Kázání v neděli 10. března 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Genesis 22,1 – 14

Text: Marek 8,27 – 37

Sestry a bratři,

kdyby se nás Ježíš zeptal stejně jako svých učedníků: „A za koho mne pokládáte vy?“, odpověď by byla asi velice blízká té Petrově. Možná bychom neřekli „mesiáš“, to se dneska už nepoužívá, spíš bychom řekli Kristus – tedy pokud si ještě uvědomujeme, že to není příjmení, ale vyznání. Nebo bychom řekli Syn Boží, popřípadě Spasitel. Slovy by se ty odpovědi možná lišily, ale smysl by byl tentýž. My přece, na rozdíl od ostatních, kteří mají Ježíše za všechno možné od psychotronika po revolucionáře – tedy pokud vůbec věří, že nějaký žil – my přece víme, kdo Ježíš je. Ale je mezi námi a těmi ostatními opravdu tak veliký rozdíl? Jsme si skutečně jistí, že víme, kdo Ježíš je?

To je otázka, která nás musí – a asi i má – napadnout, když čteme, jak byl Petr i přes tu naprosto pravověrnou odpověď úplně vedle. Vyznavač Krista, který z Ježíšových úst slyší: Satane! – to se přece týká nás, nás, kteří vyznáváme, že Ježíš je Kristus, Mesiáš, Syn Boží. I přes to vyznání můžeme být naprosto vedle, ba co víc, můžeme ve skutečnosti stát opravdovému Spasiteli v cestě nebo stát přímo proti němu, můžeme pro něho být ďábelským pokušitelem.

To je určitě důvod k zamyšlení. Jistota pravověrných odpovědí najednou nic neznamená. A ta otázka: „A za koho mne pokládáte vy?“, stojí před námi znovu. Už ne jako otázka z věrouky, ale jako otázka života, jako otázka po naší životní orientaci, po naší životní cestě. Na cestě se Ježíš učedníků ptal, o své cestě potom mluvil a v cestě mu Petr i se svým pravověrným vyznáním stál.

Ta otázka: Za koho mne pokládáte? se nás ve skutečnosti ptá: Za čím v životě jdete? Oč vám v životě jde? Jakou cestu pro sebe vidíte jako reálnou a nadějnou?

Teprve v odpovědích na tyhle otázky se rozhoduje, kým pro nás opravdu Ježíš je. Ne naše vzorná vyznání, ale životní cesta, kterou jdeme, vypovídá o tom, co pro nás Ježíš znamená, kým pro nás vlastně je.

Naše naděje, naše plány, to, co je pro nás přijatelné, co považujeme za úspěch a co za krach, čemu se vyhýbáme a čemu jsme naopak ochotni obětovat čas, úsilí i peníze, co je s to nás přesvědčit a proč něco naopak považujeme za marné a naivní – to všechno tvoří odpověď na tu Ježíšovu otázku. Trefně, i když provokativně, to vyjadřuje básnička J. Redinga nazvaná Řeč 70. let nad jeslemi:
Ať to s tebou nedopadne jako s tímhle:
Narodil se na cestě, v nejasných rodinných poměrech,
on za to samozřejmě nemůže,
není to žádná hanba,
ale taky nic, čím by se mohl chlubit.
Ale potom, ve třiceti, neměl ani vzdělání,
ani příjem, ani úspory, ani byt, ani osla nebo vůz
a pro manželství se zřejmě taky nehodil.
Tak co mu zbývalo než se potulovat z místa na místo
s dlouhými vlasy, špinavý, bosý,
s partou fandů, kolem sebe, kteří opustili rodinu a zaměstnání
a potom pobuřovali lid dvojznačnými řečmi a nebezpečnými historkami:
s těmi u vedení státu, a u duchovenstva, a vojáků,
a vůbec u všech, co něco mají. Vůbec nepochodil.
Tři roky, tomu extra–chuligánovi z Betléma, kde se náhodou narodil,
nechali volnost, až mu přeskočilo a dopustil se násilí
na bankéřích a směnárnících, kteří měli odedávna místo v chrámu
a byl konec, utrum, amen.
Zbyl po něm jen kus propoceného plátna.
To mu bylo třicet tři, jako otci, který tehdy zrovna dostal místo účetního v drátovně. Teď to víš a nikdo ať mi neříká, že se bojím říct pravdu i o tomhletom.

Jistě, je to literárně nadsazené, ale je i bez vší nadsázky Ježíšův životní příběh opravdu vyjádřením toho, s čím běžně spojujeme svoje naděje? Je to cesta, kterou si v životě volíme? Utvrzují nás podobné životní osudy o moci pravdy a vítězství naděje, nebo je pro nás spíš svědectvím o marnosti a beznadějném omylu?

I kdybychom si odmysleli všechno ostatní jako dobový kolorit, zbývá jako lakmusový papírek ponořený do našich nadějí a plánů, do našeho sebezpytování to, nač Ježíš, jako na nevyhnutelnou součást své cesty, upozorňuje učedníky, totiž utrpení a zavržení od duchovních i společenských autorit a smrt. Čím pro nás jsou? Jsou popřením všech nadějí? Jsou pouze tím, čemu je třeba se vyhnout?

Jsou pro nás jen znamením bezmoci a slabosti? Mohou mít nějaký smysl? Je pro nás něco tak důležité, abychom utrpení podstoupili, i když se nabízí možnost se mu vyhnout? Nevejde-li se utrpení a zavržení do naší naděje, je-li pro nás jen znamením neúspěchu a prohry, pak o Ježíši jako o Kristu raději nemluvme. Lhali bychom. Stáli bychom mu v cestě. Sváděli bychom na scestí jako ďábel. Vyznat Ježíše jako Krista znamená spojit svou naději s utrpením, přijmout ho jako součást své životní cesty.

A nejen to, sestry a bratři. Jak ukazuje příběh Abrahama, který jsme slyšeli na začátku, a jak dává tušit třeba i slovo apoštola Pavla: „Kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“, jde ještě o víc. Ani utrpení není zárukou, že jdeme správným směrem. I v něm můžeme být vedle. I tu nejtěžší cestu si můžeme volit jenom v touze po slávě, po ocenění, jen ze své pýchy. I ta může být z člověka, a ne z Boha. Sebemrskačství ani trpitelství není řešením. To je jinde. Ukazuje k němu Ježíšova odpověď Petrovi. Ta není prostě odmítnutím a zatracením, jak se na první poslech zdá. Doslova tu čteme: „Z cesty, satane, jdi za mne“. Tedy nikoli: „Kliď se mi z očí, ztrať se“, ale: „Jdi za mnou, následuj mne“. Tam za mnou je tvoje místo. Ne já od tebe, ale ty ode mne se máš nechat vést. Rozhodující není, abych já splňoval tvoje představy o Mesiáši a o naději. To ty se máš ode mne učit, co je naděje a co je záchrana. To je jediné řešení, při kterém není člověk vedle. Jen v tomto duchu je to vyznání „Ty jsi Mesiáš“ pravdivé.

Žádná životní cesta, žádná životní naděje, i kdyby byla sebezbožnější nebo sebenáročnější, mu neodpovídá, pokud je jen splněním našich představ, pokud jí určujeme my sami, pokud si ji vykládáme podle sebe. I kdybychom tak jako Abraham usilovali celý život o Boží věc a vzdali se kvůli tomu domova, pohodlí a zajištěné existence, ale na rozdíl od něho bychom nedovedli poslechnout ve chvíli, kdy se Boží slovo kříží s našimi představami o naději a o naplnění Božích slibů, kdy je podle všeho, co si dovedeme představit, popírá, jsme vedle.

Vyznat Ježíše jako Mesiáše znamená právě zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat ho. To jest nežádat po něm splnění svých představ a nadějí, ale důvěřovat, že na té cestě za ním – jakkoli by se to zdálo absurdní – je naše naděje. A právě ten, kdo se vzdá své touhy, využít Boha podle sebe, kdo se mu jako Abraham nebo Kristus vydá všanc, ten tu může a má slyšet ujištění, že o nic nepřijde. Naopak získá. Zachrání a získá zpět život hodný toho jména, život, který nic na světě nevyváží. Amen.