ANO a NE – Vzpřímená chůze toho, kdo kráčí v pravdě.

Kázání Matthiase Kriega 12. 4. 2015; Jonáš 1,4–9

Milí bratři a milé sestry

Znáte ten druh lidí, kterým se říká alelidé? Je to často se vyskytující poddruh hominidů. Alelidé umějí sice chodit vzpřímeně jako všichni primáti. Oni to ale vždy nečiní, a člověk to často ani nepozoruje. Opravdu jste o  alelidech ještě nikdy neslyšeli? Doma v Curychu znám některé z nich i jménem. Jsem si jist, že existují i v Marburgu. V případě Prahy to vím dokonce docela přesně. Dlouho předtím, než jsem poznal vás, kteří zde teď sedíte, poznal jsem se někoho, kdo tady na Vinohradech bydlel. Jeho dům ještě stojí a stane se v příštím roce museem. Praha 10 část tohoto domu 23. září 2013 koupila. 9. ledna 2015 by mu bylo 125 let: Karel Čapek, jehož novinářské texty Na břehu dnů už dlouho miluji, zejména onen z roku 1934, O alelidech. Rád vám něco z nich přečtu:

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou výhradu. Jejich řeč není „ano, ano“ ani „ne, ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale“.

Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“

A tak dále.

To je ten druh alelidí, kteří jsou i vám všem známí: Bez ale nemohou říci ani ano ani ne. Říci dvakrát za sebou ano nebo ne, to už vůbec nedokáží. Stále před sebou tlačí to silné ale, jako posuvná loď na řece před sebou sune člun zatěžkaný nákladem.

Stále mají před svou přídí nepřehlédnutelnou vlnu, to ale, jako potlačení všeho, co by je mohlo vést kupředu. Nikdy nemohou něco nechat tak, jak to je, ne, oni musejí téměř nutkavě přinést nějakou námitku, jako kdyby na novém klavíru zůstala nalepena cenovka. Nikdy nemohou překrásnou hudbu nechat doznít, ne, oni musejí notoricky vyslovovat kritiku o slyšeném, jako by to hudební dílo teprve jejich výroky bylo dobré nebo špatné. Alelidé, jak popisuje Čapek, se necítí jen důležití, ne oni se považují za ještě důležitější: důležitější než vědění, že dvakrát dvě jsou čtyři, důležitější než radost, že už přichází jaro, důležitější než problém, že je někdo lump.

Skutečnosti, city, starosti: nic není dost důležité, stále a vždy je to ale těmto alelidem důležitější. Sedí všude jako klín ve dveřích, které chce člověk právě zavřít. Bují jako houba na dortu, který se právě skvěle povedl. Hlodají jako červ v biedermeierovské židli, kterou někdo zdědil.

Alelidé nemohou být bez výhrad, a právě proto jsou nesvobodní: Oni musejí vždy všecko muset. Alelidé se nedokáží beze zbytku oddat, a právě proto také nejsou šťastni: Neustále se distancují. Alelidé nemohou nic dokončit bez kudrlinek, a právě proto nenajdou nikdy klidu: mají vždycky poslední slovo.

Ano, už to prozařovalo mými řádky, a vy jste to jistě už dávno poznali: Alelidé jsou vlastně dosti ubozí lidé: nesvobodní, nešťastní, bez klidu. Být nezaujatý, umět milovat, smět mlčet: To všechno oni neznají a o to přicházejí. Alelidé umějí sice chodit vzpřímeně jako všichni primáti. Zřídkakdy to ale činí, jak jsme právě poznali. Ten, kdo tak nadřazeně vystupuje, zdánlivě tak duchapřítomně, je ve skutečnosti dosti malomyslný a shrbený. To jeho ale ho tíží jako železná koule. Tíží ho na duši. Je zajatec! Čí?

Biblický Jonáš je zřejmě také takový alečlověk. Vzpomínáte si na epizodu v textu našeho čtení: Loď odjela, vzmáhá se bouře, vzniká panika. Námořníci se modlí ke svým bohům, odhazují balast přes palubu. Kapitán spěchá k Jonášovi, prosí ho o modlitbu u jeho Boha. Los má rozhodnout, los padne na Jonáše. Nyní chtějí o něm vědět víc, prosí jej o vyznání. A opravdu, Jonáš jedno cituje, tak jak se ho naučil:

Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu. Kde je tady prosím to ano–ale nebo to ne–ale? Myslím, že celá Jonášova kniha je jediné ano–ale: Ano, jsem prorok, ale nečiním, co mám za úkol. Ano, vydávám se na cestu, ale ne na východ. Ano, přiznávám se k Bohu, ale utíkám od něj. Neboť právě proto vstoupil Jonáš na loď: Chce do Taršíše, až na úplný západ, protože také nechápe svého Boha jako Boha, který vládne i nad moři. Na západě prý tento Bůh není a moře neovládá. Jonáš, tento alečlověk, říká ano, jedná však jako ale. Jonášovo ano–ale stojí přesně mezi slovem a činem: Vyznání, které se sice říká, ale kterému se vlastně nevěří. Takový je ten alečlověk ve svém postoji. Jeho ale není slyšet, jenže je velmi dobře vidět. Beze slov říká to, co se slovy neodvažuje vyslovit. Čapek popisuje s mrknutím oka tohoto verbálního alečlověka, Jonáš není méně ironický než ten neverbální protiklad.

To také určitě znáte, tento příkrý protiklad: Tučné ano svých představ a slabé ale všedního dne. Rychlé ano ve volebních zápasech a poté váhavé ale. Pathetické ano v sále na parketě a smutné ale na ulici. Jistě jste to už také všechno slyšeli: Nedělní promluvy, jejichž rétorika už v pondělí neplatí. Silvestrovské sliby, které o Novém roce po ránu vyhořely. Průpovídky u hospodského stolu, jež příští den vyžadují aspirin. Jonáš, tento poddruh neverbálních alelidí.

Co tomu říká Ježíš? Mnozí z vás, milé sestry a milí bratři, si asi už pomysleli, jestli ten pan farář ještě k textu kázání dojde? Jistě, tady je, Ježíš podle Čapka a Jonáše:

Vaše slovo buď „ano, ano – ne, ne“; co je nad to, je ze zlého.

Téměř okřídlená slova z kázání na hoře. Matouš tam tu obsáhlou řeč napsal po dlouhém přemýšlení. Ten známý citát patří do řady šesti antitezí. Všech šest má stejný dialektický trojkrok. „Bylo řečeno“ signalizuje ten první krok, tu tezi: Vždycky se jedná o nějaké etické pravidlo tradice. „Já vám ale říkám“ signalizuje ten druhý krok, tu antitezi: Ježíš pravidlo tradice radikalizuje, anebo ho úplně ruší. Ten třetí krok, syntéza, následuje pak bez úvodu. To okřídlené slovo je syntéza u tématu přísaha. Teze zní: Nebudeš křivě přísahat. Antiteze: Já vám však pravím, nemáte vůbec přísahat. Syntéza obou, teze stejně jako antiteze, je náš text:

Vaše ano buď ano a vaše ne buď ne; co je nad to, je ze zlého.

Ježíš tady odmítá alelidi, verbální i neverbální. On není proti lidem, ale proti způsobu toho ale. A to také ne vždy, ale jistě v tomto jednom případě, v případě pravdy: U přísahání se jedná přece o pravdu. Bůh je volán jako svědek pravdy.

To Ježíš odmítá a v tom je radikální: Když jde o pravdu, nemůže být žádných námitek. Pravda nesnese žádné ale. Je buď pravdivá, nebo nepravdivá, nic třetího neexistuje. Pravda, která je jen trochu pravdou, pro Ježíše neexistuje.

Alelidé jsou, avšak není žádná alepravda. Proto není pravda nic pro alelidi, a obráceně. Před pravdou se nelze schovat. Ani za Pánem Bohem a jeho voláním. Kdo se schovává, je v podezření, že neříká pravdu. Kdo přísahá, dělá se podezřelým. Kdo usiluje o pravdu, netaktizuje. Už vůbec ne tím, že Boha takticky vkládá a používá.

Proč je Ježíš v otázce pravdy tak radikální? Protože pravda je měnou, kterou se platí dobré vztahy. Dobré vztahy mají svoji cenu, a tou je pravda. Pravdu ve vztazích potom nazýváme pravdivost. Kdo pravdu do vztahů nechce investovat, bude muset bojovat s výhradami, až se sám vyčerpá. Kdo chce mít dobré vztahy bez ceny pravdy, prohraje je velmi rychle, až už nebudou mít cenu ani pětníku. Alelidé jsou slabí ve vztazích. Ježíš si však přeje, aby člověk byl ve vztazích silný, aby v nich stál dokonce trojnásobně silně: ke svému Bohu, ke svému bližnímu, k sobě samému. Nezatížený žádným ale. Osvobozený a pravdivý. Bez zla tohoto ale.

Proč? Ježíš sám je Boží bezvýhradné ano k lidem. On je pro mne Boží pravdou, Božím životem, Boží cestou. Tak usiluje o toto bezpodmínečné ano jednoho ke druhému. Člověka k sobě, ke svému bližnímu, k Bohu. Nezaujatý, milující, klidný. Šťastný bez jakéhokoliv ale.

Milé sestry a milí bratři, Vinohrady budou jednou z obcí Tripolis. Proto jsme tu dnes u vás jako hosté. Proto smím zde u vás kázat. Dobrodružství jednoho vztahu začíná. Lidé z Prahy, Marburgu a Curychu se setkají. Být dnes protestantem ve třech městech a třech zemích, jak to jde po šesti stech nebo pěti stech letech? Já myslím, že jen dobrými vztahy. A tvrdím, že jen s častými ano a ne a pokud možno bez ale. Od Čapka jsem přeletěl k Jonášovi, od Jonáše k Ježíši, jistě si mezitím kladete otázku, jak ten pan farář létá z Prahy do Curychu. S Huldrychem Zwinglim samozřejmě, naším curyšským reformátorem. Ten psal v roce 1523 o Božské a lidské spravedlnosti a tam nestojí nic o Čapkovi a Jonášovi, ale o Ježíši.

Bůh zakazuje přísahání a žádá od nás, abychom byli tak spolehliví, aby to ano–ano a ne–ne bylo beze všech přísah. On sám je také takový. Neboť dřív pomine nebe a země, než aby se jedno z jeho slov nevyplnilo. To zjišťujeme denně. On sám je také takový, říká Zwingli. Být spolehlivý jako Bůh, to je etické očekávání.

K pravdivosti přistupuje u Zwingliho spolehlivost. Kdo v pravdě žije, může být pravdivý i spolehlivý. Pravda v něm spočívá a neopustí ho. Člověk, jenž nezná ale, je spolehlivý. Je vzpřímený. Ano je ano a ne je ne. Vztah se zdaří.

Toto, věřím já, je církev společnosti dlužná, v Praze jako v Marburgu, v Marburgu jako v Curychu: Ano, jež je ano, ne, jež je ne. Pravdivost a spolehlivost. Vzpřímená chůze toho, kdo kráčí v pravdě.

Myslím si, že alelidé jsou docela v pořádku. Nezřídka jsem sám jedním z nich, sunu před sebou to tučné ale, jako když na Vltavě posuvná loď před sebou sune nákladní člun, nebo jako nepřehlédnutelná obří vlna potlačování, stejně tak mám já své námitky a svoji kritiku, ten klín ve dveřích, tu houbu na dortu, toho červa v židli, nemohu být bez výhrad, beze zbytku, bez kudrlinek, jsem zaujatý, nemohu milovat, musím mít poslední slovo, jsem ve stavu sehnutosti, zajatec svého ale a nosím to všude stále sebou jako trestanec svoji železnou kouli.

Já opravdu věřím, že člověk takový je a neosvobodí se sám od svého ale. Avšak já se učím od Ježíše, že v případě pravdy to musí jít jinak. Když jde o pravdu, nemůže být výhrad. Pravda nesnese žádné ale. Před ní se nemohu ukrýt. Já věřím, že v případě pravdy to může jít i jinak, protože bezpodmínečná životní cesta Ježíšova mne činí svobodným, protože on zůstal v pravdě, protože on mne pozdvihuje.

Bůh chce, abychom měli přímé vztahy, a on nám pomáhá je platit pravdou. Ve třech městech, ve třech církvích, ve třech zemích.

Bůh buď s námi. Amen.