Ekumenická bohoslužba v loretánském Hájku

S radostí jsem uvítala možnost strávit v pondělí 15. května bohoslužby společně s františkány. Ty tentokrát nebyly u Panny Marie Sněžné, ale v klášteře v Hájku u Červeného Újezdu, tedy v těsné blízkosti západního okraje Prahy. Do Hájku se lze dostat pohodlně autobusem MHD, nebo jet vlakem do Litovic a pak jít asi 3 km poutní cestou. Původně jsem chtěla jít celou cestu od strahovské Lorety až do Hájku, tedy asi 14 km. Vzhledem k časové tísni jsem ale zvolila minimalistickou trasu z Litovic. Značená cesta je zároveň cyklostezkou, vedoucí mezi poli s řepkou a jetelem. Potkala jsem pouze jednoho cyklistu a jednu běžkyni, o víkendu to je asi jinak… Zpevněná cesta a její okolí má téměř venkovský ráz, který ruší tlumený hřmot letadel přistávajících v Ruzyni. Na informačních tabulích se dočítáme o historii Hájecké cesty. Ráda si představuji, kdo tudy chodil před lety, jaké měl radosti a starosti? Když se pak mezi žlutou barvou řepky objevil svěže zelený lesík s věžičkou, věděla jsem, že brzy budu u cíle. Hájek se mi zdál, takto v dáli, jako oáza v poušti, ostrov v moři či něco podobného. Poezii tohoto místa kazila jen silnice, po které dnes místo povozů s koňmi jezdí auta.

Do areálu se vstupuje velkou barokní branou, za kterou je travnatá plocha a vlevo jednopatrová budova kláštera. Nikde nikdo nebyl, protože jsem díky rychlé chůzi přišla příliš brzy. Se směsicí zvědavosti a obav jsem vstoupila do arkádových ochozů obepínajících rajskou zahradu s loretánskou kaplí a chvíli jsem se nechala pohltit geniem loci tohoto místa. Celý objekt se postupně opravuje, ale desetiletí devastace jsou stále patrné. Kuriózní je, že teprve v roce 2016 byl po dlouhých soudních sporech vrácen františkánům lesopark a celý obezděný areál tak opět může tvořit jeden celek. Myslím, že bych se zde vydržela procházet a objevovat zapadlé kouty hodiny, ale zvuk přijíždějících aut mě „vrátil“ do reality. Přijel náš bratr farář s dalšími členy našeho sboru, celkem nás bylo sedm – škoda, protože to fakt stálo za to! Ale uznávám, že pondělní podvečer není pro mnohé právě nejvhodnější termín. Samotné bohoslužby byly pro nás, evangelíky, nezvyklé. Vedl je bratr Filip Jan Rathouský OFM (Řád menších bratří) a kázal „náš“ Zdeněk. Líbilo se mi, že i my jako účastníci (nebylo nás víc než třicet) jsme byli zapojeni. Nejdříve jsme s prosbou o proměnu našich kamenných srdcí hodili do velké láhve kámen a pak po kázání jsme florexové srdce vyzdobili růžemi. Společně jsme zpívali a modlili se. Po bohoslužbách jsme posilnili i naše těla skvělým jídlem.

Historie poutní cesty a kláštera je zajímavá, období velké slávy se střídá s úpadkem, jak tomu ostatně bylo i u mnoha dalších církevních objektů v naší republice. Počátkem 17. století vybudoval v tehdejším hájku, v té době poměrně daleko za Prahou, Florian Žďárský ze Žďáru jako poděkování za narození syna loretánskou kapličku se soškou Černé Panny Marie. Místo se brzy stalo cílem poutníků, kaple byla proto přestavěna a byl zde vybudován klášter, který letos slaví 400 let od svého založení. Podél poutní cesty bylo v letech 1720–1726 na náklady donátorů (mezi nimiž byli hrabě Černín, hrabě Nostic a kníže Lobkovic) postaveno v rozestupu 600 až 1100 metrů dvacet výklenkových kapliček s obrazy ze života Panny Marie a Františka z Assisi. Některé z těch kapliček neodmyslitelně patří do mého dětství. Do svých 12 let jsem žila na Bílé Hoře, přes kterou vede tato cesta. To jsem ale tehdy nevěděla, jen jsem vnímala poničené a pobořené chátrající stavbičky, památníky dávno minulé doby, ze kterých mi bylo úzko. O významu těch stavbiček nikdo nemluvil, mlčky se čekalo až zchátrají a nebudou překážet nové silnici. Některé skutečně spadly, do dnešních dní se jich zachovalo pouze jedenáct. Na opravě se podílelo a stále podílí řada spolků, institucí, firem i jednotlivců. Díky Bohu za to!

Až Vás někdo příště pošle do háje, tak radši běžte do Hájku, nebudete litovat!

Jarmila Raisová

foto J. Raisová a M. Kopecká