Adventní světlo

Zapalování svíček na adventním věnci lze chápat i jenom jako další folklórní rekvizitu, která má spolu s purpurou na plotně, jmelím na dveřích, vánoční hvězdou a malovanými perníčky navodit tu správnou poetickou předvánoční náladu. Toho je dnes ovšem tolik, že už by to opravdu nestálo ani za povšimnutí.

Poselství toho symbolu světla, které se v adventu rozsvěcí, je ale jiné – neobyčejné, převratné, přímo revoluční. Možná nám to už dneska v záplavě všech světel ani nedochází. Možná by nejdřív bylo dobré zhasnout, abychom je mohli vnímat. To poselství jde totiž proti duchu doby, jde odvážně proti proudu a také nás k tomuhle pohybu vybízí.

V čase, kdy se krátí dny a světla ubývá, vyznává něco úplně opačného. Navzdory evidentně šířící se temnotě vyhlašuje, že světla přibývá, že svítá, že ta temnota není definitivní. Tvrdí nám, že kdo vychází prostě jenom z toho, co má před očima, ten je vedle; že právě uprostřed té houstnoucí tmy přichází světlo. Jde proti na první pohled evidentním faktum, protiřečí jim. Odmítá jim přiznat osudovou platnost a zve nás k tomu, abychom čekali nečekané, abychom nepřijímali jako bernou minci, že co není, prostě také nebude.

Advent a to světlo, které se v něm šíří, nás chce vyvést ze života, který zapomněl, že přítomnost není všechno a tak se do ní chytil jako do pasti. To světlo ji nechce jenom zkrášlit, to v nás chce probudit důvěru, že má smysl čekat ještě něco víc a také pro to žít, nemarinovat se jenom v poetických náladách, ale otevřít se naději.

Vězme proto, že adventní věnec ani předvánoční stromy na náměstích advent nedělají. Jsou ale symbolem, který nás vybízí právě k tomu, abychom na nich neulpěli, abychom nežili jen pro pocit, ale pro to nové, co jistě přichází.

My křesťané věříme, že to nové přichází s Ježíšem Kristem, a proto také věříme, že to nepřichází v záři reflektorů, ale že je to spíš podobné jako s těmi svíčkami, co si někdy při adventních akcích navzájem připalujeme – to světlo se šíří od člověka k člověku, od srdce k srdci a otvírá člověku i ve tmě oči pro ohromné maličkosti.

Zdeněk Šorm