Rozloučení s MUDr. Vojtěchem Zikmundem

25. března zemřel ve věku 90 let náš milý bratr Vojtěch Zikmund, dřívější kurátor našeho sboru. Mnozí z nás na něj myslí s vděčnou vzpomínkou. Připomeňme si jeho život slovy, která zazněla při pohřebním shromáždění 1. dubna 2015 na Vsetíně.

Naše úzká i širší rodina se loučí se svým milým a drahým, vy ostatní s bratrem, přítelem, starším kolegou, panem dr. Vojtěchem Zikmundem.

Narodil se 18. ledna 1925 v Poděbradech v továrnické rodině. Dětství měl nepochybně zajištěné a příjemné. Po letech pak přihlížel tomu, jak soudruzi zatočili s jeho rodiči, a po dalších letech buržoazní synek v restitucích fabriku nedostal. Ostatně majetek nebyl jeho životním tématem a zájmem.

Jeho hlavním celoživotním zaměřením bylo hledání, hledání v oblasti náboženské a politické. Ledacos našel, ledacos opustil. Nicméně se zdá, že jeho hledání má dvě trvalé konstanty: jednak postupné zakotvení v evangelické víře a za druhé podoba spravedlivé sociální společnosti.

Jeho mládí si sem tam vesele připomínáme při sledování filmu „Hrdinný kapitán Korkorán“ s Vlastou Burianem. Inu Poděbrady 30. let! Vyrůstal tam v rodině vlažně katolické, byl pokřtěn, docházel na náboženství. Ve školních letech se velmi zajímal o českou historii, což ho přivedlo do prvních kontaktů s českou reformací.

Nastává konec první republiky a poté německá okupace. Tatínek Oldřich poslouchá tajně Londýn, synek Vojta sleduje postup Rudé armády na východě. To je logické pro jeho osobní i obecnou další historii: Všechny generace zklamané mnichovskou zradou a nevěrohodností demokratických spojenců začínají hledat, ale spíše tápat jinde. Mnozí se domnívají, že v ruském carismu, který si říká komunismus, je i pro nás Středoevropany zajištěna budoucnost a lepší zítřky. Ale počínání lidí v dějinách nelze zjednodušeně moralizovat, dějinám a lidem, kteří se v nich pohybují, je třeba porozumět, zvláště v převratných dobách: Konec války, osvobození ze dvou stran, obnova státu, víra v sovětskou alternativu společenského uspořádání, orientace české i světové inteligence silně doleva, panický strach z další války ještě strašnější, studená válka provázená vůlí po mírovém soužití. – Tohle je vnější rámec života Vojtěcha Zikmunda a jeho rodiny v 50. a 60. letech.

Konec války znamená pro něj osobně studium lékařství. Bylo to v Hradci Králové v blízkosti profesora Pavla Lukla a v blízkosti evangelického faráře Jana Amose Pellara, který mu přibližuje evangelickou víru. Ale (podle bible) víme, že s vírou souvisí láska. Tou dobou přijížděla k Pellarům a Luklům jejich neteř Alena Hromádková, dcera světově proslulého teologa i politického aktivisty J. L. Hromádky. S rodinou žila několik let v americkém exilu. Mladí zamilovaní zjistili, že mají hodně společný pohled na život. A tak on „jako velmi nezralý evangelík“ – jak o sobě říká – si troufl požádat princetonskou studentku o ruku.

Začalo to evangelickou vírou, rozkvetlo to do manželské lásky (ostatně celoživotní) a jako třetí zbývá (podle bible) naděje – naděje na příchod dětí a vytvoření rodiny. To se v jejich případě povedlo – počítám – na 350 procent. Proč tolik? Protože stoprocentní česká rodina má normálně dvě děti.

Lednovou oslavu jeho devadesátin jsme doprovodili písničkou, parafrází známé dětské lidovky: „Když jsem na světě ňáký to léto, vysloužil jsem si potomstvo za to: Potomci – to já chci, dětí jak smetí, když se dívám k nebi, čáp už zas letí: Ta Evička má Pavlíčka, ta Alena bezva žena, Vladimír nese mír, ten Vojtěch bere dech, ta Janinka nic neflinká, ten Martin nemá stín, ten Marek církve rek.“ Citoval jsem 7 prvých slok, ale následovalo dalších 21 podle počtu vnoučat. 14 pravnoučat už jsme raději nezařadili pro neúnosnou délku písně. Jejich jména a pořadí si pradědeček přeříkával i na smrtelné posteli.

Nyní trochu zeměpisu severních Čech. Bydliště a zaměstnání postupně: Liberec, Poniklá, Semily, Varnsdorf. Pracovitý a svědomitý lékař Zikmund si nejednou stýská, jak opouští rodinu kvůli práci. Do těchto časů spadají i nezapomenutelné vzpomínky (prozatímních) 5 dětí na mnohdy dobrodružné okamžiky v sudetském pohraničí.

Ale zeměpisný pohyb pokračuje: Vsetín – pro rodinu (biblicky vyjádřeno) „město na hoře ležící“, i když situováno do pořádného ďolíku, ale hory kolem dokola jsou nádherné. A což teprve lidi: vřelé přijetí Horním sborem, báječní sousedé kolem Smetanovy ulice, senior Emil Ženatý, příbuzní v Hodslavicích, v Olomouci… A do toho přicházejí na svět Martínek a Mareček. Prý „oba se měli k světu“. Rodina Zikmundova se intenzivně zapojila do zdejšího sborového života. Doktor Zikmund pracuje – až po odchod do důchodu – jako internista–revmatolog na vsetínské poliklinice. Kromě toho koná návštěvy nemocných po rodinách, což ho vede k zájmu o hlubší pastorační práci. Prožívá radostné, ale nakonec tíživé roky faráře Blahoslava Šourka.

Lékař začíná pošilhávat po práci kazatele. Pro manžele Zikmundovy nastává v roce 1989 údobí spojené s životem a duchovenskou činností ve Vizovicích. V obou zůstávají vřelé vzpomínky na tamní lidi, členy sboru i ostatní: Hezky přijati, oba zapojeni do sborové práce, hodně návštěv, potěšování zarmoucených, osobní přátelství a kontakty trvající doposledka. Včetně péče o zahrádku: „Co by tomu řekli katolíci, kdyby nebylo vypleto?!“

Zeměpis nekončí. Ačkoliv Zikmundovi se chtějí z Vizovic vrátit na Vsetín, kde udržují byt, okolnosti si vynutily odchod do Prahy. Manželka Alena se stává sekretářkou na synodní radě a po pěti letech řádného studia úspěšně absolvuje bohosloveckou fakultu. Vojtěch se stává kurátorem ve sboru na Vinohradech, který je s rodinou spojen mnohými vazbami sahajícími hluboko do minulosti. A kdoví, zda to nebyly resty tajného katolictví, když za Zikmundova kurátorování se v průčelí reformovaného kostela objevily namalované figury váženého Miroslava Rady. Byl nakonec rád, že mu ty obrazy schválili Smolík, Filipi i synod.

Následuje už volný pohyb mezi Prahou a Vsetínem a nakonec trvalé usazení na Vsetíně. To souvisí s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem, až nakonec s nepohyblivostí. Ale mysl je stále svěží, bystrá, zájem všestranný, a – především srdce vlídné, laskavé, soucitné, stále na svém místě, to nikdy nepodléhalo žádným zeměpisným přesunům na jinou stranu. Navíc vysoko vyzdvihněme domácí zázemí: obdivuhodná péče manželky Aleny, pomoc dětí, od těch zeměpisně nejbližších nejintenzivnější. Jsou tu občasné pobyty v zařízení Diakonie na Ohradě, kde ožije jako bujarý mladík, který zapomene na vozík, tančí se sestřičkami a lebedí si: „To byl trhák!“ Nakonec lékař přijímá od svých mladších kolegů kvalitní péči ve vsetínské nemocnici. Když se poslední večer loučil s ženou a dcerou, pravil s širokým úsměvem: „Já vidím to, co nevidíte vy.“

V lednu jsme mu společně zazpívali přání: „Z vozíku zamávej létajícím ptákům, přibližuj se s nimi nahoru k oblakům, oni i ty přec patříte k dobrákům.“

Rodině zamával, odebral se nahoru, když zemřel 25. března ve věku 90 let.

Pavel Otter

Při příležitosti 80. narozenin bratra Vojtěcha Zikmunda vyšel v Hroznu s ním rozhovor, který je možno si připomenout v rubrice Výběr z Hroznů na stránkách vinohrady.evangnet.cz