Vycházka do židovského muzea

V neděli 14. listopadu se u informačního centra v Maiselově ulici sešla skupinka 15 členů našeho sboru a přátel, abychom společně navštívili Židovské muzeum. Při čekání na koupi vstupenek (slečna pokladní byla na obědě a nikdo ji nezastupoval) nám naše průvodkyně, dejvická sborová sestra Marta, vyprávěla o historii pražského židovského města Josefova. Se vstupenkami v ruce jsme se pak vydali do Klausovy synagogy, kde jsme si prohlédli hebrejskou bibli, Talmud a rozvinutý svitek Tóry, včetně jeho nezbytných ozdob (vše pochopitelně vystavené za sklem). Marta nám pak vykládala o tom, jak se slaví šabat a další židovské svátky. Pokračovali jsme na galerii, kde expozice ukazuje, jak to vypadalo v židovské domácnosti v minulém a předminulém století, seznamuje se zvyklostmi spojenými s narozením, obřízkou, slavností bar micva, svatebním obřadem i rozvodem.

Z Klausovy synagogy jsme pokračovali do Maiselovy synagogy, kde jsme se seznámili s tím, jak se žilo Židům v českých zemích od 10. do 18. století. Zaujala nás audiovizuální 2D projekce, díky níž jsme se ocitli přímo v uličkách starého Josefova, jak je ztvárnil Langweil ve svém modelu Prahy.

Čas ale neúprosně utíkal, a tak i my jsme museli trochu spěchat do další, tentokrát Pinkasovy synagogy. Uvnitř jsme ovšem bezděčně zpomalili, na takovém místě to ani nelze jinak… V šedesátých letech byla tato stavba přeměněna na Památník obětí šoa z Čech a Moravy, na zdech je téměř 80 000 jmen… Po invazi v roce 1968 byl Památník na více než dvacet let zavřen, znovu otevřen a zrenovován byl až roku 1995. Povodně v roce 2002 stavbu dost poničily, což v současnosti není vůbec poznat. V prvním patře jsou kresby dětí z Terezína. Marta nám pověděla příběh obrázku Petra Ginze, a o tom, jak školáci v Japonsku pátrali po jedné dívce, která byla v Terezíně.

Potom nás naše průvodkyně zavedla do zvláštní budovy v novorománském slohu, v bezprostřední blízkosti hřbitova. Jednalo se o Obřadní síň, která sloužila svému účelu až do roku 1918, sídlilo zde Pohřební bratrstvo. Zhlédli jsme unikátní obrazový cyklus z 18. století, podrobně zachycující zvyky a obřady spojené se smrtí a pohřbíváním.

Odtud vedly naše kroky (kam jinam než tam) na Starý židovský hřbitov. Mocně na nás zapůsobily staré náhrobky z 15. století, porostlé mechem. Zvláště v podzimním počasí je atmosféra působivá. Zastavili jsme se u hrobu rabiho Löwa.

A to nejlepší nás čekalo nakonec – Španělská synagoga! Nepřehlédnutelná socha Franze Kafky od Jaroslava Róny na náměstí před budovou a následující modernisticky pojatý vchod návštěvníka po vstupu do ní doslova přenesou v čase i prostoru. Stavba patří mezi nejmladší, ale bezesporu nejkrásnější synagogy této pražské čtvrti, především díky vnitřní výzdobě v maurském stylu, inspirovaném španělskou Alhambrou. Před dvěma lety zde byla provedena rozsáhlá a velmi citlivá rekonstrukce. Audiovizuální a interaktivní prvky jsou téměř neviditelně včleněny do interiéru. Nová expozice návštěvníka provádí bouřlivými dějinami českých a moravských Židů v uplynulých dvou století. Zde naše společná prohlídka skončila. Zdaleka jsme sice nezvládli přečíst a prohlédnout si všechno, co muzeum nabízí, ale díky skvělé průvodkyni jsme získali přehled o tom, co vše v muzeu najdeme a znovu jsme si uvědomili, jak úzce jsou naše dějiny i současnost spjaty se židovstvím.

Nevím, kolik jsme toho přesně nachodili, ale můj krokoměr naměřil deset tisíc kroků!

Jarmila Raisová