Modlitba Páně se týká všech lidí

Kázání Anny Pokorné na Vinohradech 19.1.2020

Dnešní text je velice krátký. Předpokládám, že ho známe všichni zpaměti. Zvlášť druhou část tohoto úryvku – „Otče náš, jenž jsi v nebesích“. Toto oslovení Boha z modlitby Páně znají ovšem i lidé, kteří nechodí do kostela. Ani přitom nemusí vědět, že je zapsáno v Bibli. Je to prostě začátek té nejznámější modlitby. Patří ke slovům, které si lidé pamatují, i když si je třeba nesnaží nijak zapamatovat. Jako úryvek písničky, kterou jsme slyšeli někde v rádiu a nemůžeme ji dostat z hlavy. Někdy ale právě takový krátký úryvek, často pár počátečních slov, bývá pozůstatkem toho, co jsme kdysi uměli celé. Kousek utkví i přes množství jiných informací, které dnes a denně do paměti ukládáme. V tomto druhém případě můžeme mít naději, že se to třeba časem do paměti vrátí. Alespoň o tom hovoří zkušenosti starších lidí. Ti často vyprávějí, že se jim s přibývajícím věkem začalo vynořovat to, co v mládí uměli a časem zapomněli.

Ježíš učí, v jakém duchu se máme modlit, říká: „Vy se modlete takto“. Tehdejší svědci Ježíšovy horské promluvy byli židé, modlitba tedy patřila do jejich každodenního života. Ježíš tedy nemusí říkat: Vy se modlete. To je pro jeho posluchače samozřejmé. A když slyšeli hned v úvodu v oslovení o nebeském otci, možná se jim vybavil úryvek jiné modlitby. Možná jim naskočila i celá modlitba. Je totiž jedna podobná modlitba, kterou se židé pravděpodobně již v Ježíšově době modlili. Je to modlitba kadiš a má podobnou strukturu jako Ježíšova modlitba. Pojetí Boha jako nebeského otce v ní také zaznívá. Jistě se tedy zamýšleli nad tím, v čem je tato Ježíšova modlitba jiná. I ve Starém zákoně je symbolika božího otcovství tematizována. I když tam je možná zajímavější to, jak málo se oproti jiným tehdejším náboženstvím a ještě i starším náboženstvím objevuje Bůh Otec. Jako by se starozákonní tradice snažila distancovat, alespoň částečně, od nějaké obecně lidské zkušenosti vnímání božstev. Hospodin je jiný, není to univerzální Bohyně matka nebo Bůh otec.

Když už je ve Starém zákoně zmíněn Bůh jako Otec, myslí se tím otec vyvoleného národa Izraele. Jeden z takových příkladů jsme slyšeli v prvním čtení: „Jsi přece náš Otec!“ (Iz 63,16a) Židé znali myšlenku Boha jako otce národa, toho vyvoleného. A tak je pro Ježíšovy posluchače, potažmo pro nás, napínavé, jak Ježíš tuto symboliku proměňuje. Ježíš oslovuje Boha jako otce v užším smyslu. Jako otce lidské rodiny, nikoli národa. Oslovuje ho osobně z pozice syna. Vy se modlete takto: „Otče náš, jenž jsi v nebesích“. Ježíš tedy přeznačil Boha Otce Izraele na Boha Otce každého z nás. A pokud měli Ježíšovi posluchači na mysli i onu modlitbu kadiš, mohli si všimnout, že Ježíš mluví o Bohu Otci ve struktuře modlitby dřív. Ježíš říká Otče náš, který jsi v nebesích hned na začátku, zatímco v modlitbě kadiš je Bůh Otec zmíněn na samotném závěru, který zní: „Kéž jsou přijaty modlitby a prosby celého domu Izraele před jejich nebeským Otcem.“ Možná i v tom byl Ježíšův záměr, navázat u svých posluchačů na něco, co už znali, a to pak proměnit. Ježíš změnil hned v úvodu perspektivu celé modlitby.

Co obnáší vztah Boha Otce a jeho dětí? Je třeba mít na paměti, že tento nový osobnější vztah s otcem Bohem nikdy nemůže být vztahem čistě individuálním. Oslovení Otče náš nemůžeme zaměnit za oslovení Otče můj. I když je boží otcovství vyvázáno z podmínky národní příslušnosti, nikdo si ho nemůže přivlastnit jen pro sebe. Modlitba Páně by neměla smysl v sobecké víře člověka, který nemyslí na druhé. I když se modlíme o samotě, v pokojíku, vždy se modlíme jako ostatní ke společnému Otci. To si můžeme připomínat i v právě probíhajícím týdnu modliteb za jednotu křesťanů. Někdy je těžké shodnout se s ostatními křesťany na věroučných otázkách, ale jednota založená ve společném Otci je hnacím motorem ke snaze o jednotu v bratrství. K tomu nám může být navíc pomocí vědomí, že když se modlíme Otče náš, nemodlíme se „pouze“ s ostatními křesťany. Modlíme se se samotným Ježíšem. Modlíme se spolu se Synem, který je s Otcem jedno. Skrze Ježíše Krista, Božího Syna, roste hodnota lidského bratrství, je založena křesťanská sounáležitost.

Když se ale modlíme „Otče náš“, míníme tím Otce „nás křesťanů“? Je možné nějak vymezit okruh lidí, kterých je Bůh otcem? Myslím, že není. Nemůžeme ani sami dost dobře určit, kdo je božím dítětem. Mám za to, že v kontextu celého Ježíšova příběhu je zřejmé, že Bůh je Bohem všech lidí. Ježíš zemřel za všechny. To neříkám proto, abychom snad ostatním vnucovali naší víru nebo oslovovali náhodné kolemjdoucí jako bratry – ale je třeba si uvědomit, že křesťanská víra vždy musí myslet i na ty, kteří se ke Kristu nepřihlásili. Modlíme se k Otci všech lidí. Ke stvořiteli nebe i země, ke stvořiteli člověka. A protože je to řečeno hned na začátku, týká se to všech následujících proseb. Celá modlitba Páně se týká všech lidí. Zkrátka, nemůžeme sami nikoho z modlitby vyloučit. Je až alarmující, kolik bylo v minulosti vysloveno modliteb proti nepřátelům. A stále se vyslovují. Oslovení Otče náš není přímo vázáno na křest nebo vyznání víry. Ani na naše zásluhy. A v tom vidím velikou sílu celé modlitby, která je založena právě v tomto oslovení „Otče náš“. To samo je vyznáním, že kromě toho, že je něco jako boží otcovství, je i lidské bratrství. Nejen to křesťanské a nejen s těmi, koho si my sami vybereme.

Jaký je tento Bůh/Otec (kromě toho, že je náš)? V aramejštině zní oslovení Abba. Tento pojem bývá mylně překládán zdrobnělinou a z tohoto omylu se vyvozují až familiární postoje k Bohu. Bůh tatínek. Ale slovo Abba není ani jazykově ani významově žádný tatíček. Je to náš společný, spravedlivý otec, který nenadržuje nikomu ze svých dětí. Je otcem marnotratného syna stejně jako toho poslušného. Bůh nikomu nestraní, je nezávislý na našich snahách nárokovat si ho jen pro sebe. To dobře vyjadřuje druhá část oslovení: „jenž jsi v nebesích“. Nebesa jsou sice otevřena vztahu s člověkem, ale ne tak, že by snad měl člověk v nebesích nějakou kompetenci. Pokud si pamatujete z minulého týdne, mluvili jsme o tom, jak se nebesa otevřela po Ježíšově křtu. Nebesa se otevřela jako nabídka vztahu Boha a člověka. A dnes k tomu můžu dodat – nebesa zůstala nebesy. Máme sice k Bohu blízko, sám Bůh se stal člověkem, ale to neznamená, že se člověk stal Bohem. Nebesa nebyla zrušena. Dodatek „jenž jsi v nebesích“ chápu jako vyjádření Boží nedosažitelnosti. Někomu to možná může připadat jako důvod ke skepsi, ale já to chápu jako naději. Člověk nemůže manipulovat Boží vůlí. Boží moc a nezávislost je garantována.

Na závěr mi dovolte jednu takovou etymologickou metaforu, pokusím se skrze ni nastínit ještě jeden rozměr toho, že se modlitba Páně týká všech lidí. Modlitbě Páně se často říká právě podle prvních slov zjednodušeně otčenáš. Toto oslovení se stalo samostatným podstatným jménem. V katolické církvi se odpočítávají „otčenáše“ (někdy i se „zdrávasy“) na růženci. Postupně se začalo celému růženci říkat podle latinského znění slova otčenáš – a to páternoster. Tohle slovo se pak ujalo i pro označení jiných věcí, které lidem připomínaly kuličky z růžence a jejich nepřetržité posouvání. Nazývala se tak všemožná zařízení, která posouvala jednotlivé články na nějakém uzavřeném okruhu – třeba čerpadla na vodu nebo písek. Dodnes se v češtině slovo páternoster používá už jenom pro druh výtahu, který funguje nepřetržitě, bez ohledu na to, jestli si ho někdo přivolá. A teď k věci: stejně tak, jako páternoster nepřetržitě jezdí, tak se nepřetržité někdo modlí. Myslím, že vzhledem k počtu křesťanů asi není chvíle, kdy by modlitba Páně zůstala nevyřčená. A to je pro nás radostné poselství. Protože i ve chvíli, kdy se cítíme na dně svých sil, kdy se sami třeba ani nezmůžeme k modlitbě, někdo jiný se modlí. A jeho modlitba se týká i nás. I ve chvíli bezmoci se za nás někdo jiný přimlouvá u našeho společného Otce.

Amen