Vinohradský sbor ČCE

Kázání v neděli 14. 11. 2021 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Exodus 14

Text: Žalm 106,6 – 12

Bratři a sestry,
minulou neděli jsme končili bohoslužby písničkou, ve které se zpívá „k svobodě je dlouhé putování, těžké bývá zvednout se a jít“. Opustit zaběhané koleje, i když představují otroctví, a udělat krok do neznáma, to chce skutečně odvahu. Jenomže tím prvním krokem těžkosti nekončí, naopak začínají. Lid si ještě ani nestihne uvědomit, co mu ta darovaná svoboda přinesla, za to starým mocenským strukturám velice brzy dojde, co ztratily, a rozhodně to tak nechtějí nechat být. Zmobilizují všechny své síly, aby zase všechno vrátili zpátky do starých kolejí.

A tak zrovna když má člověk za to, že je z toho nejhoršího venku, že už má vyhráno, zjistí, že stojí stínům minulosti tváří v tvář, že ho doběhly. Ačkoli se zdálo, že jsou už na lopatkách, šlapou mu zase na paty a jsou snad ještě mocnější a nebezpečnější než dřív. Místo slibované svobody, kterou za něho i navzdory jeho malověrnosti boží posel vybojoval, si teď nemůže být jistý ani svým životem. Je v pasti. Staré pořádky, ve kterých se už naučil chodit, aby jakž takž přežil, jsou pryč a nebezpečí nejen, že nezmizelo, ale obklopuje ho teď ze všech stran. Před ním moře nejistoty, neznámá a zlověstná hlubina a na záda mu opět v plné síle dýchá někdejší mocipán se svojí kamarilou.

To je rozčarování, to je šok, to je beznaděj. Asi o to hlubší, oč větší naděje v lidech těch několik svobodných kroků vzbudilo. Roste v nich pocit, že byli podvedeni. O tom, zda je či není falešný, nikdo nepřemýšlí. A tak místo aby si lidé uvědomili, že se od bývalých otrokářů skutečně nic dobrého čekat nedá, že všechno jejich pokání a přitakání svobodě byla jenom z nouze ctnost, když už nevěděli kudy kam, obrací se jejich hněv proti tomu, kdo je z té otročiny vyvedl. Dokonce by se k ní nejradši zase vrátili.

Osopili se na Mojžíše: „Cos nám to udělal…?! Došlo na naše slova. Ta naše skepse byla pravdivá. Lepší otročina, než smrt.“

Když to čteme v bibli, bratři a sestry, vidíme líp než ve skutečnosti, jaká je to bída – bída situace i bída ducha. Jestliže člověk vidí jako svoji naději otroctví, musí být totálně na dně, totálně v krizi. To určitě nechce nikdo z nás zažít. To jsou situace, jakým se snažíme za každou cenu vyhnout.

A to je právě to zvláštní, bratři a sestry. Ono to totiž podle bible vypadá, že je to celé boží záměr. Děje se to na jeho příkaz. Ne Mojžíš, ale Bůh sám tuhle situaci zinscenoval.

Ono je možná třeba, aby si tohle člověk prožil, aby z té euforie osvobození – kterou lze vnímat také jako uznání vlastního postoje – vystřízlivěl; aby si sáhl až na dno a přesvědčil se, že není žádný bojovník. Možná že je právě tohle třeba, aby člověk mohl opravdu věřit; aby mohl zahlédnout, že není-li všechno jenom bída, pak je to skutečně nečekaný div a je tu u díla ještě někdo jiný než on. Takové situace nemusí být jenom hody beznaděje, mohou být prostorem pro slávu boží, ve kterém se víra konečně zrodí. Možná že v našich pádech pracuje Bůh na naší důvěře a mají pro nás větší cenu než všechno, co jsme s přehledem zvládli.

A jak v téhle situaci úzkosti a bídy jedná víra?

Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání… Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“

Ano, tak si to představujeme. Víra to je skálopevná jistota a optimismus. Vždycky povzbuzuje, nikdy se nevzdává. Má vždycky naději. Je vyrovnaná, pevná. Nikdy si nezoufá.

Jenomže když si přečteme hned následující verš, tak už to přinejmenším všechno tak jasné nebude. Ta představa dostane vážnou trhlinu. Hospodin totiž řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpíš?“

Tak vida, Mojžíš také úpěl k Hospodinu, stejně jako to můžeme číst o pár veršů předtím o těch vylekaných Izraelcích. Možná se od nich v tom, co prožíval, zase až tak moc nelišil. Jako by rozdíl byl jenom v rozporu mezi tím, co má na srdci a co má na jazyku. Že by tedy tu svoji důvěru jenom hrál? Že by to bylo jenom divadlo, které je povinností vůdce? Že by to říkal jenom proto, že se to od vůdce zkrátka čeká? Tedy pokrytectví?

Ale je to opravdu vždycky pokrytectví, když člověk říká něco jiného, než co cítí? A jde opravdu o upřímnost, když člověk každému hnutí své mysli nebo svého srdce dá hned průchod navenek? Není to spíš příznak chudoby života, jeho degradace, ve které se z člověka stává jenom převodové kolečko všech vnějších vlivů? Nepatři k lidské svobodě a důstojnosti také ta schopnost prožívat věci jen v sobě a dát průchod jen tomu, čemu opravdu průchod dát chci?

To rozporuplné jednání Mojžíše mi připomnělo knížku, z níž jsem četl před rokem na našem táboře. Má název, který do příběhu Exodu přímo zapadá. Jmenuje se „Na cestě k svobodě“ a jde o sbírku dopisů německého teologa Dietricha Bonhoeffera z vězení, do něhož se dostal kvůli přípravám na atentát na Adolfa Hitlera.

Jednak v nich existuje podobný rozpor jako u Mojžíše. Dopisy rodičům se výrazně liší od dopisů příteli. Ty první jsou vyrovnané, uklidňující, vyjadřují vděčnost za každou drobnost a ujišťují o tom, že i ve vězení lze žít a prožívat radost. Povzbuzují. V těch druhých se mnohem častěji ozvou otázky. Bonhoeffer v nich otevřeně píše, jak některé věci, včetně svých bolavých zad, těžko zvládá, jak na něj doléhají, přiznává se k obavám i ke hněvu. A přece čím víc obojí dopisy čtete, tak na vás ten rozpor vůbec nepůsobí jako něco hraného, jako pokrytectví. Naopak, právě v něm je Bonhoeffer autentický, lidský a veliký. V něm se odráží jeho vztahy, jeho ohledy, jeho láska k rodičům i hloubka přátelství; v něm přichází ke slovu jeho cit, vůle i důvěra.

A jednak Bonhoeffer sám o významu té skrytosti v lidském životě přemýšlí. Překvapuje ho, jak se jeho spoluvězni chovají při náletech. Píše: „Lidé tu mluví docela otevřeně o tom, jaký měli strach. Nevím vlastně, co si o tom mám myslet; vždyť strach je přece něco, za co se člověk stydí. Mám pocit, že by se o tom mělo hovořit vlastně jen ve zpovědi. Jinak to může snadno znamenat jakýsi nedostatek studu. Proto ještě zdaleka nemusíme předstírat hrdinství… Musíme proto všechno, co prožíváme, opravdu v sobě uchovat, zpracovat, nechat uzrát, a ne se sebe setřást.“ Fakt, že člověk všechno, co se v něm děje hned neodhalí, nemusí být projev neupřímnosti, ale známka činného a důstojného přístupu k životu, který víra umožňuje. Při něm hraje vnitřní svět důležitou roli. A právě ten modlitba buduje a uchovává. K tomu také Ježíš zve v kázání na hoře. Říká v něm: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt.“

Modlitba není pro oči ani pro uši druhých. Je to chvíle tvé výsostné svobody. V ní si můžeš připustit úplně všechno. Upřímnost před Bohem i před sebou je nutná. A máš tu pro ni prostor. Ale máš také šanci se s tím, co na tebe doléhá, utkat, vážit to, slyšet víc než jen sebe, rozhodnout se, nebýt jen obětí, vzdorovat třeba i sám sobě.

Víra se možná v situaci tísně neprojevuje ani tak vnitřním mírem, který také nemusí být ničím jiným než otupělostí. Víra se možná projevuje právě tou svobodou, která může bojovat v sobě, může úpět k Hospodinu, ale nemusí se sebe hned všechno setřást a přenášet a valit to na druhé. Může se rozhodnout i proti tomu, co na ní doléhá, a dokonce i pro to, co by sama nečekala. A ono se to také děje. Nastává to, co nikdo nečekal. Všechno je jinak. To, co se jevilo jako jistý hrob, stává se naopak počátkem života opravdu nového, zdrojem důvěry a svobody.

Co se tehdy skutečně stalo, to vysvětlit nedokážu. Naše myšlení je příliš chudé, aby mohlo vidět všechno, co se za slovy starého vyznání skrývá. V našem obzoru nejsou staroorientální mýty o bohu stvořiteli, který v urputném zápase rozpoltil vládkyni předvěkého chaosu Tiamat, aby pak z jejích půlek stvořil nebe a zemi. Nevytane nám na mysli ani rozpolcení pravod Stvořitelem z příběhu Genese. My dovedeme přemýšlet leda tak o hloubce vody nebo síle větru. A tak jen stěží můžeme pochopit, co měl přesně autor toho vyprávění na mysli a vyjadřujeme to pak popisnými obrazy, které bývají přitažené za vlasy.

Ale smysl toho svědectví je zřejmý: To, co se zdálo jako nepřekonatelná překážka a budilo strach, se díky božímu slovu stalo těm ustrašeným Izraelcům hradbou zprava i zleva, která cestu ke svobodě naopak umožnila. To, co hrozilo, že je převálcuje, co vypadalo jako nepřemožitelná síla, se naopak stalo pro jejich pronásledovatele slabinou a pastí. Všechno je zkrátka v okamžiku jinak. Ta vyčítavá beznaděj, která už předem všechno uzavře a pohřbí, je vedle. Zůstat u svých odhadů, v zajetí svých obzorů je prostě chyba.

Jistě, strach prožije každý, úzkost pocítí i víra, ale pokud dovede i třeba proti sobě na boží slovo dát, pak se může dočkat nádherného překvapení, nečekaného rozuzlení, pak může vidět Boha při díle. Člověk najednou stojí na druhém břehu a všechna tíseň je ta tam. Ani si to vždycky nedovede vysvětlit – tehdy ani dnes – jenom s úžasem a vděčností tiše hledí na to, co se stalo. A najednou je mu do zpěvu.

A ta písnička je důležitá. Protože ta už neopěvuje jenom to, co se stalo, jenom aktuální vítězství – to už je zpěv důvěry, která už ví, na koho se může spoléhat a nemusí se proto budoucnosti bát. Amen.

číslo 214, listopad 2021
předchozí   další

Obsah

Kázání v neděli 14. 11. 2021
Přímluvná modlitba
Manekin
Slovo na doma
Zdroje veselé mysli V.
Vycházka do židovského muzea
Zprávy z konventu
BOOKLUB
Zprávy ze staršovstva 11.11.2021
Kniha s trojnásobnou radostí
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).