Baví mě, když má život přesahy

(přetištěno z webu Umirani.cz s laskavým svolením autorek rozhovoru)

S Ruth Šormovou, nastupující ředitelkou Cesty domů, jsme se sešly v Novém Městě na Moravě, kde trávila poslední týden před stěhováním do Prahy. Spolu se svým mužem Zdeňkem, evangelickým farářem, strávila ve městě na Vysočině posledních 13 let, předchozích 17 let žili v jihočeské Soběslavi. S vystudovanou speciální pedagožkou, předrevoluční aktivistkou, bývalou političkou a úspěšnou dlouholetou ředitelkou novoměstské neziskové organizace Portimo jsme hovořily o nových začátcích, radosti a respektu a o životě, který člověk nežije sám pro sebe.

Příští týden se po 30 letech stěhujete zpět do své rodné Prahy, kde jste také vyrostla. Jaké to je?

Není snadné vyjádřit to pár slovy. Dlouho jsem byla šťastná, že jsme z Prahy pryč, zvlášť v době, kdy jsme měli malé děti. Užívali jsme si toho, že jsme v krajině, v domě se zahradou. Ale zároveň je Praha moje město, mám tam spoustu vztahů a míst, která mám moc ráda. Tak se to nějak stalo, že děti dorostly, my jsme taky k něčemu dorostli a teď se těšíme.

Jaké to bylo, žít 30 let v malých městech?

Občas mi chyběla možnost něco podniknout hned, třeba vidět prima film, a nečekat „až jednou“, třeba v den, kdy se mi to zrovna vůbec nebude hodit. Ale vím, že tahle svoboda je spíš v hlavě jako vědomí možnosti, kterou pak člověk ne vždy využije. Scházely mi galerie, já i můj muž Zdeněk máme rádi umění a výstavy, vždycky jsme tedy museli někam vyjet; doufám, že se mi teď podaří na to vyčlenit nějaký čas. Na druhé straně je komunita v malém městě v mnoha ohledech skvělá a nabízí blízkost a bezpečí, když přijmete jako plus, že nežijete v anonymitě.

Na co se ještě těšíte a co vám bude chybět?

Těším se na přátele, které v Praze mám, a na to, že – protože jsem teď v životní etapě, kdy mám odrostlé děti – můžu bez výčitek svědomí věnovat čas, čemu chci. Jinak kromě přírody mi budou chybět konkrétní lidi, měli jsme silné vztahy tady v Novém Městě i v Soběslavi.

Je to vaše třetí stěhování, máte nějaký recept na to, jak to zvládnout?

Stěhování je v každém životním čase trochu jiné. Úplně jiná byla situace, kdy jsme se kdysi sami dva s mužem stěhovali do Soběslavi, s asi pěti kusy nábytku. Až když jsme se tam první ráno probudili, řekli jsme si, že se půjdeme podívat, jaké to tam vlastně je. (smích) Já i Zdeněk máme v životě rádi změnu. Pro nás, i pro to, co opouštíme, v tom vidím příležitost nabrat druhý dech, jiný směr. Je to nové se vším všudy a mám na tom ráda, že je to příležitost srovnat si věci – nejenom v domě, ale i v hlavě, vytřídit je, něčeho se zbavit, něco uzavřít. Nejde začít něco nového a přitom o nic nepřijít. Takže žádný recept nemám, změny jsou těžké, ale snad právě proto mají smysl.

Co se vám honilo hlavou, když jste se na začátku roku dozvěděla o vypsání výběrového řízení na ředitele Cesty domů?

Když jsem narazila na inzerát, řekla jsem si: to je ono. Vzápětí přišla smršť jiných myšlenek – jestli to není příliš velké sousto, jestli můžu do zaběhnuté úspěšné neziskovky dobře zapadnout, jestli není velká troufalost pouštět se do hospicového a paliativního tématu, které je pro mě sice silné, ale profesně nové. Ale neovládly mě obavy, spíš jsem od počátku cítila velký respekt. Cestu domů znám a sleduji dlouho, patří pro mě mezi několik neziskovek, které se věnují důležitým tématům, odvádějí skvělou práci a zaslouží si své renomé. Měla jsem velkou chuť to zkusit, ptala jsem se pár přátel, kteří v Cestě domů působili nebo znají její služby. Rozhodla jsem se rychle.

Jak se cítíte teď, několik měsíců od okamžiku, kdy jste se dozvěděla výsledek? Už jste měla možnost setkat se se zaměstnanci, zažít několik akcí…

Celou dobu, co znám výsledek, se ve mně snoubí radost a respekt. Respekt k tomu, aby to šlo, a radost z toho, že to tak bude. Pamatuji si první moment, když mi přišla zpráva o rozhodnutí správní rady, to byl opravdu intenzivní pocit radosti. Pak v nějaké chvíli převládl respekt a teď mám pocit, že je to vyrovnané. Je moc fajn, že bylo pár příležitostí potkat budoucí kolegy, dobrovolníky i některé dárce osobně v předstihu, mám pocit, že v září nepůjdu do neznáma a také já nebudu úplně „cizí“. Výsledek výběrového řízení jsem se dozvěděla skoro půl roku před nástupem, a tak jsem měla dost času, abych nasála co nejvíc informací i dojmů. Dost věcí jsem promýšlela, ale to hlavní mě samozřejmě teprve čeká. Nenastupuji s hotovým názorem, jsem zvědavá na různé pohledy a náměty. Vím, že je Cesta domů pestrá a že se jí nevyhýbají problémy, s tím do toho jdu a pořád se těším. Snad se nepletu, když přicházím s pocitem, že povedu organizaci, která má nejen silné téma, kompetentní tým a přívětivou atmosféru, ale také otevřenost, s jakou se vede rozhovor i o tom, co se nedaří nebo co je složité.

Z obecně prospěšné společnosti Portimo jste během osmi let svého ředitelování vybudovala respektovanou organizaci, která před dvěma lety získala titul Neziskovka roku ve střední kategorii od Nadace rozvoje občanské společnosti. Cesta domů je už zavedenou organizací, považovanou za průkopníka mobilní paliativní péče v ČR. Jaké jsou vaše ředitelské plány?

Hodně jsem poslední týdny myslela na to, co je možné zvládnout v prvním čase – v prvním měsíci, do Vánoc, v prvním roce. Těžko se to plánuje, protože záběr je hodně široký. Každý šéf je do jisté míry ve své roli sám, ale i sólisté potřebují sehraný tým, a tak mě povzbuzuje, že cítím podporu z mnoha stran, a doufám, že to tak vydrží. Pro začátek chci organizaci dobře poznat, mluvit podrobně s většinou kolegů, doplnit si pestrý obrázek, který se mi začal utvářet. Také bych ráda absolvovala jakési „kolečko“, abych poznala každodenní podobu jednotlivých služeb, které Cesta domů poskytuje. Osobně vnímám jako „rodinné stříbro“ jedinečný souběh přímé péče (domácí hospic, odlehčovací služby, půjčovna pomůcek, paliativní ambulance) s podpůrnými a rozvojovými službami (nakladatelství, dobročinné obchody a kavárna, knihovna, vzdělávání); Cesta domů má v té rozmanitosti a šíři opravdový poklad, o který je třeba pečovat a žádný dílek nevynechat, naopak možná výhledově další přidat. Za rok bych ráda řekla, že Cesta domů dobře zvládla stěhování do svého nového působiště v Michli a že ví, jaké nové příležitosti se díky tomu otevírají. Když se nám nadto podaří dospět ke shodě, kam konkrétně směřovat dál a do čeho nového se pustit, budu spokojená. Je moc dobře, že máme na co navázat – důležité výchozí materiály (strategický plán a procesní audit) jsou k dispozici, to je velká pomoc. Mám ráda rozmanitost a pohyb, stagnace a stojaté vody, to není pro mě.

Čeká vás velký kolektiv, vztahy uvnitř organizace i směrem ven nebudou tak těsné jako v malé organizaci v malém městě…

Jsem ráda, když je atmosféra v práci nadstandardní, ale nečekám, že mají být všichni kamarádi, to ani v Rolničce (středisko Diakonie Českobratrské církve evangelické v Soběslavi, které R. Šormová v 90. letech založila, pozn. red.) ani v Portimu nebylo. Velmi si cením hry s otevřenými kartami – když se o věcech mluví, nenechávají se pod pokličkou, neobcházejí se. A jak jsem zatím Cestu domů mohla poznat, myslím, že tohle tam je. Když se teď dívám zpět, vždycky mě bavilo, že žádný rok nebyl stejný jako ten předchozí. Mám ráda rozmanitost a pohyb, stagnace a stojaté vody, to není pro mě. A tak jsem na svých předchozích působištích vždycky ráda využívala toho, jaká je zrovna konkrétní skladba lidí, co kdo umí a může nabídnout. A moje kolegy myslím zase těšilo, že když svá obdarování nabídnou, tak to vítám. Odbornost, jasná a přehledná pravidla, přirozená a otevřená komunikace, přátelská atmosféra a možnost přidat něco vlastního, to je ve zkratce můj přístup a důraz v řízení; věřím, že se dá uplatnit i ve velké organizaci ve velkém městě.

Vysočinu opouštíte jako Žena regionu 2017, už v roce 2014 jste se v této anketě umístila na 2. místě. Co pro vás toto oficiální uznání toho, co a jak děláte, znamenalo?

Někdy jsem v životě těžce nesla, že se moje práce a soukromí tak moc propojují – s životem na faře je to ještě znásobené, je to otevřený dům a někdy bývá těžké vytyčit meze, aby si člověk uchoval potřebnou míru „svého“ a zároveň se ve své pomyslné ohrádce neuzavřel. Ale na druhé straně to tak v životě mám, nebavilo by mě žít si sama pro sebe, mám to tak odmala – od své mámy, od přátel, můj muž to má taky tak. Baví mě, když má život přesahy, když se objevují souvislosti a spojnice. Tak si říkám, že jsem to ocenění nedostala proto, že dělám dobře svoji práci v Portimu nebo pro nějakou jinou jednotlivost, která se mi povedla, ale proto, že mě lidé vnímají konzistentně, se vším, co dělám, že snad oceňují tu provázanost, která je pro mě důležitá.

Jaký je váš vztah k tématu, kterým se Cesta domů zabývá – nejen k poskytování domácí hospicové péče a dalších služeb, ale i k vracení tématu umírání do života?

V mé práci, ať to byla ta s lidmi s mentálním postižením nebo poskytování různých sociálních služeb v Portimu, mě celý život provází téma lidské důstojnosti. Nepřijde mi podstatné, jestli se to týká důstojnosti novorozeného miminka, umírajícího člověka nebo člověka s těžkým mentálním postižením. Myslím, že vyspělá společnost má ze své podstaty usilovat o to, aby dokázala poskytnout důstojné podmínky každému bez rozdílu, od začátku až do konce jeho dnů. Jak stárnu, téma konce života se v mé blízkosti vyskytuje mnohem víc než dřív – lidí, kteří jsou nemocní nebo jim stárnou rodiče, kolem mě přirozeně přibývá. Před pár lety jsem prožila se svou kamarádkou smrt jejího dítěte, nějaký čas jsem byla blízko Domácímu hospici Vysočina. Ještě mám takovou poměrně čerstvou zkušenost s loučením a truchlením. Před rokem jsem byla v Londýně na pohřbu Jean, ženy, která pro mě v životě byla moc důležitá, bylo jí 101 let. Letěla jsem do Londýna „na otočku“, kvůli zpoždění letu jsem nestíhala, po příletu jsem si musela vzít taxík. Chlapík, co řídil, se mě snažil celou dobu udržet v klidu a povídal a ptal se a zajímal se, zatímco šlapal na plyn, brzdil, předjížděl a kličkoval, abych to stihla. Ta jízda a rozhovor s cizím empatickým londýnským taxikářem, to bylo opravdu „něco“! Vlastně to byla taková náhodná a přitom zásadní ukázka toho, jak se dá – a má – o těžkých věcech mluvit. Každý asi někdy zažíváme, jak těžké je dotknout se – s blízkými lidmi – otázek, které jsou nějak obtížné, bolestné, vybočují z řady, a nemusí jít jen o smrt… Na ten pohřeb jsem dorazila o pár minut později, počkali na mě. Občas si na toho taxikáře vzpomenu, byl to takový londýnský anděl, tak snad při mně bude stát i v Praze. (úsměv)

V roce 1988 jste podepsala Chartu 77, přestěhovali jste se do Soběslavi, u vás na faře vznikalo Občanské fórum. Od roku 1990 do roku 1992 jste byla poslankyní ve Federálním shromáždění. Poté jste aktivní politickou kariéru opustila. Jaký je dnes váš vztah k politice a veřejnému dění

Pro mě jsou „starost o polis“ a zájem o veřejné dění přirozenou součástí života. Zajímá mě, co se děje, prožívám to intenzivně, týká se mě to, týká se to každého. Ani v současné situaci, se kterou jsem často víc než nespokojená, si nemyslím, že by politika byla špína nebo že by přitahovala jen lidi, kteří mají negativní motivy; vlastně mě tenhle předsudek dost vyvádí z míry. Do politiky podle mě vstupují jak ti, které tam táhne moc, peníze a vliv, tak ti, kteří mají zdravě idealistické představy o tom, že by mohli společnost posunout k něčemu lepšímu. Myslím, že jsou pořád přítomné obě skupiny, ale málokdy jsou jejich síly vyrovnané. Je pravda, že v posledních letech je ten nepoměr značný, ale ta menšina je strašně důležitá – profesionální politici i „laici“, kteří se chovají poctivě, zodpovědně, beze strachu, s přesvědčením…

Jak vnímáte postavení neziskového sektoru v ČR?

Tak především vidím velkou sílu, která je v neziskovkách obsažena – spousta lidí, kterým záleží na tom, jaký ten náš svět je, spousta nedoceněné práce a důležitých témat, pomoc a obhajoba pro ty, kdo jsou na tom z různých důvodů hůř, než je obvyklé. Neziskovky, to je něco jako naše společné živé svědomí. Kdyby tu nebyly, některá důležitá témata by ve společnosti vůbec nezněla, někteří lidé by neměli zastání. Zvlášť teď, kdy je strach z neznámého tak na vzestupu a svět je v pohybu víc, než byl, je role neziskovek nezastupitelná. To, jak se u nás vůči neziskovému sektoru vymezují někteří vrcholní představitelé státní moci, je ostuda a je třeba to – jim samým i veřejnosti – připomínat. Nemohu se vyhnout aktuální vládní snaze omezit neziskovky pomocí nesystémového omezení financí. Řeči o tom, že „sportu a sociálních služeb se to nedotkne“ vnímám jako populistický pokus neziskový sektor rozštěpit, na to by nikdo z nás neměl přistoupit. Stát má právo stanovovat pravidla, priority a kritéria, ale nesmí účelově dávat jen těm, kdo jsou obecně přijatelní a „škrtit“ ty méně populární, kdo hájí menšiny, pamatují na přírodu, komentují politické dění, upozorňují na nespravedlnost atd. Kdybychom tohle dělení dopustili, třeba jako Cesta domů, sami bychom dopady brzy těžce pocítili. Já věřím v aktivní občanskou společnost, která se sdružuje, spolčuje, nemlčí. Považuju to za přirozený projev toho, že si nechci žít sama pro sebe. Nejde o to být aktivista, ale neztratit ze zřetele, že věci, které se dějí, nejdou samy, že je potřeba je podpořit. A držet pospolu.

Co pro vás znamená svoboda?

Moje máma mi dopřála velkou míru svobody. Důvěřovala mi, a zároveň (to jsem si uvědomila až jako dospělá a se svými dětmi) toho po mně hodně chtěla. To, že se to podařilo propojit, že svoboda a odpovědnost šly ruku v ruce, jsem poznala jako dobré a snažím se toho držet, i když vím, že na našich cestách zažíváme občas situace, na které jsou všechny principy krátké. Ale pro mě je svoboda to nejcennější, co mám. Snažím se ji užívat a nijak ji nezneužít.

Mgr. Ruth Šormová

Sociální pracovnice, předrevoluční opoziční aktivistka, bývalá politička. Narodila se v Praze v roce 1965. Po maturitě pracovala s lidmi s mentálním postižením a dálkově vystudovala speciální pedagogiku. Od roku 1988 žila se svým mužem, evangelickým farářem Zdeňkem Šormem, v Soběslavi, kde založila středisko Diakonie Českobratrské církve evangelické Rolnička, zaměřené na služby pro lidi s postižením. Roku 2005 se rodina v rámci běžného stěhování farářů přemístila do Nového Města na Moravě. Od roku 2010 stála Ruth Šormová v čele neziskové organizace Portimo, o.p.s., která nabízí sociální služby dětem, mládeži, ale i dospělým v nepříznivých životních situacích.

Ptala se: Linda Tichotová Fryčová