|
|
|
Berkat pomáhá i Ukrajincům Po našem adventním tržíčku, na kterém jsme spolu s paní Khalidou z Afghánistánu přivítali i Jarmilu Müllerovou a Petru Procházkovou z Berkatu, jsem od paní Jarmily Müllerové dostal zprávu o tom, že už mají funkční účet na ukrajinskou sbírku. Berkat tak může sbírat peníze na pomoc Ukrajinců jak přímo na Ukrajině, tak i pro ty, kteří hledají bezpečí u nás. Ke zprávě mi paní Müllerová přiložila pár příběhů z Ukrajiny, které zaznamenala paní Petra Procházková, a tak se o ně rád s Vámi podělím. STATEČNÉ BABIČKY (reportáž Deníku N z Ukrajiny) Olja má penzi 2 800 hřiven, tedy 1 931 korun. Naďa má cukrovku a když utíkala před palbou ztratila dávkovač inzulinu. Lena zachránila sbírku parádních čepic a klobouků a teď navzdory ušmudlaným teplákům má na hlavě každý den jiný vrchol elegance. Nela získala od vojáků solární lampičku a tím její status v kolektivu značně vzrostl. Druhá Olja je nejveselejší z pětice kamarádek a její „Neskuhrejte děvčata, popojedem“ už pomohlo důchodkyním z Horenky překonat nejednu krizi. A že jich bylo. Největší zkouška je ale teprve čeká – do jejich ložnic i kuchyní přichází zima. Přes třicet let pracovaly v nedaleké cihelně. Ruce mají sedřené a vysušené od žáru pecí, kolena zachvácená artrózou. Muži jim umřeli dřív, než se společně mohli těšit z důchodu. Jen co dostaly za tři dekády dřiny byty v domech postavených z cihel, které si samy vypálily, manželé je opustili. Kdo ví, jak by zvládli válečné útrapy. Jak říká Nela: „Ten můj sláva bohu umřel vloni. Na infarkt. Co já bych si s ním teď počala?“ Jejich vymazlené byty v cihlových domech se dnes, poté co se dostaly do hledáčku ruského dělostřelectva, přeměnily v chladná torza. Z centrální části čtyřpodlažního činžáku vyhřezlo schodiště, obýváky i kuchyně a za nimi se poroučely cihlové zdi. Všechny byty – Oljin, Lenin, Nadin, Nelin i druhé Oljin – jsou neobyvatelné. Ony to odmítají brát na vědomí. Pět žen z Horenky přišlo o všechno. Kromě lidské důstojnosti a vůle válku přežít. Ani jedna z pětice kamarádek nebyla nikdy příslušnicí tzv. nižší sociální třídy – nepotřebovaly žádnou pomoc státu, žádné dávky, žádnou lítost. Nevěděly, co jsou to humanitární organizace, zmrzlé nohy, rakety, drony, ani jak se sklep mění v protibombový kryt. Dnes mají v telefonech kromě fotek vnoučat i aplikace oznamující letecký poplach. Lustr s imitací čínských květin zůstal i v ložnici a podobně zdobený visí na chodbě. Přitom tam chybí části stěn a ven zeje díra vysoká jako člověk v podřepu. Naďa ji zacpala židlí, dekami a krabicí, která jí zbyla po televizi. Samotný přístroj shořel, což je Nadě tak nějak teď lhostejné, protože elektřina není a nebude. Stejně jako plyn a voda. „Zde prosím spím,“ ukazuje na lůžko hned vedle zacpané díry. „Na plynovém vařiči si nahřívám vodu, naleju ji do plastové lahve a tu strčím pod deku. Pak tam vlezu i já, oblečená, špinavá. Tahat kýble do třetího patra nedokážu. Ale zato se umím umýt v menším množství vody, než jsem slz vyplakala.“
Desítky let čekaly, až dostanou vlastní byt. Vložily do něj veškeré své úspory i emoce. Nela pracovala u pecí a každý den k nim musela donést 11 tun cihel. Po třech dekádách dostala dekret na byt. Tak teď přece svůj zraněný byt neopustí! „Už tak nám je vykradli. Když odejdeme, nezůstane tam vůbec nic,“ prozrazuje Olja. Rusové se zastavili těsně před Horenkou, rabování na ně svést nelze. Byty vykradli místní bezdomovci a alkoholici, tvrdí pětice kamarádek shodně a s odporem ukazují na sklepení sousedního domu. Poraženecké nálady se ale ani v důsledku ruského energetického teroru příliš neobjevují. Alespoň v Horence ne. „Zimu přežijeme a pak už to bude dobrý,“ halasí Naďa. Největší potíž, kterou ženy mají: toalety. Naleštěné mísy v jejich bytech stojí, ale roury z některých vedou do neznáma, končí kdesi v suti. Jiné se spořádaně noří do hlubin, ale o stavu kanalizace se lze jen dohadovat. Domy v Sadové ulici rozstřílelo ruské dělostřelectvo, které se tudy na přelomu února a března snažilo pro generály a připravené politiky–kolaboranty vyčistit cestu do Kyjeva. Fronta se zastavila jen několik metrů od cihelny. Pak se Rusové dali na ústup a obyvatelé Horenky se začali vracet domů. Důchodkyně každý den uklízejí prostranství před domem. Třídí odpad, zametají listí a chytají do nádrží dešťovou vodu. Za odvoz kontejnerů spořádaně platí komunálním službám, které jim účty doručují do ohořelých schránek. „Tuhle nám přišel účet za elektřinu, tak to jsme teda nezaplatily,“ řekne skoro omluvně Lena. Pětice kamarádek z Horenky žije už sedm měsíců bez vody, elektřiny a kanalizace. Teď jim začala být i zima. Poprvé v životě stojí důchodkyně frontu na polévku.
Na ukrajinskou sbírku Berkatu můžete přispět na účet: 544999/5500. Platbu pošlete pod jedním ze dvou variabilních symbolů: 100 pomoc Ukrajincům na Ukrajině a 200 pomoc ukrajinským uprchlíkům v České republice. Matěj Cháb |
číslo 225, prosinec 2022 Obsah Kázání v neděli 6. 11. 2022Přímluvná modlitba Zpráva o konventu Zprávy ze staršovstva Pozvání na BOOKLUB Advent v našem sboru Berkat pomáhá i Ukrajincům Rozhovor o (nejen) nedělce Na tento den neděli 18. prosince Zasmějme se Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení
Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010
Bohemská kuchařka
Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině
( |
1543
kBHrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).