Kázání 11. 2. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jonáš 4

Text: Matouš 10,16 – 25

Sestry a bratři,

občas, když vyjde najevo, že jsem farář, tak se mě někdo zeptá: „A kolik máš oveček?“ Mám vždycky chuť odseknout, že nejsem bača, ale farář. Ta zažitá šablona mě dráždí. Evokuje pro mě účelový vztah a nadřazené postavení pastýře. A já bych rád žil v důstojných mezilidských vztazích, jako rovný s rovnými. Nechci nikoho ovládat, nechci, aby za mnou lidi šli jako slepé a němé stádo. Nemám rád stádovost. Nemám rád pasivitu. Chci počítat s lidskou samostatností a odpovědností. Sbor je pro mne společenství vzájemné pomoci a úcty, společného hledání a naslouchání. Cením si toho, že reformační konfese vyznávají všeobecné kněžství věřících. A s tím se mi dominance ani závislost nerýmují.

Musím ale přiznat, že je tohle přirovnání dobře biblické. Vyskytuje se v bibli často. Už proroci mluví o božím lidu jako o ovcích a o jeho představených a kněžích jako o pastýřích. A Ježíš na ně navazuje. Právě vyslání učedníků, ze kterého je i dnešní úryvek, začalo jeho lítostí nad zástupy, protože byli jako ovce bez pastýře. V jeho úvodu, o kterém jsem mluvil před týdnem, je také vysílá, aby šli ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. K poslání Ježíšových učedníků nepochybně patří zájem o ty, kteří jsou ztracení, bezprizorní, ohrožení, zmatení a potřební jako ta ovečka ze známého podobenství. Mají s nimi mít jistě soucit a poskytnout jim potřebnou péči, pomoc a orientaci. Mají – nebo lépe – máme tu být pro ně.

Aby se ale z tohoto poslání nestala falešná šablona a klišé, s kterým si spojujeme a posvěcujeme zavádějící představy, je třeba si všimnout, že o něm Ježíš vzápětí mluví také docela jinak a ty zažité obrazy a předpokládané role přitom postaví úplně na hlavu. Svoje učedníky neposílá jako pastýře, ale jako ovce. A o těch, ke kterým jsou posláni, najednou nemluví jako o ovcích, ale jako o vlcích.

Pořád je tu to poslání. Nejsme a nemáme tu být sami pro sebe. Máme odpovědnost vůči druhým. Patří jim náš soucit a slitování nad jejich náročnou a bezvýchodnou situací. Jenomže to v sobě skrývá také jedno veliké úskalí. Soucit se snadno a často promění v sebejistou blahosklonnost, která s pocitem nadřazenosti majitelů pravdy mluví druhým do života a cítí se oprávněná rozdávat zaručené rady. Právě ta role pastýřů, do které se bezděky vžíváme, tomuhle nahrává. A proto je tak důležité slyšet ten Ježíšův korektiv: „Vy nejste pastýři, vy jste ovce!“ Jste na tom stejně jako ti druzí, jako ti, ke kterým jste poslání. Tady jde o solidaritu mezi sobě rovnými, o pomoc a službu bez té nadřazenosti hlasatelů pravdy.

Misie, ke které Ježíš vysílá, je nejen na hony vzdálená lovu oveček, ale je prostá i toho pocitu převahy, který dovoluje druhé samozřejmě poučovat a dirigovat, jako by na tom člověk sám nebyl úplně stejně jako oni.

A teď k tomu druhému diametrálnímu zvratu v Ježíšově přirovnání: namísto bezprizorných, opuštěných a ztracených ovcí mluví najednou o vlcích. Myslím, že je to další důležitý korektiv našich zbožných představ.

My si totiž často ty potřebné představujeme stejně jako ty ztracené a bloudící ovečky, prostě jako chudáky, kteří budou samozřejmě za každou pomoc vděční. Ale ono to tak není. Někdy, když se člověk snaží pomoci, narazí nejen na nevděk, ale přímo na zuřivou agresivní reakci. Jak říká lidová moudrost „Pro dobrotu na žebrotu“. A my pak takové špatné zkušenosti bereme jako potvrzení, že jsou ten soucit a celé to poslání naivní, že nejde o žádné chudáky, ale slušně řečeno o pěkné darebáky, kteří si žádnou pomoc nezaslouží.

Jenomže ony nesvědčí ani tak o naivitě soucitu, jako spíš o naivitě naší zbožnosti, ve které jsme si ty potřebné a lásky hodné zidealizovali. Ježíš svoje učedníky naprosto realisticky připravuje na to, že se můžou chovat jako dravé šelmy. Ví o tom a posílá je právě k takovým lidem. Jejich agresivita není důkazem, že mezi ty lásky hodné nepatří. Naopak – právě to, že svoji potřebnost nenahlédnou, že v pomoci vidí jen útok proti sobě, a tak reagují agresivně – to všechno patří k té jejich ztracenosti, kterou jsou Ježíšovi učedníci povoláni léčit. Dravý, záludný a nebezpečný člověk a člověk nešťastný a zmatený nejsou protiklady. To je asi často jeden a ten samý. A právě k takovým Ježíš svoje učedníky vysílá.

A ještě v jedné věci je ten Ježíšův obrazný výrok nezvyklý a zvláštní. Normálně to přece bývá naopak. To vlci obvykle vnikají mezi ovce, aby je uchvátili. Ovce se tomu kontaktu naopak snaží, seč můžou, vyhnout. Ale Ježíš mluví právě o té opačné absurdní možnosti.

V téhle souvislosti lze stěží chápat následují výrok „buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“ jako moudrou radu, jak se tomu nebezpečí vyhnout, i když se tímhle směrem mnoho výkladů ubírá. Za hadí obezřetností vidí buď jejich plachost, která se včas stáhne, nebo chytrost, lstivost a opatrnost, která z nebezpečí šikovně a diplomaticky vykličkuje. Holubičí bezelstnosti zase rozumí v duchu obecné symboliky jako prostotě, mírumilovnosti a tichosti, která žádnou příčinu ke konfliktu nezavdá.

V obou případech mám ale neodbytný dojem, že vykladače vede spíš přirozená lidská touha se zachránit a nebezpečím se vyhnout než evangelium. Ježíš totiž vzápětí před takovými promyšlenými diplomatickými strategiemi varuje. A v závěru dnešního oddílu označuje domnění, že by jeho učedníci mohli každému konfliktu svojí moudrostí předejít, za pyšnou iluzi, která si myslí, že je snad moudřejší než sám Kristus. Ten přece tu zášť a nenávist ve svém okolí probouzel.

Přiměřenější než se domýšlet podle sebe, co ta „obezřetnost“ znamená, je podívat se, v jakých souvislostech se vyskytuje jinde v evangeliu. A ty naznačují, že jde o věrnost, pro kterou je rozhodující boží vůle a jeho slovo, nikoli snadnost a úleva, nebo vlastní představa, co je v té které situaci důležité. Obezřetnost jistě není bezhlavost, patří k ní moudrost, chytrost i opatrnost, ale základní otázka je, co je v nich prvořadé a rozhodující, jestli je to snaha zachránit se a obtížím se vyhnout nebo dostát tomu poslání, o kterém Ježíš mluví. Na to si máme dát pozor, protože ovce mezi vlky všechno tlačí jenom k tomu, aby utekly a byly zticha. Nejlépe to možná vystihl Miloš Rejchrt v písničce, kterou budeme za chvíli zpívat: „K útěku-li z boje chytrost radí, holubičí mějte prostotu. Opatrní buďte jako hadi, nezběhněte z cesty k životu.“

Vím, že se teď může zdát, že to falešně hrotím, když proti sobě stavím touhu zachránit se a věrnost. Vždyť i Ježíš doporučuje pronásledovaným, aby utekli jinam. V prvotní církvi prý dokonce z těchto Ježíšových slov odvodili pravidlo, že útěk je přípustný, ale zapření Krista nikoli. Mučednictví za každou cenu rozhodně není cílem.

Jenomže ono je asi třeba rozlišovat i při tom útěku. Pokud by člověk utíkal jen proto, aby se zachránil a svoje poslání by přitom vzdal, tak by se na novém místě už do žádného střetu nedostal a mohl by se tam klidně zabydlet. Jenomže Ježíš svým učedníkům slibuje, že nebudou hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka. Oni s tím tedy nemají přestat. Mají i jinde pokračovat dál. O tom také svědčí kniha Skutků. Křesťané před pronásledováním v Jeruzalémě utíkali, ale s tím provokujícím poselstvím nepřestali. A právě tak se poselství o Kristu šířilo.

Vytrvat samozřejmě nemusí znamenat nechat se ubít nebo se urputně snažit pomoct tam, kde o to nikdo nestojí, ale rozhodně to také neznamená radši si už s žádnými vlky nic nezačínat, aby měl člověk klid. K nikomu jinému Ježíš totiž svoje učedníky neposílá. To jsou právě ty ztracené ovečky, o které mu jde. Amen.