Kázání v neděli 6. 11. 2022 (Zdeněk Šorm) Čtení: Marek 8,14 – 21 Matouš 13,10 – 17 „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – tuhle otázku, bratři a sestry, nekladou jenom učedníci Ježíšovi. Něco podobného jsem slyšel už mnohokrát, když jsem se při výkladu bible snažil říct něco o tom, jakým jazykem se vyjadřuje, jak i na první pohled jasné texty jsou plné odkazů, asociací, symbolů, které mohou jejich význam proměnit: „Proč to tam není napsáno přímo, jasně? Jak se v tom pak má jeden vyznat?“ Možná nás to samotné také napadá. Obrazný, symbolický jazyk bible nám dělá potíže. Nemůžeme jej pevně uchopit. Vzpírá se tomu, abychom jej napasovali do jednoduchých a jednoznačných pouček a odpovědí. Patří k němu nejistota, jakási nedopovězenost, která umožňuje různé výklady a nevylučuje možnost, že jsme vedle, že se míjíme s jejím poselstvím. Někdy nám kvůli tomu bible hlavu víc zamotá, než aby pomohla udělat si jasno. Rozhodnutí jako by nakonec bylo zase na nás. Proč Ježíš a bible nemluví bez příměrů, bez obrazů, rovnou, přímo? Nebo mluví? …
Někteří mají za to, že ano. Říkají: „To nejsou žádné obrazy, tak to prostě bylo a je. Ne bible, ale moderní teologové lidem matou hlavu, když tvrdí, že jde o mýty a symboly a všemožně je vykládají a všechno zpochybňují. Za tu neurčitost mohou oni.“ To jsem také mnohokrát slyšel. Bible je jasná, jen je třeba brát ji doslova, tak jak leží a běží, tvrdí zastánci tohoto pohledu. A mají za to, že to tak také dělají. Vůbec jim přitom nedochází, že berou doslova jen sami sebe – totiž svoji představu o tom, co je pravda, kterou přejali právě od moderny. Ta pravdu pod vlivem přírodních věd zužuje jen na popis. Pravda je pro ni jen prostým záznamem toho, co se stalo. A oni prosazují tento pohled i v přístupu k bibli v domnění, že hájí ji samotnou.
My jsme ale od stolu Páně slyšeli vyprávění o tom, jak Ježíš varoval svoje učedníky před kvasem farizeů a kvasem Herodovým. A učedníci jeho varování pochopili zrovna tak – doslova, popisně, mechanicky. Viděli problém v tom, že nemají chleba, aby mohli vystačit z vlastních zásob a nemuseli se dotknout pečiva, před nímž je, jak se domnívali, Ježíš varoval. Jenomže ten z té natvrdlosti div nevyrostl a tvrdě se na ně obořil: „Ještě nerozumíte a nechápete… Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte!“ O pečivo tady přece vůbec nejde. Ani při tom nasycení nešlo jenom o chleba, jak ukazuje ta zvláštní matematika, kterou Ježíš připomíná a na kterou klade důraz.
A všimněte si, jak se ta jeho výtka shoduje s odpovědí na otázku po důvodu řeči v podobenstvích. Kvůli téhle samozřejmé a sebejisté natvrdlosti mluví Ježíš obrazně, v podobenstvích. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.
Jako by Ježíš říkal, že někteří prostě nikdy nepochopí, neuvidí a neuslyší, ať už by viděli a slyšeli cokoli – pochopení zkrátka není v prvé řadě otáz- Podobenství se bez naší účasti neobejde. Může promluvit jen k tomu, kdo do něj vloží sebe, kdo přijme riziko hledat odpověď na vlastní triko. Svou nedopovězeností nás staví před otázky. Musíme se v něm teprve najít, dovést ho až k sobě, odpovědět na něj. A kde se v něm najdeme, a co v něm najdeme, záleží hodně také na tom, co v nás je. Od toho, co z něj vyčteme, se nemůžeme oddělit. Nemůžeme to použít jako nějaký, na nás nezávislý, objektivní, čistě Boží metr. Podobenství nám nedává možnost mluvit za Boha, ale Bůh v něm může promluvit k nám. Může. Je ovšem i na nás, abychom v podobenství neslyšeli jenom sebe a neomílali dokola stále tu svou. Zda jsme přístupní tomu, co není z nás, o tom svědčí asi právě to, jestli dovedeme přijmout i otazníky a nejistotu, které nás nutí o svém životě vždycky znovu kriticky přemýšlet a nikdy přitom nezapomínat, že jsme jenom lidé. Pokud člověk důvěřuje hlavně sám v sebe a ve svou zbožnost, bude raději hluchý a slepý, aby ho nic neznejistilo, protože by se mu tak všechno rozpadlo a o všechno by přišel. Pokud důvěřuje Bohu, může otázky přijmout, může se na svůj život i zbožnost podívat kriticky, může si přiznat i vlastní prázdnotu. To není konec ani tragédie. Právě díky ní může přijímat. Ano, kdo má – kdo má důvěru v Boha – tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Bylo nám dáno, bratři a sestry, dostali jsme obrovskou věc, skvělý dar – důvěru, díky které nemusíme stavět svoji jistotu na sobě, díky které můžeme přijmout svůj lidský život s jeho relativitou, která se týká i naší zbožnosti. Díky ní nemusíme být slepí a hluší, můžeme přijmout bibli, která nám nejen přímo, ale i svojí formou naši relativitu stále připomíná, a tak nás vede k pokoře a k pravdivé odpovědnosti. Nevzdávejme se jí, nezbavujme se té nezajištěnosti, která důvěru provází. Je to naše deviza, naše bohatství. Amen. |
číslo 225, prosinec 2022 Obsah Kázání v neděli 6. 11. 2022Přímluvná modlitba Zpráva o konventu Zprávy ze staršovstva Pozvání na BOOKLUB Advent v našem sboru Berkat pomáhá i Ukrajincům Rozhovor o (nejen) nedělce Na tento den neděli 18. prosince Zasmějme se Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |