Důvěra navzdory všemu

Kázání Aleše Laichtera na Vinohradech 15.5.2014

Čtení: Gn 22,1–2, 9–13, 15–18
Text: Mat 15, 21–28

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidonu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav nás jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi.“ On ji odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům“. A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“. Tu ji Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti jak, chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Novou, jedinečnou zprávu o možnosti záchrany pro všechny lidi, co jich jen na světě je, obsahuje evangelijní příběh kananejské ženy z okolí Týru a Sidonu. V době po smrti Jana Křtitele Ježíš odchází z Galileje a opouští židovské území ovládané Herodem Antipou. Když pak šel spolu s učedníky v okolí měst Týru a Sidonu, nějaká místní kananejská žena vyšla za nimi a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je zle posedlá.“ Jestliže to je kananejská žena, je z původního pohanského obyvatelstva a s takovými nesměl starozákonní Izraelec ani mluvit. Je překvapivé, že ta žena Ježíše zná a ví, že je smysluplné se na Ježíše obrátit s prosbou o uzdravení dcery. Dokonce navíc i ví, jak má prosbu podpořit svým přímo mesiášským vyznáním v oslovení:

„Pane, Synu Davidův“. Ale on ji neodpoví ani jedním slovem, ani se neotočí. Z našeho pohledu je Ježíš velmi tvrdý. Jenom mlčí a neodpovídá. Evangelista nevysvětluje, proč Ježíš mlčí. Místo toho Matouš ukazuje, co se má dělat, když Ježíš mlčí. To mlčení na prosbu o pomoc je velmi neobvyklé. Ve srovnání s paralelou v Markově evangeliu je zřejmé, že Matouš tuto scénu záměrně vyhrotil, aniž dovedeme uhádnout proč. Následně učedníci, kteří doprovázejí Ježíše a jsou možná v družném rozhovoru nebo snad přemýšlejí o tom, co jim Ježíš říká, z touhy po klidu Ježíše žádají: „Zbav nás jí, vždyť za námi křičí!“ Toto určitě není jednoznačná přímluva. Lze si ji vykládat ve smyslu: „Umlč ji“, nebo méně pravděpodobně: „vyhov jí“. Ježíš ani teď nereaguje na ženino volání. Odpovídá jen učedníkům, tím, že se připojuje k jejich pobouření, ve kterém se ozývá tehdejší židovské přesvědčení, že Boží zaslíbení patří pouze Izraeli. Ježíšova odpověď již dříve vysloveného (Mt 10,5) při vyslání dvanácti učedníků: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Není zřejmé, zda žena tuto odpověď slyšela. Každopádně ji mají dobře slyšet čtenáři, aby si nemohli nevšimnout, že tento příkaz bude nakonec překročen. Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi.“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“

Toto je klíčový dialog našeho textu, pro který byly všechny předchozí verše jen úvodem. Žena znovu, nyní z bezprostřední blízkosti, opakuje svou prosbu a Ježíš ji tentokrát již odpoví – ovšem odmítnutím. Jestli v předchozím verši byli Izraelci přirovnáni k ovcím, nyní jsou pohané (včetně této ženy) přirovnáni ke psům, kteří si nemohou přivlastňovat práva dětí. Žena přijala Ježíšovo podobenství, přijala nabízenou metaforu, ale převypráví ji ve svůj prospěch. Reaguje pohotově a vtipně. Není třeba brát chleba dětem, vždyť je ho dost na to, aby se i štěňata nasytila tím, co zbude po dětech. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti jak, chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. Teprve v této chvíli se příběh obrací k dobrému. Ježíš pochválí víru pohanské ženy a uzdraví i na dálku. Statečná žena se nenechala odmrštit, nedala se urazit, svůj zápas nevzdala, držela se Ježíše ze všech sil. Žena ani možná nevěděla, že Ježíš ve svém „Kázání na hoře“ řekl: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno.“ Došlo k obratu v průběhu děje, kterého jsme si museli všimnout i v prvém SZ biblickém čtení. Ústřední myšlenkou textu je Ježíšův a Boží plán spasení pro Izrael a pak i pro celý svět. My křesťané jsme pouze ratolestmi naroubovanými na strom, jímž jsou Židé (Ř 11,17–18a). Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Matouš si tímto textem připravoval půdu pro téma misie pohanů. Z tohoto pohledu jsou všechny překážky, které v příběhu zazněly, důležité proto, aby si čtenář uvědomil, že byly překonány. To, co zde Ježíš udělá, není samozřejmé, je posílán ke ztraceným ovcím izraelským, ale on to vyplnil v širším měřítku. Pro Matouše a jeho čtenáře je nesmírně důležité jasné konstatování, že milosrdenství a pozdější misie nejsou na úkor Izraele.

Shrnutí či poučení na závěr: co by se mělo dělat, když se zdá, že Bůh mlčí a na naše otázky neodpovídá? Ježíš většinou vyhoví. Této ženě NEVYHOVĚL. Evangelium neříká proč. Ale jedná se i o naši zkušenost z nevyslyšených modliteb. Někdy si myslíme, že máme na něco NÁROK, a na Boha se zlobíme, když naše přání neplní. Ale nikdo u něho žádný nárok nemá. Všechno je dar, nezasloužená milost. Ti odstrčení to snadněji přiznávají než ti pyšní a zasloužilí.

Obdivuhodná je vytrvalost té ženy. Nedala se ODRADIT, zviklat – ani učedníky, ani mlčením Ježíšovým. Důvěru projevuje navzdory všemu. Víra je vírou navzdory. Věřím ne proto, že mám na něco právo. Věřím ne proto, abych se dostal do nebe. Věřím NAVZDORY tomu, že si vůbec Boží pomoc nezasloužím. Věřím v Boha, i když mlčí. Věřím v slunce, i když nesvítí. To je podstatou volání Ježíše na kříži. Modlí se k Bohu, navzdory tomu, že se zdá, že ho Bůh opustil. A závěrečné je, že Boží pomoc STAČÍ pro všechny. Není třeba se hádat a prát o svůj kousek nebo někomu něco brát. Ježíš zve všechny.

Milostivý Bože, uč nás se nebát, mít odvahu jako za žena, spoléhat se na Kristovo milosrdenství a zastání. Pomoz nám a odpověz na naši víru. Amen.