Mnohokrát a mnohými způsoby mluví Bůh

Kázání Ester Čaškové

1 Samuelova 3,1–21

Milí bratři a sestry,

slyšet Boží oslovení není jen tak. Slovo je to nejdůležitější mezi Bohem a člověkem. Základem víry není to, co vidíme či na co si můžeme sáhnout, nebo nějaký zázrak, který nás ohromí. To poznali i učedníci po vzkříšení. Bůh působí skrze slovo – slovo bible i slovo těch, kteří v něj uvěřili a dávají to dál. Mluví o Pánu Bohu, sdílejí s druhými to, co poznali, čemu věří a jak se jim s Bohem žije! Základem víry může být dávný biblický příběh o někom jiném – třeba o starém knězi Elím nebo o mladém Samuelovi. Příběh, ve kterém člověk pozná sám sebe.

Proto jako evangelíci tolik na bibli lpíme. Proto je všecko soustředěno na kázané slovo. A možná proto to také máme trochu těžké, protože dnešní doba oslovuje hlavně naše oči. Ale oči se snadno dají oklamat. A kromě toho: to, co slyšíme je důležité také proto, že vyřčené slovo čeká na odpověď. Když nás Pán Bůh oslovuje, je zvědavý, co mu na to řekneme. Co to s námi udělá.

V době kněze Elího bylo Hospodinovo slovo vzácné. Lidé ještě neměli bibli, ale chodili do chrámu, kam přinášeli oběti jako projev díků i proseb. Jenže živé víry bylo málo, i když formálně všecko „fungovalo“. Ale bylo to vyprahlé, nepřesvědčivé, prázdné. Proč? Bohoslužby přestaly být živou komunikací s živým Bohem, jako by Bůh odešel někam daleko. A lidé se odnaučili s ním počítat. Mnozí asi tenkrát do shromáždění už ani nechodili. Proč také, když tam neslyšeli a nezažili nic, co by mohli nějak v životě užít. Nic, co by je nasměrovalo, varovalo nebo potěšilo. Naopak. V chrámě zažili mnohdy pohoršení, protože kněz Elí měl dva nevychované syny. Zneužívali svůj kněžský úřad pro osobní prospěch. Brali si z obětovaného masa to, co náleželo Hospodinu, a nevadilo jim, že to lidi pohoršuje. Proto mnozí do chrámu už raději ani nechodili.

Myslím, že tuhle kritiku musíme vztáhnout i na sebe. Nejsme někdy pro druhé také pohoršením? Lidé kolem nás čekají, že se budeme chovat jako věřící – a jsou zklamáni, když zažijí něco jiného. Takové svědectví jsme světu dlužni.

Máme před sebou mladého Samuele, vymodlené dítě, které maminka Chana odevzdala do Boží služby ve svatyni v Šílu. Už nějakou dobu tam pobývá, seznámil se se vším, co zasvěcený život Božího služebníka vyžaduje. A přesto ještě něco nemá. Zná tradici, ovládá všechny obřady, z náboženství by měl jedničku – ale chybí mu poznání živé Boží přítomnosti. A starému Elímu, který je slepý nejen očima, ale i duchovně, to trvá, než mu dojde, že Samuele volá sám Hospodin. Možná mu bylo všelijak, že se Hospodin neozval jemu – zasloužilému starému knězi. Ale možná už tušíte, proč.

Samuel si jde lehnout do svatyně. To se tehdy i v různých pohanských kultech dělalo, když lidé chtěli získat věštbu nebo božskou radu. Spát ve svatyni nebylo jen tak. Člověk je tam tak trochu na ráně. A Samuel také poznal, že být Bohem osloven znamená hned dostat úkol. Už nemůže říkat, co sám chce. Musí vyřizovat Boží slovo. A zrovna v tomhle případě starého Elího je to slovo soudu. Rozsudek o tom, že Pán Bůh nenechá nepravost být. Potrestá kněze i jeho syny.

Ten Elí nejspíš dobře ví, že svůj úkol otce a kněze neplní. Že je špatným otcem, protože nedokázal být přísný. Příliš své syny miloval a všechno jim dovolil. Nezakročil tak, jak měl. A proto byl i špatným knězem. Držel se jen formálních předpisů o tom, jak má zbožnost vypadat. Ale jeho srdce netlouklo pro Hospodina, tlouklo pro jeho děti.

I tady bychom možná mohli najít podobnost s našimi rodinami. Není často na tom prvním místě – které je vyhrazeno Pánu Bohu – někdo z našich blízkých, naše rodina a děti?

Formální zbožnost je mnohem jednodušší než ta živá, opravdová. Do toho se člověk jaksi nenamočí osobně. Může zůstat v pozadí, zdrženlivý, jen jako vykonavatel funkce. Ale Pán Bůh chce víc. Vztah k Bohu je to nejosobnější, nejintimnější, co vůbec člověk může prožít. Vztah s někým, kdo vás zná líp než vy sami, kdo vám vidí až k srdci.

A na Samuelovi vidíme, jak moc o ten vztah Pán Bůh stojí. Trpělivě oslovení čtyřikrát opakuje, aby docílil toho, že Samuel bude naslouchat – a bude ochoten také poslechnout. Elí slyšet nechtěl, protože nebyl ochoten něco změnit. Proto mu ani Bůh nic nesděloval. Pán Bůh si svoje slovo šetří pro ty, kdo jsou ochotni nejen slyšet, ale i poslechnout. Nezdržuje se sdělováním své vůle tomu, kdo není ochoten ji činit.

Teprve když je Samuel připraven slyšet Hospodinovo slovo, když ví, oč jde, Hospodin přichází, zůstane stát a mluví k němu. Kolik ohleduplnosti z Boží strany v tom je. Kolik laskavosti, vnímavosti, empatie. Když si vzpomenete, jak my na sebe často křičíme – z koupelny do obýváku: to a to udělej! A rozčilujeme se, že to dotyčný neudělal, protože to nemohl slyšet. Nebo když na nás politikové valí hromady nicneříkajících slov jenom proto, že mají příležitost oslovit davy! Hospodin si počkal, až bude Samuel vnímat. Nechrlí svoje slovo na nepřipravené, neochotné. Nezahlcuje a nepřeválcovává. Jeho hlas je tichý a jemný. A Bůh čeká, až bude naše srdce připraveno mu dobře naslouchat. Vědomě, střízlivě a s poslušností.

Když se někdy ptáme, proč Bůh mlčí? Odpověď je možná právě v tom, že neumíme naslouchat a nejsme připraveni poslechnout. Že jsme roztěkaní, neklidní, nesoustředění. Nemáme čas, jsme plni sami sebe a svých myšlenek. Tím vším se Bůh nebude prodírat! Nechce nám dělat násilí. Počká si, až najde srdce ztišené, čekající na jeho slovo, které pak může padat jako rosa na vyprahlou zem. Součástí duchovního života je také hledání toho, jaké podmínky musíme sami pro sebe vytvořit, abychom Boží slovo uslyšeli. Jistě je možné, že Pás Bůh osloví někoho i na fotbalovém utkání. Pán Bůh se fotbalovým stadionům nevyhýbá. Ale pravděpodobnější to bude ve shromáždění nebo při čtení bible a v modlitbě.

Mám podezření, že i ti, kteří do kostela nepřicházejí, tuší, že slyšet Boží slovo není jen tak. Je to vždycky slovo autority, které odhaluje, jaký jsem. Soudí a vybízí k tomu, něco se svým životem udělat. Proto je opravdu „bezpečnější“ zůstat mimo. Co kdyby o sobě člověk uslyšel pravdu, na kterou nechce myslet! Elímu by došlo, že musí svoje syny potrestat – a to on nechtěl. Proto byl raději hluchý. A když mu Samuel Boží slovo tlumočil – zmohl se jen na výraz bezbožné rezignace: Ať Bůh učiní, co je dobré v jeho očích. Proč Bůh? On měl učinit, co je dobré v Božích očích! Zdánlivě zbožné vyznání: Buď vůle tvá, je tady projevem rezignace. Elí se nedokáže sebrat ani k tomu, aby prosil Boha o sílu k činu, o sílu k nápravě. Ale možná to znáte taky. Jsme liknaví, rezignovaní, skeptičtí a už ani nemáme sílu prosit o změnu. Ten, kdo o Boží vůli ví, a přesto setrvává ve zlém – jako kněz Elí, ten se milosti nedovolá. Jedinou odpovědí na Boží slovo soudu je uznání viny, lítost a pokání. Pak má člověk ještě šanci. Dost velkou – když si vzpomenete třeba na proroka Jonáše v Ninive.

Mladý Samuel, který se opovážil slyšet i vyřídit Boží slovo, se stal požehnaným prorokem. Bůh byl s ním. Jak se to projevilo? Jak se projeví, že s někým Hospodin zůstává? Nebo že člověk zůstává s Bohem? Jeho život není planý. Nese ovoce. Jeho slovo je dobré, jeho život ukazuje cestu druhým, svým jednáním dosvědčuje Boží lásku k člověku a možnost odpuštění. Z takového člověka má radost Pán Bůh i lidé.

Když si s námi už Pán Bůh začal – a on si ve křtu začal – chce nás i dál životem vést. Nestojí o formální projevy zbožnosti, o plnění náboženských povinností. Ale stojí o to, abychom s ním prožívali svoje dny. Abychom se ho ptali: Co mám, Bože, dělat? Co je tvoje vůle? K čemu mě dnes posíláš?

Věříme, že i dnes je Bůh mezi námi přítomen svým slovem. Máme však víc než Samuel. Autor epištoly Židům to vyjádřil takto: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k naši otcům ústy proroků. V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu. A to bylo to slovo, které zve každého hříšníka k odpuštění a životu ve svobodě a radosti. Amen