K aktuálním tématům

Istanbulská úmluva

Ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvy) vyvolala ve společnosti vypjatou diskuzi a vedla i mnohé církevní představitele ke kategorickým prohlášením. Přinášíme vám proto stanovisko synodní rady naší církve a Otevřený dopis Miloše Rejchrta, bývalého člena SR ke stanovisku představitelů některých církví, které Istanbulskou úmluvu jednoznačně odsoudily.

Stanovisko synodní rady ČCE

Znepokojuje nás, že parlamentem připravovaná ratifikace Istanbulské úmluvy vyvolala ve společnosti vypjatou a věcně nepřiměřenou diskuzi.

Považujeme za potřebné vyjadřovat se jasně a zřetelně k důležitým otázkám veřejného života. Nepřipojili jsme se ke kategorickým soudům zaznívajícím od představitelů některých církví. Nesouhlasíme s tím, že úmluva, která má zakotvit mezinárodní standard ochrany před různými formami násilí, je rafinovaným pokusem vnést do našeho právního řádu pochybná ideologická měřítka.

O ratifikaci úmluvy rozhodnou volení zástupci, a to svobodně a podle svého nejlepšího svědomí. Věříme, že střízlivě posoudí, zda mohou z dobrého úmyslu vyplývat nějaká rizika a nebezpečí pro svobodnou společnost a právní stát.

Respektujeme, že na Istanbulskou úmluvu mohou mít křesťané různé pohledy. Osobně jsme toho názoru, že by se ČR měla přihlásit ke státům, které se nesmiřují s různými formami zneužití moci a smlouvu již ratifikovaly.

Otevřený dopis M.Rejchrta církevnímu představiteli ohledně Istanbulské úmluvy

( Adresát: Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské )

Milý Jene,

připojil jsi svůj podpis pod společné prohlášení sedmi českých církevních představitelů, jímž vyzýváte poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby odmítli ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Uvádíte, že se ozýváte jménem „velké lidské rodiny“. Jak jste k tomuto pověření přišli, mi není jasné, ale na druhou stranu jste mi tak umožnili šířit těchto několik řádek jako otevřený dopis jednoho z těch, jejichž jménem mluvíte a také doufat ve veřejnou odpověď. Vybral jsem si ze sedmi signatářů prohlášení ze 7. června 2018 Tebe, protože Tě znám nejosobněji a také nás spojuje výchova a vzdělání v protestantské duchovní tradici. Nikdo mne nepověřil, ale obracím se na Tebe i z podnětu několika přátel, kteří se také pokusili vašemu společnému textu porozumět, a nepodařilo se jim to.

Píšete, že „Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj. Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích…“

S tímto citátem z vašeho textu se plně ztotožňuji a budu jej užívat jako argument, proč by pokus o zvýšenou ochranu žen, zvaný Istanbulská úmluva, měl být do právního řádu České republiky začleněn.

Vy ovšem svou pochvalu zdařilého kroku ve vývoji evropské kultury rozvádíte opačným směrem než já a Istanbulskou úmluvu nevítáte, nýbrž před její ratifikací varujete. Tvrdíte, že „v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků“. Proti tomuto vašemu tvrzení však nestojí jen můj subjektivní dojem, že strašíte něčím, co není, nýbrž i tvrdý fakt, že Istanbulskou úmluvu ratifikovaly parlamenty 33 zemí, mezi nimi i katolické Polsko a konfesně pestré a stále ještě křesťanské Švýcarsko. V květnu roku 2017 hlasovala pro ratifikaci velká většina poslanců obou komor parlamentu Švýcarské konfederace (152 hlasů proti 64). Vysvětluji si to tak, že většina poslanců této příkladně demokratické země s vyvinutým patriotickým cítěním nenašla v textu nic odporného duchu a liteře švýcarských zákonů, natož nějaké autodestruktivní prvky. Či jsou snad švýcarští poslanci méně bedlivými čtenáři mezinárodních úmluv než čeští církevní hodnostáři?

Tak jako se mi líbí vaše zdůraznění významu kultury, tak se nemohu ztotožnit s vaší chválou přirozenosti (Trváme na ochraně přirozeného lidství… Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio–psycho–sociální jednoty.)

My protestanti jsme k jakémukoli vynášení přirozenosti podezíraví, neboť víme, že „hřích jest všech nás společný a dědičný, to jest nákaza a porušení přirození našeho“ (Vyznání víry Jednoty Bratří českých z r. 1535). Jakmile začneme při konstruování nějaké etiky upřednostňovat „přirozenost“ před „nepřirozeností“, zapleteme se do neřešitelných zádrhelů, zvláště v oblasti sexuality. Však i zločinci zpravidla ospravedlňují sexuální zločiny svou přirozeností, která byla silnější než jejich vůle. Kdo chce obhájit zločin, může i podnikání v oblasti dětské pornografie obhajovat jako naplňování přirozené touhy jejích uživatelů po nalezení bio–psycho–sociální jednoty. Tedy na přirozené touhy pozor, však co je přirozené, může být někdy správné, jindy přípustné, ale též zakázané a trestné. Pro křesťana není normou mezilidských vztahů přirozené lidství, nýbrž lidství zjevené v Kristu.

Vytýkáte Istanbulské úmluvě, že „chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci“. Ať hledám, jak hledám, v textu českém ani anglickém nic takového nenacházím. Můžeš mi prozradit, v kterém paragrafu Istanbulské úmluvy je tato obludnost skryta? Anebo je tam schována tak dokonale, že jsi ji nenašel ani Ty?

Píšete – a tato pasáž vašeho textu mne rozjitřuje nejvíc–že „Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.“

Co se lidských práv a svobod týče, mýlíte se. Nejsou to práva většiny ani menšiny, jsou to práva a svobody člověka jakožto jedinečné bytosti, jež musí být ctěna, ať je tento lidský jedinec počten mezi většinu či menšinu tu či onu.

Co se týče neziskových organizací, tady se už nemýlíte, nýbrž cíleně útočíte. Činnost „některých“ organizací výsměšně karikujete do podoby potrhlého či zlovolně škodného sběračství nesmyslných položek. Bohužel v pomlouvačné a možná i likvidační kampani proti „neziskovkám“ nejste jediní, máte mocné spojence na nejvyšších politických místech, však i hlava našeho státu o nich hovoří štítivě jako o „pijavicích na státním rozpočtu“. Vidím-li dnes nějaké nebezpečí v české společnosti, není to spor o vymyšlenost či oprávněnost genderové identity, ale značná úspěšnost světonázoru, podle něhož vše neziskové je nežádoucí přítěž, zatímco nárok na existenci má jen to, co generuje zisk.

Prorocké slovo k tomu nejdůležitějšímu, co se v naší zemi děje, od představitelů církevních institucí nečekám, to může přijít jen od proroků, jimiž církevní funkcionáři z povahy věci nejsou. Mohli by se ale alespoň nepřipojovat k malování čertů na zeď a zostouzení lidí, kteří v neziskových organizacích pracují pro druhé a za druhé. Jsem rád, že představitelé Českobratrské církve evangelické se k vašemu prohlášení nepřipojili. Od Tebe očekávám alespoň to, že rozptýlíš formulační mlhu, v níž se daří zlému, a jmenovitě uvedeš, které alespoň dvě (píšete, že některé) neziskové organizace podle Tebe systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin.

Přeji advent plný malých světélek v houstnoucích tmách a zůstávám v bratrské úctě

Miloš Rejchrt, evangelický farář v.v.

Prohlášení ČBK, ERC a FŽO ke zdanění církevních restitucí

Tento týden si s velkou úctou připomínáme 70 let od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN. V Článku 17 se zde výslovně praví, že každý má právo vlastnit majetek a nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven. Oba totalitní režimy, jak nacistický, tak komunistický, tento základní postulát flagrantně a brutálně porušovaly. Je proto nehorázné, že návrh na zdanění „církevních restitucí“ – částečného navrácení církevního majetku a částečného odškodnění, tedy návrh na změnu zákona, který se pokusil o napravení historických křivd, komunisté předložili. A je s podivem, že jejich návrh je vůbec Parlamentem České republiky projednáván.

Ti, kteří poukazují na protiústavnost tohoto návrhu, spoléhají na to, že Ústavní soud navrhovanou změnu zákona zruší, pokud by byl zákon přijat. Z právního hlediska je to velice pravděpodobné. Z úst mnoha politiků toto zaznívá a je s podivem, že to nejsou jen ti, kteří takovémuto postupu oponují. Spoléhat na to, že další bezpráví zastaví až Ústavní soud, je politicky cynické, nezodpovědné a z morálního hlediska nepřijatelné. Je to svým způsobem podvod na voličích, kterým se pak řekne, že byla snaha, ale nějak to nevyšlo.

Díky politickým diskusím nad otázkami, které souvisejí s navrácením majetku, původně ukradeného církvím a náboženským společnostem, se však rozpoutá další kolo veřejné nenávisti vůči institucím, které po léta bojují s hluboce zakotvenými předsudky a stereotypy.

Jak ukazuje několik nedávných průzkumů veřejného mínění, Evropa dnes čelí další silné vlně antisemitismu a protikřesťanských výpadů spolu s pronásledováním věřících občanů. Česká společnost se vždy vyznačovala kritickým myšlením a vůči mnoha předsudkům byla spíše zdrženlivá. Mělo by tomu tak být i nadále, nicméně diskuse o částečném navrácení církevního majetku a částečném odškodnění a jejich zdanění je ve vztahu k těmto našim historickým hodnotám v naprostém rozporu.

Vyzýváme proto všechny, kteří chtějí i nadále být slušnými spravedlivými lidmi, aby tento návrh razantně odmítli.

V Praze dne 12. prosince 2018
kardinál Dominik Duka OP, předseda České biskupské konference

Mgr. Daniel Ženatý, předseda Ekumenické rady církví v ČR

Petr Papoušek, předseda Federace židovských obcí v ČR