Je třeba zachránit Vánoce?

V sobotním vydání Le Mondu z 26. září jsem se dočetl, že dva ze tří držitelů Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2019 (Francouzka Esther Douflo a Američan s indickými kořeny Abhijit Banerjee) navrhli toto: Nařiďte „lockdown“ po celou dobu adventu, aby byly zachráněny Vánoce. Pak to ještě v tom článku rozvíjeli, že je třeba co nejvíce omezit pohyb lidí mezi prvním a dvacátým prosincem. Že to sice bude stát hodně úsilí i peněz, ale že daleko horší by bylo, kdyby se o Vánocích nemohly setkávat rodiny a prožít svátky společně.

Ve stejné zemi, ve městě Tours (ale o hodně let dříve – asi tak o jeden tisíc pět set třicet), vyšel také článek, ovšem noviny tehdy neměli, takže ho asi vyvolávali na náměstích nebo v kostelích Tourské diecéze. Ten rovnou „lockdown“ všeho veselí, jídla a pití nařizoval, a to ode dne, ve kterém vzpomínali na skon svého biskupa Martina, až do šestého ledna. S výjimkou sobot a nedělí a asi i úterků a čtvrtků. Pochopitelně, to by se jinak ani nedalo vydržet.

Tam někde se rodil advent, čas, do jehož veselí pocházející z dob předkostelových začal lid obce Kristovy vstupovat. Nejprve postem. Ale ten postupně upadal, takže než začala reformace klepat na dveře, nebyl už v podstatě ve hře. Radost, která tohle období roku odedávna provázela, začala mít navrch.

A do třetice – Francouz, rodem z Noyonu, města v Pikardii kousek nad Paříží, se do adventu opřel znovu. A doby, kdy se reformované církve pod Kalvínovým vlivem vyhýbaly té veselejší tváři adventu (neřku-li Vánoc), nejsou tak daleko.

V současnosti našeho žití, tak jak jsme na ni byli zvyklí a jak ji doufáme zase nalézt, až „se to přežene“, jsme ovšem v adventu spíše veselí, i my reformovaní. I když si občas nejsme jisti, jestli se smíme veselit, jestli se v tuhle dobu máme dívat k radosti betlémských jeslí. A tušit v ní, že ujištění „nebojte se“, které slyšeli pastýři na horách, od té doby platí i pro mne, když tyhle řádky píšu, i pro vás, když je čtete, i pro ty, co máme rádi nebo co nás štvou. Prostě pro všechny. Nebo jestli se spíš máme soustředit na to, jak být připraveni, abychom poznali, až Syn člověka přijde podruhé, postit se, rozjímat ….

Přes tyhle malé rozpaky se v adventu vidíme možná o něco raději nežli obvykle, v kostele se cítíme slavnostněji, na adventních trzích se těšíme nejen z ochranovských hvězd, ale i ze svařáku a klobás. A těšíme se na Vánoce (a rádi chodíme na koncerty, do divadla a vůbec mezi lidi se tak společně „poradovat“).

Letos je to ale trochu jiné. Na jednu stranu „víc k přežití“ – vloni jsem se už dvacátého listopadu, dozvěděl, že se narodil Kristus Pán a že bratr Ondřej už s měsíčním předstihem běží k Betlému, i když neví, co se tam stalo. A to všechno v samoobsluze. Na druhou stranu je tento čas poznamenán spoustou nejistot a omezení. Od těch malých, jestli to všechno na Vánoce stihneme připravit a že moc nechodíme na návštěvy a že ani ten tržíček nebude. Přes ty větší, jestli se uvidíme s rodinou, s lidmi ze sboru, jestli se sejdeme v kostele k bohoslužbám. Až po ty největší, kdy se nepohodlí mimořádných opatření mění v průšvih dotýkající se života a zdraví.

Tak se snadno můžeme dostat až myšlence, že ti dva laureáti Nobelovy ceny, ten biskup z Tours, co nařídil dlouhý půst, a všichni ostatní, kdo se o adventu nechtějí moc radovat, mají pravdu. Popravdě si myslím, že ti dva ekonomové pravdu asi mají – oni vlastně říkají, že se máme chovat zodpovědně, moc se nescházet, necestovat a nelítat po nákupech, abychom mohli v co nejširším kruhu blízkých prožít vánoční svátky. Ale s těmi ostatními moc nesouhlasím. Advent v sobě skrývá radost a naději, že proti nejistotě covidové doby můžeme postavit jistotu důvěry. Že se to s námi opravdu má tak, jak zpíváme v jedné z našich písniček, že „Pán Bůh je síla má, všechna obrana má, bezpečně má státi, aniž se lekati duše má …“.

Matěj Cháb