Kázání v neděli 30. 10. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Marek 10,17 – 22

Římanům 3,20 – 28

Bratři a sestry, dneska se s velikým třesením – protože tu máme odborníka na slovo vzatého, Martina Wernische – odvážím trochu zabrousit do církevní historie. Má to dobrý důvod. Ve většině luterských, nebo na luterskou reformaci navazujících, církvích (jako je ta naše) se poslední neděli v říjnu slaví Den reformace. Připomíná se už od roku 1567 a od roku 1717 má i své konkrétní datum, totiž 31. října. Událost, která mu dala vznik, se ale stala už v roce 1517. Tehdy údajně Martin Luther před svátkem všech svatých vylepil či přibil na dveře wittenberského kostela 95 polemických tezí, které se brzy rozšířily a staly se podnětem reformačního hnutí v celé Evropě. A to už stojí za připomenutí. V evangeliu ale Ježíš varuje před pokrytectvím, které staví pomníky prorokům, a přitom ty současné zároveň pronásleduje. Proto je, myslím, velice důležité pokusit se dobře porozumět tomu, o co tehdy šlo, abychom se toho pokrytectví bezděky nedopouštěli. Abychom „Den reformace“ neslavili jen jako sebepotvrzení nás protestantů či evangelíků, chci nejdřív připomenout, že Martin Luther v době, kdy své teze sepsal, byl pravověrný katolík, augustiniánský mnich, který přednášel teologii na univerzitě ve Witttenbergu a rozhodně se distancoval například od husitů. Teprve o tři roky později při disputaci v Lipsku, když ho jeho protivníci obvinili, že pokračuje v bludech Jana Husa a on si v přestávce přelíčení přečetl protokol z Kostnice, musel jim s překvapením dát zapravdu a přihlásil se pak k české reformaci. Ale jeho pochopení evangelia a života z víry nebylo dílem nějaké konfesijní vyhraněnosti. Došel k němu na základě Písma a studia církevních otců, třeba sv. Augustina. O tento společný základ jde – o důvěru, že nás bez rozdílu vyznání může dovést k pravdě a ke svobodě, že nás k nim vždycky znovu může obrodit a reformovat. Obvykle se také traduje, že Luther vystoupil proti kupčení s odpustky. Pravda je, že prodej odpustků byl asi konkrétním podnětem pro sepsání jeho tezí. Dělo se při něm opravdu mnoho zlého. Tehdy jimi sice už nebyly financovány papežské války, ale dostavba svatopetrského chrámu v Římě. Nicméně mohučský arcibiskup doufal, že z nich uhradí i svůj dluh u finančníka Fugera, který nadělal, aby si své biskupství mohl koupit. A praktiky dominikána Jana Tetzela, který jejich výběr organizoval, byly opravdu nestoudné. Neštítil se citového vydírání, když odpustky prezentoval jako projev povinné vděčnosti rodičům, jejichž duše tak budou vysvobozeny z utrpení očistce. Jeho reklamní heslo „Obětuj pár grošíků, vysvobodíš dušičku“ bylo opravdu dryáčnické.

Rozhořčení nad kupčením a finančními machinacemi ovšem bývá dodnes často spíš projevem závisti, než víry a spravedlnosti.

Kritika Martina Luthera šla hlouběji a nebyla v prvé řadě o penězích. Když mu přišly do ruky instrukce pro vyhlašovatele odpustků, s hrůzou strnul především nad jejich kupeckým pojetím pokání, odpuštění hříchů a vlastně celého vztahu k Bohu. A to je něco, co se netýká jen odpustků, tehdejší církve nebo jedné konfese. To se může týkat jednoho každého z nás bez ohledu na vyznání, a dokonce i při té nejupřímnější a nejdůslednější zbožnosti. Navenek totiž může působit velice ušlechtile. Podstatou odpustkové praxe byla myšlenka, že církev má v nebi jakýsi poklad, nashromážděný díky dobrým skutkům a zbožným výkonům mučedníků a světců, z kterého může udílet – případně i za peníze – těm, kterým se potřebných kvalit a spravedlnosti nedostává, aby i oni byli vysvobozeni ze zaslouženého trápení a přijati Bohem do věčné slávy.

A i když je nám dnes asi tato konstrukce už vzdálená, vychází z toho, co stále často samozřejmě považujeme za samotný základ víry a spravedlnosti. Prostě každému podle jeho zásluh. Podmínkou toho, aby nás Bůh přijal, jsou určité kvality, poslušnost, spravedlnost a dobrota. Ve víře jde zkrátka o to, co máme splnit nebo jací máme být, abychom dosáhli toho zaslíbeného cíle, abychom před Bohem uspěli. Přesně tak, jak to říká už v evangeliu mladík, který přišel za Ježíšem: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Jenže právě když se takhle ptá, je jasné, že se s Ježíšem naprosto míjí. Podmínění cíle určitým jednáním se nám sice může jevit jako přirozená a důležitá motivace, aby se člověk vůbec o něco snažil. Ale evangelijní vyprávění ukazuje, co s námi taková motivace dělá. Ačkoli Ježíš mládenci hned na začátku říká, že nikdo není dobrý, aby ho ze soustředění na vlastní kvality a výkony vyvedl, on se kolem nich pořád točí. Ačkoli mu pak cituje přikázání z druhé půle desatera, aby ho upozornil, že jde o druhé, on myslí jen na to, že to všechno od mládí plnil. Řeší pořád jenom sebe, svoji poslušnost, svoji vzornost.

Jinak to ani ve zbožnosti, která staví na vlastních kvalitách, nejde. Musíme prokázat svoji dobrotu. A tak čím víc se snažíme být dobří, tím víc jsme zaměření jenom sami na sebe. Z lásky se tak bezděky stává sobectví. Možná ušlechtilé, možná zbožné, ale pořád je to jenom sobectví, ve kterém jde člověku v prvé řadě o sebe. A nezáleží přitom tolik na tom, co považujeme za kritérium oné dobroty – zda plnění desatera, pokání nebo obětavost, ve které by se jeden úplně rozdal. Pochopit Ježíšovu poslední odpověď mládenci jenom tak, že štědrost či chudoba je tou pravou podmínkou, kterou musí člověk splnit, aby si vysloužil nebe, aby měl kapitál, který bude v nebi platit, je zásadní omyl. Ježíš mládence naopak vybízí, aby se tohoto kapitálu vzdal a spolehl se na Boha. Pak teprve bude v jeho životě místo, aby ho opravdu následoval, aby žil skutečně v lásce a nesbíral jenom zbožné body pro sebe. Ono totiž nestačí vybrat si z bible jenom mravní kritéria, ušlechtilé zásady nebo projevy zbožnosti a připojit je prostě k našemu běžnému pohledu na život, ve kterém zcela automaticky předpokládáme, že je něco za něco. To se pak i láska, pokora, obětavost a spravedlnost stanou jen prostředkem, jak něco získat. A to je právě ta kupecká mentalita, které se Luther ve víře zhrozil a proti které svoje teze napsal, protože díky sv. Augustinovi, a hlavně díky apoštolu Pavlovi a jeho listu do Říma poznal, že ve víře jde o mnohem hlubší a zásadnější změnu, která celý lidský život – i ty dobré skutky – ukáže v úplně jiném světle.

Skutečným pokladem nejsou naše dobré skutky a zbožné výkony, ale evangelium o boží milosti. A nejsou ani prostředkem k tomu, abychom něčeho dosáhli, protože Bůh pro naši spásu a naději už všechno sám a jenom ze své dobroty a věrnosti udělal. „Jsme ospravedlňováni zadarmo“, píše apoštol Pavel, „jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši…. Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ Dobré jednání není podmínkou, kterou máme splnit, aby nás Bůh přijal, abychom si jeho lásku a přízeň zasloužili. Je to úplně naopak. Teprve tehdy, když se s důvěrou spolehneme na jeho dobrotu, ve které pro nás všechno, co je třeba, učinil, jsme s to jednat dobře. Protože pak už přitom nebudeme myslet na sebe, na svoje kvality a spásu, ale skutečně na druhé.

A teprve tehdy mají biblická přikázání a výzvy svůj smysl. Pak už nebudou nástrojem naší sebestřednosti, ale lásky, která je smyslem zákona. Proto později Luther napsal: „To hlavní a základní na evangeliu je výzva, abys přijal a vyznal Krista jako naprostý dar, který ti Bůh přivlastnil, mnohem dříve, než v něm snad uvidíš vzor.“ Rozumějte dobře, bratři a sestry, důvěra v boží dobrotu, kterou později reformace vyjádřila heslem „Sola gratia“ – pouhou milostí – nevylučuje úsilí o spravedlivé a láskyplné vztahy mezi lidmi. Ona nás pro ně osvobozuje, aby neuvízlo v pasti zbožného sobectví. Martin Bucer, mladší Lutherův žák, to vděčně vyjádřil takto: „My, kteří jsme se starali o věci své, nyní se pro Krista staráme o to, co je potřebou bližního.“ To je ta svoboda, která plyne z boží milosti. O ní je dnešní či zítřejší svátek reformace, ne o tom, jestli jsme my evangelíci ti dobří. Amen.