O neposlušnosti

Kázání Zdeňka Šorma z rodinného tábora našeho sboru v Poušti u Bechyně o proroku Danielovi, který provázela etapová hra o evangelické mládeži z období protektorátu. Kázání předcházelo vyprávění dětem podle 1. kapitoly knihy Daniel.

Římanům 12,1–2

Děcka, bratři a sestry,

když je řeč o víře, zdůrazňujeme často poslušnost. Považujeme ji za neodmyslitelný základ křesťanského života. Zdá se to celkem pochopitelné. Jestliže Bůh dává přikázání, tak na nás přece je, abychom je poslouchali. Tak se projevuje naše důvěra a úcta k němu. To je jistá hráz proti svévoli a libovůli. Zbožnost a poslušnost nám prostě takřka souzní. Příkladem toho jsou třeba Karafiátovi broučci, jejichž ranní modlitbička zní: „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dej, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“

Přitom nám ale uniká, že právě první přikázání vybízí mnohem víc k neposlušnosti, než k poslušnosti. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“, to je přece mnohem víc o tom, koho nebudeš poslouchat. Je to vyhlášení svobody, ve které se člověk nemusí a nebude podřizovat kdekomu a kdečemu, co se mu vnucuje jako bezpodmínečné. Přikázání vlastně deklaruje prostor pro neslýchanou nezávislost.

Je otázka, jestli se víra neobejde bez poslušnosti. Skoro bych řekl, že ano. I když o ní bible jistě často mluví a vybízí k ní, charakterizuje nakonec vztah k Bohu jinak než příkazem a poslušností. Mluví o lásce. „Milovat budeš Pána Boha svého“, to je největší přikázání. A láska přece není o příkazech ani o plnění povinností. Ježíš také svým učedníkům říká: „Už vás nenazývám služebníky…, nazval jsem vás přáteli.“ Ani přátelství není o poslušnosti. Spíš o důvěře a o partnerství. A apoštol píše křesťanům: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři.“

Bez čeho se ale víra jistě neobejde, to je právě ta nezávislost a neposlušnost, o které mluví první přikázání. Setkáme se s ní také snad ve všech rozhodujících chvílích biblických příběhů. Exodus začíná neposlušností hebrejských porodních bab. Mudrci od východu neposlechnou Heroda, a místo aby mu nahlásili, kde se Ježíš narodil, odcestují domů jinudy. Učedníci po seslání Ducha svatého neposlechnou veleradu a dál kážou veřejně o Kristu. Je-li zároveň řeč o poslušnosti vůči Bohu, pak to není potvrzení poslušnosti jako takové, ale naopak její relativizace a zpochybnění.

V životě, kdy jsme vystaveni tolika tlakům, které jsou tak všudypřítomné a nenápadné, že si je ani neuvědomujeme, se víra prostě neobejde bez neposlušnosti, bez toho, abychom jednali skutečně nezávisle a nepřizpůsobovali se daným poměrům. Věřit znamená nepodvolit se automaticky tomu, co je normální, neplout s proudem.

Nepřizpůsobivost a neposlušnost mohou mít jistě i negativní podobu, ale k víře zkrátka neoddělitelně patří. Redukovat ji jenom na poslušnost je zásadní omyl. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, když ve vězení bilancuje deset let od nástupu Hitlera k moci, varuje před takovým spoléháním na poslušnost: „Kdo se omezí na konání povinností, nenajde nikdy odvahu k činu na vlastní odpovědnost; a jedině takový čin může zasáhnout zlo v centru a přemoci je. Člověk povinnosti bude muset nakonec splnit svou povinnost i vůči ďáblu.“

Svobodnou nezávislost a nepřizpůsobivost je třeba, jak píše apoštol, vědomě pěstovat a neustále obnovovat. Potíž ovšem je, že když my křesťané už takové výzvy zaslechneme a vezmeme vážně, chápeme je často jen jako výzvy k sebeobraně a sebepotvrzení, ve kterém se uzavíráme do sebe. Jakoby smyslem bylo jenom udržet si od všeho cizího a nového distanc a nepřipustit žádnou změnu, protože to je vždycky nejisté a riskantní. Jenomže apoštol vybízí jednak k tomu, abychom sami sebe přinášeli jako oběť, což se zajištěným bezpečím nejde moc dohromady, jednak k tomu, abychom sami sebe proměňovali.

Naděje a požehnaná nepřizpůsobivost není v tom, že budeme pořád stejní a nic měnit nebudeme. Příběhy Daniele a jeho druhů jsou právě o těch, kdo do té neslýchané změny šli. Jsou právě o naději, že ani ty nové – a dokonce všelijak nepřátelské – poměry nemusí člověka nutně semlít, že i v nich je možné být nezávislý. Díky Bohu. Amen.