Kázání v neděli 14. 1. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 42,1–7 + 59,1–4+9–11

Text: Mt 9,27–31

Sestry a bratři,

proč vlastně čteme bibli? Asi proto, abychom se ve své víře zorientovali, abychom si ji ujasnili, abychom se v ní utvrdili. A čteme ji nejen jako informaci o tom, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale trochu jako svůj vlastní příběh. V postojích a jednání biblických postav hledáme a nalézáme sebe. Jsou pro nás zrcadlem, ve kterém nahlížíme vlastní život. Identifikujeme se s nimi. Nejčastěji asi s těmi, kdo se tak jako my vydali na cestu víry, kdo následují Krista.

Tak dobře. Tak si poslechněme, jaké zrcadlo nám nastavuje evangelista Matouš. Ježíš těm, nad kterými se smiloval, kterým „otevřel oči“, nakonec velice důrazně pohrozil: „Ne aby se o tom někdo dozvěděl!“ A oni to, vzdor jeho jednoznačnému zákazu, rozhlásili po celé krajině. Jako by vůbec nic neslyšeli, jako by jim to, co Ježíš říká, bylo úplně ukradené. Ta hrstka, která díky Ježíšovi prohlédla, si tedy dělá, co chce, nebo co sama, bez ohledu na to, co právě slyšela, považuje za nejlepší.

A paradoxně právě proto, že prohlédla. Právě ten fakt, že člověk už díky Ježíšovi netápe v temnotách, svádí k sebevědomí, že teď už sám nejlépe ví, co je potřeba, a vůbec ho přitom nerespektuje. Byl by to přece hřích, nevyužít takovou událost k propagaci, k misii. A tak ta Ježíšova slova přeslechnou, nebo neberou vážně. Co na tom, že je to podle Ježíše nejspíš medvědí služba evangeliu? Co na tom, že tak nejspíš jenom přispívají k tomu, že skutečný význam jeho poslání lidem zatemní? Oni přece zvěstují Krista! Myslí to nejspíš dobře, mají nejspíš za to, že tak přispívají k jeho větší cti a slávě, ale ve skutečnosti jdou přímo proti němu, jednají v naprostém protikladu k jeho slovu.

To je pěkný obrázek nás věřících, ne?

Tak je to nejspíš dodnes, když chceme Ježíšovu slávu šířit svědectvím o zázračném léčitelství. Nebo když tohle evangelijní vyprávění samozřejmě chápeme právě v tomto smyslu a víru přitom zužujeme jenom na to, zda to zázračné uzdravení považujeme nebo nepovažujeme za možné.

Ono totiž vůbec není tak samozřejmé, že tu o ně jde. A už vůbec asi nejde o to, že by mělo být základem či zdrojem víry. To by se nejspíš Ježíš nad těmi slepci smiloval už na veřejnosti, když svým křikem upoutali pozornost mnohých, a ne až večer v domě, v soukromí, ze kterého byla veřejnost vyloučena. Podobným příběhům asi můžeme dobře rozumět jedině tehdy, když se začteme do celé bible.

Prohlédnutí a otevření očí slepých je jistě už součástí velikých prorockých zaslíbení. Ty je spojují s příchodem spásy a božího služebníka. Právě v nich je ale zřejmé, že o navrácení zraku a prohlédnutí, stejně jako o slepotě a temnotě, mluví v obecnějším, přeneseném, symbolickém smyslu – nejen jako o tělesném či fyzickém problému. Když mluví proroci o slepotě, míní falešnou orientaci a život bez výhledu, který je jejím důsledkem. Kvůli svým nevěrnostem, kvůli odklonu od Boha a od práva a spravedlnosti, říká prorok, ohmatáváme stěnu jako slepí a hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. A právě na tyto vize odkazuje v příběhu volání slepců: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“

Zvláštní ale je, co o těch slepcích Matouš píše. Podle něho šli za Ježíšem. V řeckém originálu je doslova, že ho následovali. A to má v Matoušově evangeliu docela určitý a silný význam. Následovat znamená rozhodnout se pro Ježíše, rozhodnout se pro učednictví.

Ti dva se tedy nesetkali s Ježíšem náhodou. Nebylo to tak, že by stáli někde u cesty, kudy Ježíš právě šel, a oni by na něj jenom pokřikovali, protože zaslechli, že tudy jde. Ti dva jsou Ježíšovi následovníci, což spolu s jejich slepotou vytváří zvláštní napětí. Nejspíš to tak ale evangelista napsal záměrně.

Právě tohle klopýtání ve tmě, které Ježíše ani jeho cestu vlastně nevidí, při kterém oba křičí svoje prosby o smilování do tmy v naději, že je Ježíš zaslechne a že se jim nakonec otevřou oči a oni ho spatří tváří v tvář, nazve Matouš následováním. Možná je to docela trefný obrázek víry, který trochu ironicky vede ke střízlivosti. Takhle to s těmi, kdo následují, tedy s námi, nejspíš bývá.

A bez významu asi nebude ani to, že se ti slepci Ježíšovi opravdu přiblíží teprve tehdy, když je ten vztah zbaven všeho publika. Ačkoli na něho po cestě nahlas křičí svoje vyznání, teprve když vešel do domu, k němu přistoupí a začne opravdový rozhovor, na který se Matouš soustřeďuje. Jako by se tu ozývala Ježíšova výzva z Kázání na hoře: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt.“ K opravdovému vztahu asi patří soukromí a určitá intimita. V jistém smyslu asi teprve tam, kde je člověk sám s Bohem, kterého nevidí, přichází ke slovu jeho víra. Na tu se také Ježíš dotyčných ptá: „Věříte, že to mohu učinit?“

My asi většinou automaticky předpokládáme, že se jich ptá, zda je může uzdravit, tedy navrátit jim zrak. Ale je to opravdu tak? O uzdravení nebo navrácení zraku přece doposud nepadlo ani slovo. Ježíš ovšem evidentně navazuje na to, co už bylo řečeno. A to byla ta prosba o smilování: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“

Jde tedy o smilování nad těmi „slepými následovníky“, kteří tápou za Ježíšem; snad nad tou jejich vírou, pro kterou je boží skrytost příliš náročná. Může se nad ní Ježíš smilovat? Oni odpovídají jednoznačně: „Ano, Pane.“

A Ježíš jim vyhoví. Dotkne se jejich očí a vysloví přitom větu, která vykladače pořád trochu znervózňuje a vyvádí z míry: „Podle vaší víry se vám staň“. Zní totiž tak, jako by rozhodující a určující nebyla boží vůle, ale víra – a představa – těch dvou slepců.

Ale co když to tak v tom příběhu opravdu je a Matouš svým podáním čtenáře upozorňuje právě na to, jaký je v tom háček? Ježíš se nad těmi dvěma, kteří při svém následování nebyli s to unést to věčné klopýtání tmou, smiloval. Otevřely se jim oči. Stalo se to, po čem ve své víře toužili – prohlédli, měli najednou jasno.

Ale znamená to opravdu, že je možné dát proto té jejich víře za pravdu? Nestaví nad ni právě ten závěr, kdy naprosto ignorují Ježíšovo slovo, otazník? Není to trochu varování před tím ideálem, o kterém často věříme, že je cílem víry, totiž aby v ní měl člověk všechno jasné a vše v ní bylo očividné?

Když člověku připadá, že to tak je, že konečně prohlédl, snadno se asi stane, že přestane naslouchat a poslouchat, a má pak za to, že už sám nejlépe ví, co je třeba, a na Boha se pak už vůbec neohlíží.

I boží smilování může asi člověk pochopit po svém. I z toho, co nám o sobě Bůh zjevil, abychom nemuseli tápat úplně ve tmě, si můžeme udělat základ vlastního sebevědomí, ve kterém se pak stáváme naprosto neoslovitelní a jedeme si pak už zcela po svém.

Možná, že ten příběh v evangeliu není ani tak proto, abychom se utvrzovali ve své víře, ale spíš proto, abychom se nad ní ještě dovedli zamyslet, abychom objevili, že i to naše tápavé klopýtání může mít dobrý smysl a že nám naopak jistota a jasnost nemusí být vždycky k dobrému.

Je to paradoxní, ale dokud ti dva byli slepí, tak Ježíše následovali. Jakmile se jim otevřely oči, už si šli vlastní cestou, která byla v přímém protikladu k tomu, co Ježíš řekl. Jako by se tu paradoxně potvrzovalo Ježíšovo blahoslavenství ze začátku Kázání na hoře: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království boží.“

Chudoba ve víře není handicap. Možná je to ten jediný přiměřený postoj, aby v našem životě nevládly pouze naše představy a zbožná přání, ale opravdu Hospodin. Možná jedině v ní jsme si ještě vědomi rozdílu mezi námi a Bohem, který bible tolik zdůrazňuje, respektovat ho, a proto skutečně naslouchat a brát vážně jeho slovo. Když jsme si moc jistí, máme asi vždycky tendenci jet si po svém a na nic se už neohlížet. Dokonce, i když zvěstujeme Krista. Amen.