Jsme silní jak silné je lano, co k nebi nás poutá

Velikonoční rozjímání

Tenhle refrén z písně od Jardy Svobody mi poslední dobou zní v hlavě. Dobře se hodí k téhle době, kdy leckteré jistoty padly. Kdy nemusí nic znamenat lidská síla, odolnost, to, co jsme si mysleli, že pevně držíme v rukou. Může jít ale i o méně vážné situace – každý z nás zná chvíle, kdy má pocit, že je „nahoře“, že je dobrý a silný a schopný – a pak přijde studená sprcha. Máme-li za to, že naše síla a hodnota spočívá jen v nás samých, může to s námi pěkně „zamávat“.

Jak je to vlastně ve velikonočním příběhu? Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako král, s palmovými ratolestmi pod nohama, s provoláváním slávy. Zdá se, že jeho poslání je úspěšné, že lidé o něm vědí, věří mu, jsou osloveni jeho kázáními. O týden později se k němu nechtějí znát jeho vlastní učedníci a začíná Ježíšova cesta utrpení, hanby, potupy. A dav? Ten „pro změnu teď křičí: Ukřižuj“, jak zpíváme v jiné písničce. Je to pád na dno. Pád, kterému mnozí nerozumějí. Tohle že je spasitel?

Pro toho, kdo žije ze své síly, by šlo o totální fiasko, selhání. Temné chvíle v Getsemane také jsou svědectvím o nesnadném boji s lidskou slabostí, kterou znal i Ježíš. Nakonec ale úplně odevzdal svoji sílu a svoji vůli Bohu a podstoupil to, co bylo třeba. A zvítězil.

Stal se tak lanem, co nás poutá k nebi, k Bohu. A to lano je silné. To ať je naší velikonoční nadějí.

Jana Šarounová

(psáno pro seniorátní Zpravodaj)