Víra je jako hořčice

Kázání Jiřího Grubera při bohoslužbách na úvod 2. zasedání 34. synodu

Ještě jiné podobenství jim Ježíš předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zaseje na svém poli; je sice menší, než všecka semena, ale když vyroste, je větší, než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Mt 13,31–32

Milí synodálové, milé sestry a milí bratří!

To podobenství zní velmi nadějně. Slibuje nám, že církev poroste a její vliv bude stále větší. Jenže tvrdá statistická data tomu odporují. Naše církev neroste. Ubývá kazatelů, dětí, konfirmandů, zmenšují se staršovstva, klesá počet sborů. Ale pár věcí se přece jen mění. Máme více ordinovaných laiků, přibývají domovy Diakonie, máme další ročníky církevních kantorů a katechetů, křtí se více dospělých, stoupá počet církevních sňatků, máme nové učitele teologie a tu a tam se lidé do církve dokonce vracejí. Jak klesá celkový počet členů sboru, zvyšuje se obětavost těch, co zůstávají. Něco se tedy děje. Ale jak to nazvat? Změřit se to většinou nedá, ale radost z toho mít můžeme.

Ježíš ostatně neřekl, že nám církev poroste před očima. Mluví o Božím království a to je statisticky nezachytitelné. Nebeské království je všechno to, co do našeho života přinesl a zasel Ježíš. Naděje, radost, odpuštění, pomoc, důvěra v Boha. Ne tedy církev ale naše víra v Ježíše Krista je zde přirovnána k hořčičnému semínku, které je zpočátku jedno z nejmenších, a nakonec z něho vyroste keř, který převýší ostatní byliny a v jeho větvích se uhnízdí ptáci.

Našemu podobenství předchází dvě jiná, která mluví o tom, s jakými ztrátami musí počítat ten, kdo osévá své pole. Některá zrna padnou na cestu, jiná do trní, jiná na skálu a všechna postupně zajdou. Jen část se uchytí a vydá úrodu. Ta sice převýší předchozí škody, ale ty ztráty tam jsou a veliké.

Další podobenství vypráví o tom, že mezi pšenici někdo úmyslně zasel plevel, takže reálně hrozí, že všechnu pšenici udusí. Naštěstí se dá při sklizni oddělit obilí od plevele a úroda je zachráněna. Ale to se ví, že je nižší, než kdyby žádný koukol na poli nebyl.

To znamená, že víra má v našem životě tvrdou konkurenci. Snadno nám zvadne a usychá, nebo vůbec nevzejde, protože ji udusí jiné zájmy a povinnosti. Ztráty jsou někdy tak veliké, že si rozsévač může říci, že to snad ani nemá cenu.

Když křtíme v našich sborech malé děti, tušíme, že mnohé z nich už v kostele neuvidíme. Když mají mladí lidé konfirmaci, v duchu si říkáme, kolik z nich se udrží. Ale i v případě křtu dospělých se stává, že odhodlání k víře po jisté době vyšumí. To neznamená, že ti lidé víru docela opustí. Většinou je to tak, že jejich odhodlání k víře přehluší jiné a naléhavější povinnosti. Všichni to dobře známe. Každodenní úkoly v zaměstnání, starost o děti, péče o rodiče nebo různé volnočasové aktivity. To vše velmi snadno přehluší naši víru, takže se z našeho života téměř vytratí. Ne, neopustili jsme Boha, ale jiné věci byly neodbytnější a silnější.

Ale nezoufejme. Víra je jako hořčice. Zpočátku bývá malá, ale nakonec přeroste všechny ostatní byliny. Mnohým se zpočátku zdá, že Boží pomoc nijak zvlášť nepotřebují. Víru v Krista mají spíš v záloze. Na život v církvi nemají čas. Do kostela jdou leda ve svátek – ale jak čas běží, víra se stává důležitější a hraje v jejich životě stále významnější roli. Tak jako hořčice. Na začátku to bylo nejmenší semínko a nakonec je z něho keř, který přeroste všechno ostatní.

Dokud jsme mladí, zdraví, silní a sebevědomí, zdá se nám víra skoro nadbytečná. Ale jak se život stává složitější, jsme moc rádi, že můžeme mít v Bohu útočiště a oporu. Na každého z nás v nějaké míře přijdou životní krize, zklamání, nezvládnuté úkoly, nemoci, rodinné konflikty, neúspěchy a posléze i stáří. Během těchto zápasů naše víra postupně roste. Dává nám zázemí a jistotu tam, kde nás lidé i svět zklamali. Víra je opravdu jako hořčice. Nakonec přeroste všechny ostatní zájmy a aktivity a stane se naší nejdůležitější jistotou a nadějí. A tak se z inženýra stává ordinovaný presbyter, z učitelky varhanice, z mladého tatínka učitel nedělní školy a z čerstvého důchodce kostelník. Z vlažného evangelíka horlivý a z nevěřícího věřící.

A právě proto je tak důležité, aby víra v Ježíše Krista byla zaseta. Aby se měl člověk k čemu vrátit. Aby mu zůstala aspoň vzpomínka z dětství. Kde nebylo zaseto, tam nemá co růst. Může se zdát, že víra je pro nás jen něco navíc, pouhá nadstavba, tradice, soukromá záliba – ale postupně se z ní stává to nejdůležitější, co máme. Pro sebe i pro druhé.

Navenek vypadá jako pouhá berlička, když se cítíme slabí. Život v církvi se nedá srovnávat s nároky, jaké na nás klade sport, vzdělání, profesní či politická kariéra – ale postupně se tato zdánlivě nadbytečná víra stává stále důležitější, zatímco ostatní činnosti nám připadají méně a méně důležité. Kam dáte při stěhování sportovní poháry, které se vám postupně hromadí ve vitríně? Komu budete ukazovat červený diplom z mládí? Ale v Bibli, která dlouho ležela netknutá a zaprášená, si čteme stále častěji. A modlitba, na kterou kdysi nebylo při ranním chvatu ani pomyšlení, se stává tím prvním, čím náš den začíná a končí. Postupně zjišťujeme, že nejdůležitější není to, čeho jsme v životě dosáhli, ale to, co mu dává smysl. A to nejsou vydělané peníze ani pracovní úspěchy, ale Boží láska, která jsme poznali v oběti Ježíše Krista.

A nyní druhé povzbuzení. Hořčice se pěstuje na semeno, které se rozemele a slouží jako koření. Kdo z nás by si nepochutnal na párku z hořčicí? Ale v tomto podobenství se nemluví o sklizni, ale jak přilétají ptáci a uhnízdí se ve větvích vzrostlého hořčičného keře. Ale kvůli tomu jsme ho přece nepěstovali! Co je nám po ptácích? My si chceme dát uzené s hořčicí! Ale Ježíše zaujal právě tento vedlejší efekt. Ty si pochutnáš a ptáci vyvedou mladé.

Tento bonus je na víře snad to nejkrásnější. Každý člověk přece věří Bohu především kvůli sobě. Řeší tím své otázky, problémy a samotu. Hledáme víru v Boha, protože nám to dává sílu a oporu. Ale nakonec zjistíme, že stejně důležitý – ne-li větší – užitek z naší víry mají druzí. Zaseli jsme kvůli sobě, ale užívají si to spolu s námi mnozí další.

Právě to nás na víře baví a těší. Děláme to pro sebe, ale požehnání z toho mají i druzí. Znáte snad někoho, kdo by pěstoval hořčici pro ptáky? Nemyslím pro papoušky, ale pro vrabce. Každý kdo rozsévá, chce sklízet pro sebe. Ale když si pak lehneme pod hořčičným keřem do trávy, uslyšíme zpívat ptáky a spatříme, jak vyvádějí mladé, řekneme si: Dobře, že jsem tu hořčici vysel. V pšenici by si pěnkava hnízdo nezaložila.

Když věří Bohu rodiče, mají se dobře i jejich děti. Když uvěří děti, mohou být jejich rodiče klidní. Když se žena modlí, má z toho požehnání i její nevěřící muž. Když se úředník bojí Boha, dovolá se občan spravedlnosti. Když dělník chodí do kostela, neokrádá svého zaměstnavatele. Když si podnikatel čte v Bibli, nešidí své zaměstnance. To všechno je efekt hořčice. Zasel jsi semeno, sklidil jsi úrodu a navíc vyrostl strom, na němž ptáci vyvedli mladé.

Přitom je hořčice docela obyčejná rostlina. Popravdě řečeno, on je to skoro plevel. Nikdo tehdy nepěstoval hořčici jako hlavní plodinu. Vyrůstala většinou někde na okraji pole. Byla dobrá jako koření, ale nikdo by se jí nenajedl. Farizeové ji dokonce zakazovali pěstovat. Byla to pouhá vedlejší plodina – ale měla sílu. Žádný plevel ji nepřerostl a sloužila nejen tomu, kdo ji zasel, ale i ostatním. A právě proto si ji Ježíš vybral jako ukázku toho, jak mocná může být v životě víra v Boha. Hned v dalším podobenství přirovnal víru dokonce ke kvasu – a ten je jako plíseň. Kvas byl vždycky příkladem toho, jak rychle se šíří zlo. Ale ono se šíří i dobro! Díky kvasu kyne těsto, zraje víno a my pak slavíme večeři Páně.

Po pravdě řečeno – Boží království by se slušelo přirovnat k něčemu ušlechtilejšímu než je hořčice. Třeba k cedru. To byl král stromů. Právě o něm se vyprávělo, že poskytuje útočiště ptákům a zvířatům K rozložitým cedrům se rádi přirovnávali králové a panovníci. K cedru připodobňuje prorok celý izraelský národ. Ale mrňavá hořčice to dokáže také a není třeba jí pěstovat ze sazenice jako cedr.

A to je třetí povzbuzení. Hořčice vypadá jako pouhé nic a přitom dokáže to samé, co ušlechtilé stromy. Poskytuje stín a útočiště mnohým. Myslím, že tím chtěl Pán Ježíš zdůraznit, že každý z nás může být pro svět stejně důležitý jako nějaký král nebo politik. Nemusíš být silný, vzdělaný ani bohatý jako cedr. Podívej se, co dokáže hořčice. I kdyby sis připadal jako ten nejmenší a nejposlednější – tvůj život může být nakonec velkým požehnáním pro druhé. Neboj se, že tvá víra je slabá a sám nic nedokážeš. Neříkej, že jiní jsou schopnější nebo že ti nedali příležitost. Každý kdo nechá ve svém srdci vyklíčit semínko víry a naděje, která čerpá sílu z oběti Ježíše Krista – podílí se na záchraně tohoto světa.

To, co říká prorok Daniel o babylonském králi, může pak platit o každém z nás. „ Viděl jsem strom, který rostl a sílil, a bylo ho vidět po celé zemi. Měl nádherné listí a mnoho plodů a byla na něm potrava pro všechny. Pod ním bydlela polní zvěř a v jeho větvích přebývali nebeští ptáci. Ten strom jsi ty.“ Da 14, 17–19

A nakonec ještě bonus, pro ty, co vydrželi poslouchat až sem. Na začátku bohoslužeb zaznělo Ježíšovo slovo, kde se také mluví o hořčici. Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a ona přejde. Nic vám nebude nemožné." Mt 17,20

Ale kdo z nás má takovou víru, aby pohnul horou? Ale ta hora se přece nemusí přesunout naráz a hned! Když někdo věří, že dobrá věc podaří, když se někdo nevzdá a vytrvale modlí, když někdo na něčem poctivě pracuje – pak je to, jako když zaseješ hořčici. Na začátku je to malé a předem prohrané. Hořčičné semínko je přece nejmenší ze všech. Ale hořčice není choulostivá jako pšenice nebo kmínek cedru. Hořčice se nedá a roste podobně jako plevel a nakonec je velká jako strom, v jehož větvích zpívají ptáci. Právě tak se díky víře v Ježíše Krista hýbou a přesunují hory. Jenže to není zázrak na efekt, ale každodenní poctivá práce, modlitba a láska.

Pane, děkujeme ti za povzbuzení, že naše víra a modlitby, naše práce a láska nejsou zbytečné ani příliš slabé, ale že díky nim přichází do světa tvoje pomoc a dobrota. Amen.