Neznámý vojín

I když bitva skončila před více než dvěma stovkami let a jména císařů i cara, kteří ji vedli, jsou léta vytesána v kamenné kráse náhrobků, stále se ještě občas najdou v blátě slavkovských polí lidské kosti. Odneseny do Mohyly míru, jsou jednou ročně uloženy do kostnice. Čí byly a s kým prožívaly radosti a smutky života, se nedozvíme, a někdy o sobě ani neprozradí, zda patřily vojákům ruským, rakouským nebo francouzským. O více než sto let po Napoleonově slavném vítězství, když se po Evropě znovu válčilo a na bitevních polích znovu zůstávala bezejmenná těla, objevily se hroby s nápisem „neznámý vojín“, britské, rakouské, ruské, italské. A po válce, ve které tito neznámí vojíni položili své životy, vyrostly v Evropě památníky, většinou okázalé, a jako se dříve v základech kostelů ukládaly ostatky svatých, tak našly nyní v jejich základech místo odpočinku těla vojáků, o nichž nebylo a není známo, jak se jmenovali a jaký byl příběh jejich života. Národ si u těchto památníků připomíná své padlé a cenu svobody. Přes všechny pocty, slávu a čest, která je neznámým vojínům vzdávána, je jejich úděl smutný, lidský příběh je tu zredukován jen na vítězství smrti, která vymazala vše, kromě sebe samé.

A přesto se vítězství smrti nad neznámým vojínem dá obrátit k naději. Deváté století přineslo na britské ostrovy zákoník, který začínal slovy: „I mluvil Bůh všecka slova tato, řka: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.“ (Ex 20; 1– 2). A ani po tisíci letech Britové nezapomněli, kdo stojí u počátku i konce všech věcí. Na sklonku první světové války se na britských vojenských hřbitovech, na hrobech neznámých vojínů objevil nápis: Known unto God (je to část verše, který zní: Known unto God are all his works from the beginning of the world, jak překládají kraličtí: Známáť jsou Bohu od věků všecka díla jeho (Sk. 15, 18)). Vojenský život má svůj řád i na vojenských hřbitovech, obrat od zapomnění ve smrti k životu v Boží známosti byl řádně schválen komisí pro válečné hroby Britského společenství. Za tím, že se z neznámých mrtvých bojovníků stali lidé, jejichž příběhy zná Bůh, nestojí myšlenky faráře nebo teologa, nápis života a naděje na hroby neznámých vtiskl nešťastný otec, jemuž září roku 1915 vzalo syna, a on se do konce svého života nedozvěděl, kdy a kde byl John Kipling, jeho „boy Jack“, pohřben. Rudyard Kipling stojí ještě za dalším poselstvím, které k nám promlouvá z válečných hřbitovů Britského společenství. Bývá na nich „Památeční kámen“, připomínající oltář s vytesaným nápisem: „Their Name Liveth For Evermore“. Není to výzva, abychom si památku padlých uložili ve svých srdcích na věčné časy. Je to stejný výraz víry, že u Boha není nikdo zapomenut. V ekumenickém překladu verš zní: Jejich těla byla v pokoji pohřbena, ale jejich jméno žije v dalších pokoleních. (Sírachovec 44.14,) a uzavírá oddíl, na jehož začátku čteme: (Sírachovec 44, 6–9): Byli to muži bohatí, obdaření silou, kteří pokojně žili ve svých příbytcích. Ti všichni byli váženi u svých současníků a za svého života byli předmětem chlouby. Někteří z nich nechali po sobě jméno, které hlásá jejich chválu. Po jiných není ani památky; jsou mrtví, jako by nikdy nebyli žili, jako by se nikdy nebyli narodili, a stejně tak jejich děti. Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. A proto „jejich jméno žije“

Až roku 1992 byl rozpoznán hrob Johna „Jacka“ Kiplinga, po němž se ptal jeho otec v básni „My boy Jack“. Ale vítr, který pak přiletěl do Anglie s přílivem, už neměl komu říci, že ví, kde jeho chlapec leží. Hrob Rudyarda Kiplinga je ve Westminsterském opatství, a tam je i hrob, do kterého byla 11. listopadu 1920 uložena francouzská půda s ostatky neznámého bojovníka pod desku, na které najdeme nápisy: „Pán zná ty, kdo jsou jeho“ (2 Tim 2, 19) a „V Kristu všichni dojdou života“. (1. Kor 15, 22).

U Hospodina není důležité, jestli jsou jména jeho stvoření vytesána do kamene nebo jsou lidmi zapomenuta, jako by se jejich nositelé nikdy nenarodili. Bohem zapomenuta nebudou jména, příběhy ani činy žádného z jeho stvoření, to je poselství, které nechal na náhrobní kameny neznámých vojínů vytesat Rudyard Kipling. Stejně jako neznámí vojáci jsme i my Božím dílem a stejně jako oni žijeme v naději, že nás Bůh zná jménem. V tom jsme si podobní s kostmi ze slavkovských polí i s těly ležícími pod nápisem „Známýť je Bohu“ v tom si s nimi můžeme říci:„Jsme jedné krve, ty i já“.

Na samém severu Francie, kousek do Lille je městečko Haisens. U něj, na britském vojenském hřbitově, stojí náhrobní kámen, který nese jméno Johna Kiplinga, v malé skupince jsou ještě tři další kameny, s třikrát opakovaným nápisem: Známať jsou Bohu". Jestli někdy pojedete kolem, zastavte se a vzpomeňte si, kde vzal naději jeho otec, který mnohé z nás provedl od šedozelených vod africké řeky Limpopo přes indickou džungli až po poznání, kdy se stávají ze synů muži. A neznámým vojínům, i tomu, co padl u Zborova a na Vítkově ho stráží Jan Žižka, můžete pošeptat, že nejsou zapomenutí ve smrti, že se kameníci spletli, když to tak vytesali. Pan Kipling nám připomněl, že pro ně platí: jejich jména zná Bůh, a v Kristu všichni dojdou života.

Matěj Cháb