turistických tras i cyklostezek. Loučili jsme se po čtyřech dnech a říkali jsme si, jak to byl krátký čas, jak to rychle uteklo. Hatajovi vás všechny pozdravují a říkali, ať určitě vyřídíme, že vás rádi uvidí a můžete k nim přijet. Berte to jako pozvání a můžete Alžbětě a Tomášovi napsat mail na sazava@evangnet.cz. My se také těšíme, dá-li Pán, že se u nich zastavíme znovu v létě s koly.

Filip Krupička