Vinohradský sbor ČCE

Slovo na doma

Každý týden si můžete poslechnout na https://www.e-cirkev.cz/aktuality/ slovo-na-doma/ úvahu farářky či faráře naší církve. Z minulého měsíce jsme vybrali \#222 Filipa Boháče ze sboru v Opatově, horácký seniorát.

Rád bych abychom se teď společně zamýšleli nad tím, co nás učí Podzim. Venku za okny už to začalo. Stromy vytahují to nejpestřejší oblečení, které mají, příroda tak trochu vydává počet z ročního snažení – sbíráme jablka, švestky, ořechy… a taky začínají padat listy.

Všechno se to připravuje na odpočinek. Je to takový ten podzim života, který připomíná že pomíjivost všeho už je na dohled.

Po té nádherné lesní vernisáži to začne opadávat, tráva si lehne, vzduch naplní ta těžká kořeněná vůně odcházejícího roku…

V mém oblíbeném Žalmu 19, se píše, že: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.“

Příroda nás učí porozumět Božím tajemstvím. Rád o tom přemýšlím tak, jako když vstoupíte do obrazu a snažíte se mu porozumět. Když tomu člověk věnuje čas a pozornost, tak nám každý obraz řekne něco o jeho autorovi, odhalí něco z jeho vnímání světa, něco z témat, která jsou pro něj důležitá.

Na tohle jsem nepřišel sám, ale mám to od sv. Augustina. Jsou takové dvě cesty, dvě knihy, kterými se můžeme nějak dobrat k Bohu. Dvě Bible. Jedna ta stará známá velká knížka, ve které najdeme svědectví o tom, jak různí lidé vnímali Boha a která je jistým vzorníkem vztahů mezi Bohem a člověkem.

A pak ta druhá kniha – kniha Stvoření. Vím, že to může někomu znít jako new–ageárna, jako Duškovina ale pozor na to, možná že jde o impuls, který jsme jenom obecně jako křesťanstvo nenechávali tak často zaznít, a přitom tady pořád byl.

Příroda, stvoření, vesmír jako něco, co odkazuje k Bohu. Jeden pán ze 4 století, jmenoval se Efrém Syrský o tom napsal: „Kamkoli se podíváš, tam leží jeho symbol: kdekoli začneš číst, nalezneš jeho vzor, neboť v něm bylo stvořeno všechno a on, když stvořil svět, označil svými symboly každou věc, které mu patří.“

Vezměme to jako nabídku ke vnímání Boha nejen skrze Písmo ale taky skrze přírodu. Jestli nás tedy příroda opravdu učí (polní lilie a nebeské ptactvo), tak je zřejmé, že se máme něco naučit i od podzimu.

Co nám radí podzim, co nám šeptá svými vůněmi a náladami? Podzim jako ten moment, kdy se příroda ubírá ke spánku smrti vlastně vyslovuje velké tajemství, kterým Ježíš naznačuje smysl jeho vlastní životní pouti.

Ve 12 kapitole u Jana Ježíš ukáže na pšeničné zrno, ukáže na to, co se děje každý podzim, na smrt vegetace, která je předpokladem zázraku vzkříšení v nadcházejícím jaru. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Jediná cesta k životu je skrze smrt. Však to známe ze zahrádek. Jen tam, kde něco často umíralo může dobře růst něco nového. Kdyby to nezemřelo, tak nemůže povstat nový život. Jenom díky podzimu smí přijít po zimě zázrak nového jara.

Církevní otcové připomínají: „Když pozorujeme na podzim, jak se rostlinstvo odebírá cestou všeho živého, tak sledujeme věčné evangelium, které je vepsáno do samé struktury stvoření.“

Každé Velikonoce znovu slavíme smrt smrti, ve smrti Kristově. Ten zázrak, kdy smrt byla použita jako nástroj života.

A tak podzim nemusí být jen morbidní očekávání zimy. Ale předtuchou jara. Předtuchou toho, že láska je silnější než smrt – jak se píše v Písni písní. A je to zároveň hlavní sdělení Velikonočního tajemství.

Se smrtí se asi nedá smířit. Vůle k životu je taky naší bytostnou součástí. A ta zubatá trhlina, která se objeví při ztrátě blízkého člověka tu prostě je. Zeje a bolí.

Možná, že je to pocit, kterému máme důvěřovat. Možná, že právě to, že se se smrtí nedá smířit je něco v nás, co tuší to, v co často spíš doufáme nebo čemu chceme věřit, když si to připomínáme o Velikonocích. Očekávání obnovy, nového jara, nového života.

Kéž je pro nás podzim s veškerou svoji barevnou pestrostí i pomíjivostí něčím, co vzbudí vděčnost za život, za krásu přírody a za hřejivost a naději lásky. Amen

MODLITBA: Náš Pane, děkuji za přírodu. Děkuji za tu připomínku našich předků ve víře, kteří hleděli na přírodu, do lesa, do polí, k obloze s očekáváním. Děkuji za podzim, který nám může připomenout smrt smrti ve smrti Kristově. Příchod nového jara, vzkříšení ve tvé náruči. Tam kde je setřena každá slza a není nářku ani pláče. Děkuji za naději vepsanou do struktury stvoření – Amen.

číslo 214, listopad 2021
předchozí   další

Obsah

Kázání v neděli 14. 11. 2021
Přímluvná modlitba
Manekin
Slovo na doma
Zdroje veselé mysli V.
Vycházka do židovského muzea
Zprávy z konventu
BOOKLUB
Zprávy ze staršovstva 11.11.2021
Kniha s trojnásobnou radostí
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).