Slovo na doma
Každý týden si můžete poslechnout na https://www.e-cirkev.cz/aktuality/ slovo-na-doma/ úvahu farářky či faráře naší církve. Z minulého měsíce jsme vybrali \#222 Filipa Boháče ze sboru v Opatově, horácký seniorát.
Rád bych abychom se teď společně zamýšleli nad tím, co nás učí Podzim. Venku za okny už to začalo. Stromy vytahují to nejpestřejší oblečení, které mají, příroda tak trochu vydává počet z ročního snažení – sbíráme jablka, švestky, ořechy… a taky začínají padat listy. Všechno se to připravuje na odpočinek. Je to takový ten podzim života, který připomíná že pomíjivost všeho už je na dohled. Po té nádherné lesní vernisáži to začne opadávat, tráva si lehne, vzduch naplní ta těžká kořeněná vůně odcházejícího roku… V mém oblíbeném Žalmu 19, se píše, že: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.“ Příroda nás učí porozumět Božím tajemstvím. Rád o tom přemýšlím tak, jako když vstoupíte do obrazu a snažíte se mu porozumět. Když tomu člověk věnuje čas a pozornost, tak nám každý obraz řekne něco o jeho autorovi, odhalí něco z jeho vnímání světa, něco z témat, která jsou pro něj důležitá. Na tohle jsem nepřišel sám, ale mám to od sv. Augustina. Jsou takové dvě cesty, dvě knihy, kterými se můžeme nějak dobrat k Bohu. Dvě Bible. Jedna ta stará známá velká knížka, ve které najdeme svědectví o tom, jak různí lidé vnímali Boha a která je jistým vzorníkem vztahů mezi Bohem a člověkem. A pak ta druhá kniha – kniha Stvoření. Vím, že to může někomu znít jako new–ageárna, jako Duškovina ale pozor na to, možná že jde o impuls, který jsme jenom obecně jako křesťanstvo nenechávali tak často zaznít, a přitom tady pořád byl. Příroda, stvoření, vesmír jako něco, co odkazuje k Bohu. Jeden pán ze 4 století, jmenoval se Efrém Syrský o tom napsal: „Kamkoli se podíváš, tam leží jeho symbol: kdekoli začneš číst, nalezneš jeho vzor, neboť v něm bylo stvořeno všechno a on, když stvořil svět, označil svými symboly každou věc, které mu patří.“ Vezměme to jako nabídku ke vnímání Boha nejen skrze Písmo ale taky skrze přírodu. Jestli nás tedy příroda opravdu učí (polní lilie a nebeské ptactvo), tak je zřejmé, že se máme něco naučit i od podzimu. Co nám radí podzim, co nám šeptá svými vůněmi a náladami? Podzim jako ten moment, kdy se příroda ubírá ke spánku smrti vlastně vyslovuje velké tajemství, kterým Ježíš naznačuje smysl jeho vlastní životní pouti. Ve 12 kapitole u Jana Ježíš ukáže na pšeničné zrno, ukáže na to, co se děje každý podzim, na smrt vegetace, která je předpokladem zázraku vzkříšení v nadcházejícím jaru. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Jediná cesta k životu je skrze smrt. Však to známe ze zahrádek. Jen tam, kde něco často umíralo může dobře růst něco nového. Kdyby to nezemřelo, tak nemůže povstat nový život. Jenom díky podzimu smí přijít po zimě zázrak nového jara. Církevní otcové připomínají: „Když pozorujeme na podzim, jak se rostlinstvo odebírá cestou všeho živého, tak sledujeme věčné evangelium, které je vepsáno do samé struktury stvoření.“ Každé Velikonoce znovu slavíme smrt smrti, ve smrti Kristově. Ten zázrak, kdy smrt byla použita jako nástroj života. A tak podzim nemusí být jen morbidní očekávání zimy. Ale předtuchou jara. Předtuchou toho, že láska je silnější než smrt – jak se píše v Písni písní. A je to zároveň hlavní sdělení Velikonočního tajemství. Se smrtí se asi nedá smířit. Vůle k životu je taky naší bytostnou součástí. A ta zubatá trhlina, která se objeví při ztrátě blízkého člověka tu prostě je. Zeje a bolí. Možná, že je to pocit, kterému máme důvěřovat. Možná, že právě to, že se se smrtí nedá smířit je něco v nás, co tuší to, v co často spíš doufáme nebo čemu chceme věřit, když si to připomínáme o Velikonocích. Očekávání obnovy, nového jara, nového života. Kéž je pro nás podzim s veškerou svoji barevnou pestrostí i pomíjivostí něčím, co vzbudí vděčnost za život, za krásu přírody a za hřejivost a naději lásky. Amen MODLITBA: Náš Pane, děkuji za přírodu. Děkuji za tu připomínku našich předků ve víře, kteří hleděli na přírodu, do lesa, do polí, k obloze s očekáváním. Děkuji za podzim, který nám může připomenout smrt smrti ve smrti Kristově. Příchod nového jara, vzkříšení ve tvé náruči. Tam kde je setřena každá slza a není nářku ani pláče. Děkuji za naději vepsanou do struktury stvoření – Amen. |
číslo 214, listopad 2021 Obsah Kázání v neděli 14. 11. 2021Přímluvná modlitba Manekin Slovo na doma Zdroje veselé mysli V. Vycházka do židovského muzea Zprávy z konventu BOOKLUB Zprávy ze staršovstva 11.11.2021 Kniha s trojnásobnou radostí Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |