Dojmy ze Země vycházejícího slunce (1)

Před několika dny jsem se vrátil z koncertního zájezdu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK z Japonska. Přestože cestování je dnes běžná věc, Japonsko je přece jen země dost vzdálená, jak geograficky, tak stylem života, letenky jsou poměrně drahé a málokdo se tam vypraví, takže je to pro nás země poněkud tajemná. Byla to moje patnáctá cesta do Japonska od roku 1986 a když spočítám všechny koncertní cesty, včetně Japonska, Turecka, Izraele, Ománu, Thajska, Číny, Taiwanu a mých soukromých turistických cest do

hor (těch bylo sedm – Kavkaz, Ťan–Šan, Pamír) tak je to celkem 29 cest. Ale přestože jsem v Japonsku prožil více než rok života, nepovažuji se za jeho znalce, protože moje pobyty tam nebyly poznávací, ale pracovní. Samozřejmě, kdo touží po poznání, čas si na to najde i při náročném programu, stačí se rozhlížet kolem sebe. 

Napřed se pokusím popsat, co to znamená koncertní turné. Tentokrát jsme měli během 18 dnů 11 koncertů. K tomu nutno připočíst časté přesuny letadlem, autobusem nebo rychlovlakem, před každým koncertem zkouška–aklimatizace na akustiku jiného sálu. Časový posun proti Evropě (zde +8 hodin) je ze začátku velmi nepříjemný. Představte si, že vstáváte najednou už v jednu hodinu v noci, místo spánku jste na cestě do jiného města. Nemůžete říkat publiku na koncertě, že jste nespali. A přitom orchestr vystupuje v prestižních sálech, do kterých pozvou jen opravdu špičkové soubory, např. Suntory hall v Tokiu.

Máme ale velkou výhodu – po předcích jsme zdědili hudbu Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany a ta se v Japonsku těší opravdu velké oblibě. Vždycky je od nás žádána Novosvětská a možná překvapivě i Má vlast.

Ale měl bych spíš napsat svoje postřehy o Japonsku a Japoncích. Během 27 let, které uplynuly od mojí první návštěvy tam, se Japonsko proměnilo (jako celý svět), přestože už v 80.letech bylo velmi vyspělé. Tenkrát tvořily celé čtvrti Tokia tradiční dvoupatrové domky. Ty teď ustoupily moderní výstavbě a mám dojem, že se výstavba tam nesetkává s takovými protesty jak u nás. Přes stálou hrozbu zemětřesení se stavby ve městech ženou do výšky až neuvěřitelné. Bydleli jsme v hotelu se 43 patry, prý to odolá každému zemětřesení. Ale – odolá to i za 100 let? Co tzv. únava materiálu… Bohužel města ztratila ten typický kolorit, typické orientální střechy už téměř nevidíte. No, 21.století, čas globální…

V každém velkém městě postavili koncertní sál, jaký v Praze bude snad za 10 let. Sál s dokonalou akustikou, kde i v poslední řadě slyšíte zvuk z pódia jako by hrál někdo vedle Vás. Ale: jsou to moderní betonové stavby, třeba naše Smetanova síň je skvost secesní architektury, a to je úplně jiná hodnota. V japonských městech nejsou historická centra v našem smyslu slova, jejich centra jsou betonová; zato ale jsou úžasně barevná, kypící ruchem, pohybem, životem.

Japonci? Nesouhlasím s běžným názorem, že Japonci jsou mašinky, které jen pracují, bez vlastní invence nebo fantazie. Ano, pracují na 100 %. Před 35 lety opravdu téměř všichni chodili v obleku s kravatou, to teď ale vůbec neplatí. Po práci se umí bavit, rok od roku působí uvolněněji a svobodněji a jsou pozitivní, čiší z nich radost. To, co Václav Havel nazýval „blbou náladou“, to jsem tam nezaznamenal nikdy. Zážitkem je jejich loučení, naše podání rukou tam nahrazuje úklona. Sám jsem zažil několikrát při odchodu z restaurace, že číšník šel se mnou až k východu a klaněl se. Krásný zvyk, přitom to vůbec nepůsobí ponižujícím dojmem. Také japonská úslužnost je velkým zážitkem, při každém nákupu. Nedokážu si vysvětlit, jak se to za 2. světové války mohlo stát, že země s tak vybraným chováním propadla fašistické ideologii, snad ta 100% poslušnost v práci, ta disciplína?

Ale změňme téma k veselejšímu: proslulé japonské jídlo a hospody. Není to jen sushi a rýže! Japonské hospody jsou zážitek! Jsou jich stovky, v Tokiu tisíce, po práci jsou plné skupin a párů až do večera. Jsou malé, útulné, prostě příjemné k posezení. Kuchyně jsou většinou v jedné místnosti s lokálem, takže kuchař připravuje jídlo před zraky zákazníka. Japonci, ale i Japonky, rádi pijí pivo. Prý moc alkoholu nesnesou a vůbec není ostuda, když se někdo opije – naopak se tomu smějí a opilému obětavě pomáhají udržet rovnováhu. Neviděl jsem ale nikdy opilého jako agresivního nebo sprostého jako u nás – tak to by se naši pivaři také mohli přiučit!

No a zpátky k důstojnějším tématům: náboženství v Japonsku – část jsou budhisté, část šintoisté, prý se obě vyznání prolínají. Japonci navštěvují svatyně myslím více než lidé u nás, a to individuálně, k osobní modlitbě, neviděl jsem tam nikdy společnou bohoslužbu. V Tokiu jsem našel protestantský kostel, navštívil jsem ho už na předchozím zájezdu. Teď jsem tam zašel ve všední den, byl otevřený, ale byly tam jen Japonky v přilehlé kanceláři. No s těmi bych se asi nedomluvil, tak jsem to ani nezkoušel… Kdysi jsem tam navštívil katolický kostel. Také jsem úplně náhodou v Tokiu našel pravoslavný kostel, tam bylo všechno psáno v ruštině. Také tam psali, že jedné z návštěvnic se zakazuje vstup do kostela, tak to se asi předtím pohádali…

Miloš Havlík, člen vinohradského sboru, houslista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, leden 2024