Velikonoční pondělí, gnómóny a malovaná vajíčka

S volným velikonočním pondělím jsem měl od malička potíž. Dlouho jsem byl přesvědčen, že když byl Pán Ježíš vzkříšen třetího dne, počítáme přece sobota, neděle a pondělí - raz, dva tři, tak fajn, v pondělí se slaví vzkříšení. Jenže to trochu nesedělo, když jsem občas v nějaké písničce zaslechl, že hrob byl prázdný už v nedělní jitro (a ve škole nám na ruštině říkali, že neděle se řekne „voskresenje“, soudružka učitelka sice vysvětlila, že to je od toho, že se křísí příroda, ale moc jsem jí nevěřil).

Od té doby uběhl nějaký ten rok, a jak pan Nohavica zpívá v jedné ze svých hezkých písniček: „Teď už jsem starší a vím co vím,“ přijde mi, že velikonoční pondělí je pomníkem malé lidské nechuti hojně oslavovat velké činy Boží. Ono to totiž bylo tak, že v prvotní církvi se na Velikonoce vzkříšení oslavovalo celých osm dní, počínaje velikonoční nedělí. Představuji si, že lidu bylo asi líno chodit do kostela každý den po celý týden, a tak se staly z osmi dnů tři dny (to bylo prý v jedenáctém století) a nakonec jen dva - tedy neděle a pondělí. Teď už je mi jasné, že písničky mají pravdu a hrob byl prázdný už v jitro nedělní, což je, jak by řekl (alespoň doufám) dnešní puberťák, „fakt hustý“. A že se asi nic „hustšího“ od té doby nestalo, je pro mě důvodem, proč si v pondělí jdu rád slavení velikonoční neděle zopakovat.

Nevím jak v Čechách, ale ve Francii jsou občas v kostelech gnómóny, navíc ještě většinou udělané trochu jako z nějakého filmu o Indiana Jonesovi – sluneční paprsek vchází do kostela jakousi malou štěrbinou pod střechou nebo vysoko mezi okny a jako vržené kopí protíná temnoty chrámové, až se o polednách zapíchne do stupnice, která je buď na druhé straně na stěně, nebo na podlaze (případně tam i tam). Gnómón neměří ani tak čas, jako spíš polohu slunce, aby se dal určit začátek jara. Celé to vypadá hodně záhadně. Tak záhadně, že jeden z gnómónů si zahrál i v Šifře mistra Leonarda – byl to ten z kostela svatého Sulpice v Paříži.

Jejich funkce v křesťanské praxi je přitom dost prozaická: počítají se podle ní Velikonoce. Je to ale nutné? Velikonoční události jsou přece zasazeny před a na začátek židovských svátků pesach. Pesach je snadno k nalezení v židovském kalendáři a židovský kalendář není tajný. Také tušíme, že si židovská obec neobjednávala u křesťanů jeho zpracovávání a že se tedy dá bez výpočtů a gnómónů zjistit, kdy je pesach, a začít slavit. S touhle úvahou bychom se ale dostali do tábora kacířů, kterým se říkalo quatrodecimani – to proto, že ukřižování si připomínali 14. nisanu, jak to vychází podle Nového zákona. (S těmi ale zatočil už v druhém století papež Viktor I., proto bychom je dnes asi marně hledali). My protestanté se v ohledu slavení Velikonoc držíme západní, tedy římské tradice, a slavíme je v neděli. To usnesl nicejský koncil, který roku 325 nařídil i východním církvím slavit vzkříšení podle západního způsobu, a to v nejbližší neděli po prvním jarním úplňku. Aby to nebylo tak jednoduché, nejedná se o úplněk astronomický, ale o úplněk vypočítaný epaktami (to je hrozné slovo – znamená, že počítaní je o něco složitější [1]). Západní část církve tenhle výpočet, který má kořeny u alexandrijských astronomů a matematiků, přijala někdy v šestém století.

Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě, chtělo by se říci. Obyčejně se má za to, že nicejský sněm, který tohle vypočítávání usnesl, chtěl zamezit tomu, aby se křesťanské svátky potkaly s židovskými (i když to nevyšlo vždy, párkrát za století jsme všichni quatrodecimány, ať chceme či nechceme). A tak i na určení data našeho největšího svátku leží stín člověčiny a malé netolerance. Věřím, že spolu s ostatními stíny jej Hospodin smazal příběhem velikonočního týdne už dávno předtím, nežli vznikl, ale je asi dobře o něm vědět.

Není to tak dávno, co se velikonoce nazývaly svátky jara a v televizi místo koťátek dávali záběry kočiček (těch z vrby jívy), pomlázky a malovaných vajíček, které podle mínění ateistických veličenstev, vládnoucích z milosti Leninovy, hezky spojovaly síly přírodní s tradicemi rolníků a dělníků, takže se pracující inteligence mohla zase něco naučit.

Kdyby ale páni tušili … - kočičky, s těmi je to jednoduché, v kostelech jednoty římské vzaly na sebe roli palmových ratolestí, které se v našich zeměpisných šířkách nevyskytují, a připomínaly přivítání Ježíše v Jeruzalémě.

Je pravda, že pomlázka se asi o žádnou křesťanskou tradici opřít nedá, a zůstane svébytným prvkem naší kultury, který je trnem v oku emancipovaným ženám žijícím na západ od nás.

Trochu jinak je to s těmi vajíčky. Marie Magdaléna je dlouhou dobu vděčným námětem mistrů umění malířského. Zatímco západní malířství se s chutí pouští do popisu jejích emocí a ženské krásy (většinou obojího najednou), na ikonách ortodoxních církví je zobrazována velmi střízlivě, ponejvíce s konvičkou, ale občas také s vajíčkem v ruce. Bílým nebo červeným. A právě Marie Magdaléna stojí u kořenů tradice barvených velikonočních vajec. Těch příběhů o červených vejcích a Marii z Magdaly je víc, tak alespoň jeden z nich: Dnes už spíše jen pravoslavná tradice vypráví, že po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání se Marie Magdalena setkala s císařem Tiberiem a celý příběh velikonočního týdne mu vyložila. Proč přitom držela v ruce bílé vajíčko, se nepraví, ale zato se praví, že když Marie Magdaléna došla k tomu, že Kristus byl vzkříšen, císař se smál a odpověděl, že kdyby byl vzkříšen, musí to vajíčko ihned zčervenat. Než to dořekl, stalo se. A tak se o velikonoční neděli rozdávají ještě dnes v některých pravoslavných církvích červená vajíčka, na kterých je napsáno: Kristus vstal z mrtvých.

Kdybych se vrátil k televizním přestávkám z doby, kdy jsme poroučeli větru dešti, jsou mi zpětně viděno o hodně sympatičtější - do obývacích pokojů přinesly zvěst o Kristově vjezdu do Jeruzaléma a o jeho zmrtvýchvstání. I když pravda hodně zašifrovaně. Bohu díky, že dnes se o téhle dobré zvěsti může mluvit otevřeně.

Matěj Cháb

[1] Epakty ve chronologii jsou čísla, která udávají stáří měsíce v den 22. března, sloužíce tudy za pomůcku k určení terminu velikonočního . Den 22. bř., obraný hned od Dionysia Exigua a po něm od Bedy za východisko e-kt (sedes epactarum), jest první den po jarní rovnodennosti, kladené pro potřeby chronologické vždy na 21. bř., a tudy první vůbec možný termin velikonoční. E. zakládají se na 19letém kruhu měsíčném. Původ jejich tkví v rozdílu 11 dnů mezi rokem slunečním (tropickým) a měsíčním (synodickým). Rozeznávati jest troje e.: 1. e. dle starého kalendáře, 2. e. juliánské, 3. e. dle kalendáře opraveného papežem Řehořem XIII. (Ottův slovník naučný).