Dojmy ze Země vycházejícího slunce (2)

Jaká je Japonsko země a její příroda? Každý ví, že je to ostrovní země. Ostrovů je celkem pět, když nepočítám roztroušené malé ostrovy, jako je Okinawa daleko na jihu a nedaleko Taiwanu. Vnitrozemí je hornaté po celé ploše země, to znamená, že pobřeží, zejména východní, je velmi hustě osídleno s mnohamilionovými městy či souměstími. Hory přitom začínají často hned za městem, spíš se asi

město rozrostlo, až kam mohlo.

Hora Fudži, posvátný symbol Japonska, je vzdálena jen 80 km od Tokia a z vysokých budov je často vidět jen ráno (přes den se pak vytvoří smogový opar). Podařilo se mi na dřívějších zájezdech dvakrát vystoupit až na vrchol, který je 3776 m.n.m. To patří k mým největším zážitkům z Japonska. Bylo to možné, když v programu byly dva volné dny. Oba výstupy měly v sobě něco dobrodružného, už tím, že to nebylo v létě, ale v listopadu, a ten druhý dokonce extrémně v lednu. I samotný průběh výstupů byl dobrodružný. Dojeli jsme vlakem do posledního městečka Kawaguči–ko. Tam nás v půjčovně aut odmítli, protože jsme neměli mezinárodní řidičský průkaz (v Japonsku se jezdí vlevo… ). Měli jsme objednaný nocleh v horské chatě, ale dojet k ní jsme museli taxíkem. Taxikář nás vezl podhůřím Fudži, na křižovatce v pustých lesích zastavil a ukázal směr a cestu, kudy prý k chatě dojdeme. Šli jsme však pět hodin terénem, později za tmy s baterkami, bez podrobné mapy (na tohle jsme nemohli být připraveni). Když už jsme mysleli, že nás poslal špatně, vystoupali jsme nad hranici lesa a konečně viděli světlo. Chatař nás očekával, a proto nechal svítit lampu. Chata byla kouzelná, otevřený oheň uprostřed místnosti a Japonec tam žil celý rok sám – takové lidi rád potkávám! Ráno jsme úspěšně dokončili výstup. V zimním období je nutné mít mačky (železa na zledovatělý sníh) a počítat s nebezpečím prudkých větrů, dochází tam i k smrtelným úrazům. Ovšem vrchol je velký zážitek, dovnitř hory spadají srázy do kráteru hlubokého 250 metrů. A při druhém výstupu jsme s kolegy měli dokonce čas obejít dokola celý kráter, to jsou čtyři kilometry! K tomu fenomenální výhled do dálky.

V Japonsku mají přísloví: Blázen, kdo nikdy nevystoupil na Fudži a blázen i ten, kdo tam vystoupil dvakrát. Tím říkají, že Fudži je nádherná hora, ale výstup na ni je tak těžký, že ta námaha stačí jednou za život…

Přestože Japonsko je země proslulá vyspělou technikou, elektronikou a rychlovlaky, je z lidí nějakým způsobem poznat, že jsou velmi starý národ, se starými kořeny a kulturou. Je známé, že se tam lidé dožívají vysokého věku. Avšak naproti tomu architektura moderních měst minulost zcela vytlačila, téměř není vidět staré budovy. Historická centra, na které jsme v Evropě zvyklí a udržujeme

je, v Japonsku neexistují. Je několik měst či míst, kde jsou staré buddhistické nebo šintoistické chrámy a pagody, např. Nara, staré císařské sídlo, nebo Nikkó – tam jsou skupiny chrámů a dalších staveb na velkých plochách za městem v parcích. Nejvýznamnějším městem je Kyoto, se kterým má Praha partnerství, tam jsou nejcennější historické stavby.

Vážným jevem jsou zde častá zemětřesení. Krátce před naším zájezdem se událo jedno z těch velmi silných, které si vyžádalo přes 200 obětí. My jsme se v té oblasti potom také pohybovali, ale následky jsme neviděli. Několikrát jsme v Japonsku zažili zemětřesení již dříve, jednou hodně silné, na stupnici 1–7 to bylo 5! Byli jsme na nádraží, to se celé dvakrát otřáslo, víc mne ale polekal hluk – rachot zdiva a plechu. Ale za 2 vteřiny bylo po všem. V jedné části Ósaky, v městě Hyogo, se v nejtragičtějším zemětřesení kolem Kobe v r. 2011 zřítila budova, prý tam zahynulo mnoho lidí. Na tom místě potom nepostavili obytné budovy ani kanceláře, ale koncertní sál, který snad víc vyjadřuje pietu toho místa. Tak tam pravidelně hráváme.

Miloš Havlík, člen vinohradského sboru, houslista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, únor 2024