Kázání v neděli 6. 11. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Marek 8,14 – 21

Matouš 13,10 – 17

„Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – tuhle otázku, bratři a sestry, nekladou jenom učedníci Ježíšovi. Něco podobného jsem slyšel už mnohokrát, když jsem se při výkladu bible snažil říct něco o tom, jakým jazykem se vyjadřuje, jak i na první pohled jasné texty jsou plné odkazů, asociací, symbolů, které mohou jejich význam proměnit: „Proč to tam není napsáno přímo, jasně? Jak se v tom pak má jeden vyznat?“ Možná nás to samotné také napadá. Obrazný, symbolický jazyk bible nám dělá potíže. Nemůžeme jej pevně uchopit. Vzpírá se tomu, abychom jej napasovali do jednoduchých a jednoznačných pouček a odpovědí. Patří k němu nejistota, jakási nedopovězenost, která umožňuje různé výklady a nevylučuje možnost, že jsme vedle, že se míjíme s jejím poselstvím. Někdy nám kvůli tomu bible hlavu víc zamotá, než aby pomohla udělat si jasno. Rozhodnutí jako by nakonec bylo zase na nás.

Proč Ježíš a bible nemluví bez příměrů, bez obrazů, rovnou, přímo? Nebo mluví? …

Někteří mají za to, že ano. Říkají: „To nejsou žádné obrazy, tak to prostě bylo a je. Ne bible, ale moderní teologové lidem matou hlavu, když tvrdí, že jde o mýty a symboly a všemožně je vykládají a všechno zpochybňují. Za tu neurčitost mohou oni.“ To jsem také mnohokrát slyšel. Bible je jasná, jen je třeba brát ji doslova, tak jak leží a běží, tvrdí zastánci tohoto pohledu. A mají za to, že to tak také dělají. Vůbec jim přitom nedochází, že berou doslova jen sami sebe – totiž svoji představu o tom, co je pravda, kterou přejali právě od moderny. Ta pravdu pod vlivem přírodních věd zužuje jen na popis. Pravda je pro ni jen prostým záznamem toho, co se stalo. A oni prosazují tento pohled i v přístupu k bibli v domnění, že hájí ji samotnou. My jsme ale od stolu Páně slyšeli vyprávění o tom, jak Ježíš varoval svoje učedníky před kvasem farizeů a kvasem Herodovým. A učedníci jeho varování pochopili zrovna tak – doslova, popisně, mechanicky. Viděli problém v tom, že nemají chleba, aby mohli vystačit z vlastních zásob a nemuseli se dotknout pečiva, před nímž je, jak se domnívali, Ježíš varoval. Jenomže ten z té natvrdlosti div nevyrostl a tvrdě se na ně obořil: „Ještě nerozumíte a nechápete… Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte!“ O pečivo tady přece vůbec nejde. Ani při tom nasycení nešlo jenom o chleba, jak ukazuje ta zvláštní matematika, kterou Ježíš připomíná a na kterou klade důraz. A všimněte si, jak se ta jeho výtka shoduje s odpovědí na otázku po důvodu řeči v podobenstvích. Kvůli téhle samozřejmé a sebejisté natvrdlosti mluví Ježíš obrazně, v podobenstvích. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. Jako by Ježíš říkal, že někteří prostě nikdy nepochopí, neuvidí a neuslyší, ať už by viděli a slyšeli cokoli – pochopení zkrátka není v prvé řadě otáz-
kou srozumitelnosti nebo jasnosti, ale to-
ho, jací jsou, co je v nich. Že by tedy na té formě vůbec nezáleželo? Ale ano, záleží! Ovšem z jiného důvodu – jde o to jaký přístup, jaký životní postoj potvrdí, posvětí nebo umožní, jakému dá zapravdu. „Proto mluvím obrazně, v podobenstvích,“ říká Ježíš, aby při té řeči vyšlo najevo, co v kom je a k čemu to vede; aby při ní někdo opravdu vyšel naprázdno, aby se ta sebejistota vnitřní chudoby rozpadla, aby bylo jasné, že končí na mizině." Zní nám to zvláštně, možná absurdně. My se snažíme udělat poselství bible co nejstravitelnější, nejpřijatelnější. Ježíšovu výzvu „získávejte mi učedníky“ jsme pochopili tak, že je naším úkolem získat pro víru co nejvíc lidí. Volíme takovou formu, aby ji mohl přijmout každý. A Ježíš jako by si podobenství vybral právě pro tu nesrozumitelnost, kterou každý přijmout nemůže. Asi tu jde o víc než o nábor. Jde o zjevení pravdy. Forma se nedá od obsahu oddělit, má mu odpovídat. Je-li někdo uzavřený obsahu a vztahu, nemůže mu forma vycházet vstříc. Pokud chce někdo pravdu jenom vlastnit, aby si upevnil vlastní pozici, pak to má i ta forma znemožnit. Kdo hledá jen snadnost a sebepotvrzení, kdo hledá jen jak ze sebe setřást odpovědnost nebo hledá jenom metr na druhé, kdo chce být pánem situace a slyšet pouze odpovědi a ne otázky, ten to, co hledá, v Ježíšově poselství najít nemá, tomu v tom má i ta forma zabránit. Ta obraznost, která se nedá jednoduše osedlat, má svůj smysl. Brání mělkosti, brání mechanickému plnění, při kterém člověk nemusí do věci vkládat sebe, při kterém nemusí být bytostně účastný a skutečně sám za sebe odpovídat. Brání tomu, abychom přenesli odpovědnost za vlastní jednání mimo sebe, byť třeba na slovo boží. Brání touze uniknout ze svého člověčenství a místo zápasu o vlastní odpovědnost jenom odkázat na nějakou hotovou a nezpochybnitelnou autoritu mimo sebe. Brání falešné sebejistotě, která má za to, že už ví a zná, a nemusí se na nic ptát a nic hledat. Aby se sebejistota téhle uzavřenosti vyjevila jako prázdná a mylná, aby se potvrdila jako cesta do pekel, proto mluví Ježíš v podobenstvích. Tak tomu je i u proroka Izajáše, kterého cituje. On také nemá zabránit krachu, má ho potvrdit, protože krach je asi to jediné, co může sebejistému a sebespokojenému božímu lidu otevřít oči. Ti, kterým obrostlo srdce tukem a zavřeli oči, nic slyšet ani vidět nemají, protože by je to v jejich neoslovitelnosti a slepotě jenom utvrdilo.

Podobenství se bez naší účasti neobejde. Může promluvit jen k tomu, kdo do něj vloží sebe, kdo přijme riziko hledat odpověď na vlastní triko. Svou nedopovězeností nás staví před otázky. Musíme se v něm teprve najít, dovést ho až k sobě, odpovědět na něj. A kde se v něm najdeme, a co v něm najdeme, záleží hodně také na tom, co v nás je. Od toho, co z něj vyčteme, se nemůžeme oddělit. Nemůžeme to použít jako nějaký, na nás nezávislý, objektivní, čistě Boží metr.

Podobenství nám nedává možnost mluvit za Boha, ale Bůh v něm může promluvit k nám. Může. Je ovšem i na nás, abychom v podobenství neslyšeli jenom sebe a neomílali dokola stále tu svou. Zda jsme přístupní tomu, co není z nás, o tom svědčí asi právě to, jestli dovedeme přijmout i otazníky a nejistotu, které nás nutí o svém životě vždycky znovu kriticky přemýšlet a nikdy přitom nezapomínat, že jsme jenom lidé. Pokud člověk důvěřuje hlavně sám v sebe a ve svou zbožnost, bude raději hluchý a slepý, aby ho nic neznejistilo, protože by se mu tak všechno rozpadlo a o všechno by přišel. Pokud důvěřuje Bohu, může otázky přijmout, může se na svůj život i zbožnost podívat kriticky, může si přiznat i vlastní prázdnotu. To není konec ani tragédie. Právě díky ní může přijímat. Ano, kdo má – kdo má důvěru v Boha – tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Bylo nám dáno, bratři a sestry, dostali jsme obrovskou věc, skvělý dar – důvěru, díky které nemusíme stavět svoji jistotu na sobě, díky které můžeme přijmout svůj lidský život s jeho relativitou, která se týká i naší zbožnosti. Díky ní nemusíme být slepí a hluší, můžeme přijmout bibli, která nám nejen přímo, ale i svojí formou naši relativitu stále připomíná, a tak nás vede k pokoře a k pravdivé odpovědnosti. Nevzdávejme se jí, nezbavujme se té nezajištěnosti, která důvěru provází. Je to naše deviza, naše bohatství. Amen.