Vzpomínka na kolínského faráře Miroslava Frydrycha

Bože, Duchem svým svatým z milosti, skloň srdce naše k milosrdenství, bychom je opravdu činili, tobě zde v bližních svých věrně sloužili.

Tento verš z písně 478 si vybral pro své smuteční oznámení Miroslav Frydrych, farář naposledy v Kolíně, předtím v Bohuslavicích nad Metují a Odrách. Zemřel v Kolíně ve věku nedožitých 92 let 2.3.2020. Ve vinohradském sboru ho nejspíš nikdo moc neznal, přesto snad nevadí, když budu sdílet několik vzpomínek na něho. Zmíněný verš je k nim dobrým zarámováním.

Miroslav Frydrych byl farářem kolínského sboru v době, kdy se tam naše rodina přistěhovala. Bylo mi deset let, a tak jsem v kolínském sboru prožila část dětství, pak dospívání, konfirmaci i první čas ve skupině evangelické mládeže. A právě do této doby spadají moje nejsilnější vzpomínky. Miroslav Frydrych nebyl myslím oslnivým kazatelem, ale to člověk ve třinácti letech jednak úplně nerozpozná a jednak neocení. Uměl ale věnovat lidem ve sboru, mladým i starším, svůj čas. A právě to po letech vnímám jako něco nevšedního, něco, co bylo v době dospívání možná klíčové pro to, že se mnozí z nás, tehdejších mládežníků, aktivně zapojili do církve. Miroslava Frydrycha jsme směli oslovovat „strýčku“ a skutečně byl pro nás často spíše legračním strýčkem než důstojným panem farářem. Měl opravdu osobitý humor. Vyrážel s kluky na fotbal, kde v hledišti hlasitě fandil slovy „cigicaga hej, hej hej“, aniž by bral příliš na vědomí, že fandí nikoliv domácím, ale hostům, což bylo zdrojem nevole ostatních diváků. Jezdil s námi „nedospělci“ do Herlíkovic na brigády a v zimě na lyže, vzal nás na několik dní na uprázdněnou faru v Bohuslavicích, kde tak během pobytu dal nenásilně dohromady čerstvě konfirmované dorostence s o tři roky starší mládeží. Nejenže připravoval duchovní program, ale s chutí hrál s námi i bláznivé noční hry v zahradě. Různých víkendových pobytů a výletů bylo daleko více a nikdy při nich nezkazil žádnou legraci.

Když předloni v Ratiboři na faře slavil devadesáté narozeniny, oblékli ho do valašského kroje, hrálo se na harmoniku, zpívalo, on jenom zářil a pak pronesl, že jen málo lidí může říct, že slaví devadesátku v místnosti, kde se právě před těmi devadesáti lety narodili. On však ano – pootočil se a ukázal do rohu sborového sálu, kde tehdy stála postel. Zní to skoro cimrmanovsky, že…

Nevíme vlastně, zda jsme mu dokázali někdy poděkovat za to, co pro nás jako farář v těchto citlivých letech dělal právě tím, že nám věnoval tolik času a snažil se, abychom vrostli do naší církve. Vedle vší té legrace nás totiž laskavě vedl správným směrem, aniž my jsme vůbec tušili, že nás vede a usměrňuje. Strýčka tak trochu podezíráme, že byl pro nás svým způsobem převlečeným „Hospodinem“…

Když jsme se s ním před několika lety jako skupina tehdejších mládežníků sešli a zavzpomínali na tuto dobu, měl v očích chvílemi slzy, i když ani tehdy neztratil svůj pověstný humor. Budeme na něj vzpomínat a přejeme podobného „strýčka faráře“ i dnešním mladým lidem.

Jana Šarounová a Lubomír Bureš – psáno pro Český bratr