Vinohradský sbor ČCE

Kázání na synodu ČCE ve čtvrtek 25. 5. 2023 (Simona Kopecká)

Jonáš 4,1–11 

Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.

Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“

Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“

Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít.

Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost.

Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl.

Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“

Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel.

A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Sestry a bratři, stalo se Vám někdy, že jste něco nevěděli, na něco jste si nemohli vzpomenout, nebo jste byli v neobvyklé situaci, ale přitom jste museli nějak reagovat? Například když varhaník nebo služba nedorazí do kostela, nebo na to, že máte službu zapomenete, nebo kážete v sousedním sboru a nenastartujete auto? Reagovat v nějaké situaci bez přípravy se nazývá improvizace.  Improvizujete? A improvizujete rádi? Funguje Vám to? 

Na to, aby člověk v takových nečekaných situacích fungoval, je možné se (paradoxně) připravit, například pomocí metod vycházejících z „umělecké, divadelní“ improvizace. A ty jsou určitě dobře aplikovatelné do běžného života, tak mi dovolte, abych Vás s některými zásadami divadelní improvizace seznámila.  První je ta, že si herci musí naslouchat a důvěřovat si. V uvozovkách je zakázáno negovat, nepřijmout to, co ti kolega nabízí, a pokud přece jenom neguješ, musíš nabídnout něco jiného. Velmi důležité je vědomí, že v tom nikdy nejsi sám. I když jsi v kategorii, která je pro jednoho herce, může vždy přiskočit někdo z kolegů a hrát třeba nějaký předmět nebo třeba něco zavolat mimo scénu. A taky je s tebou na jevišti hudebník, který zvolenou melodií navodí atmosféru nebo podbarví jakoukoli situaci. 

Jak se ovšem improvizace vztahuje k přečtenému textu? Jonáš, prorok Jonáš, člověk Jonáš. Už tak dva měsíce mám Jonáše plnou hlavu. Začalo to na naší víkendovce s dětmi z opavského sboru, kde jsme se Jonášovi věnovali celý víkend. Tragéd, drama queen, činohra Národního divadla, takhle Jonášovu postavu shrnuli naši mládežníci. A když se na Jonáše podívám očima člověka, který se improvizaci věnuje, tak vám zcela upřímně říkám, že s Jonášem bych se na jevišti potkat nechtěla. Proč? Snad se mi to podaří objasnit v kázání. 

V kontextu celé Bible je Jonáš jednou z nejkratších knih, pozoruhodná je jeho jednotná literární stavba a vnitřní soudržnost. Kniha ani jednou Jonáše za proroka výslovně neoznačuje. Jonáše můžeme číst stejně dobře jako historický příběh, ale také jako satirickou bajku. V Jonášovi můžeme vidět kritickou personifikaci Izraele nebo také poexilní snahu o rasovou a náboženskou čistotu a v neposlední řadě jako polemiku o Božím milosrdenství a spravedlnosti a platnosti Božích soudů.

Příběh biblické knihy Jonáš je plný charakteristických paradoxů. Ten základní spočívá už v samotné osobě hlavního hrdiny, kterého lze označit za kohokoli, jen ne za typického proroka.   Jeho cesta plná menších či větších přešlapů ve čtvrté kapitole vrcholí. Emoce střídá emoci, zlost, radost, zlost. Ve čtvrté kapitole zastihujeme Jonáše velmi, velmi, ale opravdu velmi rozezleného. Konečně udělal, co Bůh chtěl a? a nic. Nic se neděje, Ninivané, a dokonce i ta jejich hospodářská zvířata, Jonáše poslechli a činí pokání a Jonáš, místo, aby se radovat, protože jeho mise byla velmi úspěšně splněna, se vzteká jako malé dítě. Jedním z nejironičtějších míst knihy je použití formule milosti ve druhém verši. Ta v Bibli poprvé zaznívá ve 34. kapitole knihy Exodus, kde ji při modlitbě říká Mojžíš. Zatímco ten užívá formuli milosti, když v modlitbě prosí za svůj lid, Jonáš v modlitbě Bohu milosrdenství zhrzeně vyčítá a považuje ho za krajní nespravedlnost. Jonáš je svým Bohem zklamán. Prorokoval zkázu a zkáza nepřišla. Sám Bůh mu přestává dávat smysl. Nerozumí mu, nechce ho přijmout takového, jaký je. Jonáš neposlouchá, nedůvěřuje, neguje. A po pravdě sestry a bratři, i když se tady na Jonášem můžeme ironicky pousmát, kdo z nás toto někdy nezažil?  Naše životy se v konečném důsledku odvíjejí od naší představy Boha. A v tuto chvíli hluboké uraženosti, kdy se Jonáš vzteká tak, že by mu bylo milejší, kdyby nebyl, co udělá Bůh? Bůh by mohl vysvětlovat, radit, doporučit, přikázat nebo zakázat, mohl by chlácholit. Bůh ale v tuto chvíli pokládá otázku: Je dobře, že tak planeš? Myslíš, že se zlobíš právem? Jonáši, podívej se na sebe! Bůh nastavuje Jonášovi zrcadlo a ptá se: Koho tam vidíš? Velmi podobná situace se zopakuje v epizodě s uschlým keřem, ovšem tady přichází zlom – Jonáš a Bůh konečně vedou, nazvu to hodně nadneseně, dialog. Jonáš slyší Boží otázku a taky na ni odpovídá. Opět s velkou dramatičností. Radši zemřu než abych žil. Je to jediná slovní komunikace, která mezi nimi proběhne. Co nám v tomto příběhu chybí? Odpověď. Odpověď na tu poslední Boží otázku, kterou končí kniha Jonáš. Zůstal Jonáš Jonášem? Nebo vzal Boha do hry? Změnil se? Nevíme. Víme, že se změnili námořníci na lodi, víme, že se změnili Ninivané, víme, že i Bůh změnil své rozhodnutí. Otevřený konec je i pro nás velký otazník. Tu poslední odpověď si musíme zformulovat sami. Bůh vytahuje to pomyslné zrcadlo a ptá se mě: Koho tam vidíš? Ptá se vás: Koho tam vidíte? 

Pavel Hošek ve svém komentáři ke knize Jonáš v závěru píše (cituji): „Jsme takoví, jaký je Bůh, ve kterého věříme. Všichni se stáváme podobní tomu, co uctíváme. Je tvůj Bůh bohem soudu a trestu? Budeš takový i ty. Tak jako Jonáš. Je tvůj Bůh Bohem milosrdenství a soucitu? I ty budeš takový. Všichni kolem sebe šíříme kvalitu toho, co uctíváme.“ Konec citátu.   Sestry a bratři, dovedeme najít tu naši odpověď v příběhu problémového člověka Jonáše? Život každého člověka má dva hlavní směry – cíl a smysl. Ale náš život ani naše církev nemá napsaný scénář. Když přijde změna, nemusíme se bát, panikařit, kritizovat ani stagnovat. Je to jako v improvizaci – je potřeba naslouchat, důvěřovat si, nenegovat a nezapomínat, že na všechny radosti, ale i starosti nejsme sami. Máme kolem sebe nejen své rodiny, naše faráře a farářky, bratry a sestry ve sboru, ale i další sbory v okolí, v seniorátu, v církvi. Každodenně ve svých životech, a i při jednání naší církve na synodu, máme příležitost ukázat, jaký je Bůh, kterého uctíváme. Nejsme v tom sami, v neposlední řadě je zde milostivý Bůh, který je připravený svým milosrdenstvím zachránit to, co se nedá zachránit spravedlností, jak řekl svatý Jeroným.

Asi by bylo fajn, kdybychom při našich více či méně oprávněných stescích o zmenšující se církvi, chátrajících kostelích, nezájmu lidí, nebo při našem vztekání se nad směrnicemi, sborovými zásilkami či digitalizací církve a nad tím, že poslední zhasne, čas od času dovedli vytáhnout to zrcadlo a odpovědět si – myslíš si, že se rozčiluješ právem? Nebo si třeba můžeme zkusit odpovědět na Ježíšovu otázku, kterou položil učedníkům na lodi. Kde je naše víra? Nebo jaký je můj Bůh? 

Určitě tím nic nezkazíme a určitě nás potom tolik nepřekvapí, když ten poslední (tedy Bůh) nakonec nezhasne, ale rozsvítí. 

foto: kazani

Milostivý Bože, dej nám odvahu nebát se změn, nastavuj zrcadlo našemu strachu, obavám i zlosti, dávej nám každodenně zakoušet radost, že nejsme na ty všechny problémy sami. Prosíme tě, ať dovedeme reagovat na věci nečekané tak, že se nás nebudeš muset ptát, kde je naše víra, protože naše víra bude jasně patrná z našich životů. Amen.

 

číslo 231, červen 2023
předchozí   další

Obsah

Kázání na synodu ČCE
Přímluvná modlitba
Zprávy ze staršovstva
Májový booklub
Ohlédnutí za Nocí kostelů
Ekumenická bohoslužba
Rozhovor s Václavem Cvrčkem
Miroslav Rada: Cyklus obrazů (6)
Na tento den
Zasmějme se
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).