Zve nás někdo mocnější

Rozhovor s Annou Pokornou

V lednu absolvovala třítýdenní praxi v našem sboru Anna Pokorná, která studuje teologii a připravuje se na práci farářky. Anna se po tu dobu aktivně účastnila všech sborových akcí, dvakrát kázala. Jak se já praxe v našem sboru líbila, co jí přinesla?

Řekla bys nejprve něco o sobě, své rodině, svém studiu, práci, profesním vývoji, sboru, zájmech?

Nepocházím z tradiční evangelické rodiny. Oba moji prarodiče z tátovy strany, Trojanovi, byli sice evangeličtí faráři, k ČCE se ale přidali až v dospělosti (potkali se v akademické YMCE). Babička Karla působila přes dvacet let jako vikářka a farářka ve sboru v Kostelci nad Labem. Děda Jakub, její manžel, byl zase farářem ve Kdyni na Šumavě a v Libiši. Většinu svého profesního života ovšem trpěl ztrátou souhlasu k duchovenské službě. Po revoluci se pak děda věnoval akademické dráze na Evangelické teologické fakultě. Moji rodiče jsou oba pokřtění, sama jsem ale k církvi více přilnula až během dospívání na evangelických akcích pro mládež. Táta je hudební skladatel, máma hrávala velmi dobře na klavír, tak jsem nejprve šla v jejich hudebních šlépějích. Od malička jsem hodně zpívala, zpěvu jsem se pak věnovala i na konzervatoři. Na teologii jsem se rozhodla jít až později, spíše ze zvědavosti (a protože se tam ten rok hlásili kamarádi:–)). Během studia mě ale teologie nadchla a tak jsem začala o uvažovat i o práci farářky. Zároveň jsem ještě pracovala jako učitelka zpěvu a přípravné hudební výchovy v ZUŠ na Veleslavíně. Před pěti lety jsem se vdala a s manželem Šimonem máme dvě děti – Kryštofa a Johanku. Během rodičovské „dovolené“ jsem rozmýšlela, co ze mě bude, až děti povyrostou. Jestli se vrátím k učení nebo jestli zkusím to farářování. Zpívám sice pořád hodně a ráda, ale rozhodla jsem se pro práci na sboru, a čím dál tím víc mi připadá, že je to dobré rozhodnutí. I díky praxi ve vašem sboru. S rodinou chodíme do sboru v Praze ve Střešovicích. Ve volném čase se ráda potkávám s kamarády, běhám a hraju na klavír.

Získala jsi z praxe alespoň rámcový obrázek o práci faráře na sboru nebo sis ho alespoň v něčem doplnila? V čem?

Hned na začátku praxe jsem Zdeňka žádala, aby mě nešetřil v oblasti administrativy a vůbec praktického fungování sboru. V tomto směru jsem si doplnila mnoho mezer a jsem za to moc vděčná. Jarmila mě seznámila se sborovou administrativou a Zdeněk mě zval i na čistě organizační setkání. Nevím, jak celou zkušenost praxe stručně shrnout, každopádně jsem si potvrdila, že práce faráře je velmi pestrá a krásná.

Byla jsi přítomna rozhovoru o vysluhování Večeře Páně dětem. Jak na tebe působil?

Za rozhovor o Večeři Páně jsem nesmírně vděčná. Sama jsem o vysluhování dětem začala více přemýšlet. Je skvělé, jak klidně a věcně dokážete jako sbor o tomto tématu mluvit, a jak reflektujete měnící se touhy lidí ohledně přijímání. Líbí se mi, že je váš sbor v tomto směru otevřenější než jiné. Z teologického hlediska považuji přijímání dětí za žádoucí. Ježíš Kristus zve ke své hostině všechny, je to dar, který můžeme společně sdílet mezi všemi generacemi. Je ovšem vždycky trochu citlivé, jak konkrétně to má vypadat z praktického hlediska. Je jistě potřeba s děti o Večeři Páně mluvit a otevřít jim tuto svátost nejen vysluhováním, ale i duchovní přípravou. Ta jistě probíhá nejen v nedělní škole a na náboženství, ale hlavně leží na bedrech rodičů, které děti k Večeři Páně díky Bohu vodí.

Dělala jsi při praxi něco úplně poprvé?

Poprvé jsem právě vysluhovala Večeři Páně. To byl velký zážitek v tom nejhlubším slova smyslu. Dopředu jsem se trápila starostmi, zda neupustím kalich nebo třeba někoho omylem nevynechám, ale jakmile přišel Zdeněk před shromáždění a začala příprava a vyznání vin, hned jsem se uklidnila. Uvědomila jsem si, že jsou mé starosti malicherné, a že je vlastně úleva, že v tom nejsme jako duchovní sami. Že prostředkujeme a sami přijímáme něco, k čemu nás zve někdo mocnější, než jsme my sami. A že je mocnější než naše selhání – to je hrozně osvobozující.

Co tě při práci v našem sboru potěšilo?

Potěšili mě lidé ve sboru. V ekumenickém týdnu modliteb, který proběhl na konci mé praxe, byl vybrán biblický oddíl ze Skutků apoštolských o tom, jak byl apoštol Pavel přijat na Maltě spolu s ostatními vězni, s kterými ztroskotal na moři. Apoštol Pavel píše o domorodcích, že se k nim zachovali neobyčejně laskavě. Přesně takový pocit jsem měla z přijetí ve vašem sboru, i když jsme byli na jedné lodi a okolnosti nebyly tak dramatické. Všichni z vás, se kterými jsem měla možnost mluvit, byli neobyčejně laskaví a milí, a musím říct, že i když se na „své střešovické“ těším, bude se mi trochu stýskat a jistě někdy přijdu na bohoslužby nebo na jinou sborovou událost.

I pro nás bylo příjemné se s tebou setkávat a přejeme ti, aby tě Pán Bůh na tvé další cestě vedl a bys byla požehnání všem, se kterými se potkáš,

Otázky připravili

Zdeněk Šorm a Jana Šarounová