Výlet po stopách filmových „Pelíšků

Přijala jsem pozvání vinohradského sboru na vycházku po stopách filmových Pelíšků v neděli 7. dubna. Pro mne to bylo ale i poznání části Prahy na levém břehu Vltavy. Před budovou sboru na Korunní se nás sešlo deset a postupně nás přibývalo. Tramvají číslo 16 jsme dora-

foto Jakub Rais

zili na konečnou stanici Kotlářka, kde se k nám připojili další tři přátelé sboru. Odtud jsme vystoupali po příkrých schodech do ulice Schodová (jak jinak, že), v jejichž třech vilách se točil film Pelíšky. Shlédli jsme i „balkón“, ze kterého křičel Kodet alias Kraus památnou větu „Proletáři všech zemí …!“

Pokračovali jsme podél železniční trati na Šmukýřku, což je bývalá viniční usedlost, kterých je v okolí několik. „Divokou přírodou“ jsme sestoupili k rušné Jinonické ulici a po jejím překonání jsme se ocitli v přírodním parku Košíře – Motol. Poté jsme se moderní výstavbou dostali až k budově Sboru adventistů sedmého dne u hřbitova Malvazinky. Tam se k nám připojila poslední účastnice, takže nás bylo celkem 14. Pokračovali jsme kolem hřbitovní zdi a prozkoumali část kolonie Malvazinky. Tamější miniaturní domky byly vystavěny ve 20. letech minulého století pro nižší střední třídu, především pro učitele. Domky mají půdorys přibližně 3,5 x 7 metrů, v podkroví jsou dvě ložničky, v přízemí obývací pokoj s kuchyní a pod tím sklep. Jedinečnost čtvrti tkví v její zachovalosti. Některé domy jsou pěkně opravovány a udržovány, jiné jsme shodně kritizovali za necitlivé úpravy "každý

pes, jiná ves", co do materiálů, tvarů i barev. Podivovali jsme se, co asi na to říkají památkáři? Zhruba uprostřed kolonie se nachází cukrárna „Snídejte šampaňské“, kterou jsme samozřejmě nemohli nechat bez povšimnutí! Je vyhlášená výbornými věnečky, ty ale byly zrovna vyprodané.

Pokračovali jsme na Paví vrch, který je výraznou dominantou Malvazinek. Shlédli jsme i Krulišovu vilu. Kruliš byl uhlobaron, za druhé světové války zde sídlili jednotky SS a od roku 1948 patří vila ministerstvu vnitra. Od ní se nám nabídl krásný výhled na Prahu na pravém břehu Vltavy. Pomocí přibližování jsme fotoaparáty hledali věž našeho kostela – a našli!! Pozvolnou cestou jsme pak došli k Rehabilitační klinice, ve které byl ve filmu umístěn internát. Naproti ní jsme se opět kochali nádherným výhledem na Staré Město.

Potom jsme již scházeli dolů na Smíchov kolem vily Santoška. Je to původně předměstská barokní vila z 20. let 18. století se sochařskou výzdobou v zahradě. Později byla novogoticky přestavěna a v roce 1907 vykoupena Smíchovskou obcí, která ve vile zřídila restauraci a zahradu zpřístupnila veřejnosti. Od roku 1927 zde byla mateřská škola. Od Santošky jsme sestoupali k budově Husova a vzápětí našeho smíchovského sboru. Zde je v parku umístěna socha Milady Horákové od sochaře Olbrama Zoubka. Záměr ukončit vycházku v kavárně sborového domu nám nevyšel, neboť o víkendu bylo zavřeno. A tak se část účastníků rozloučila a část pokračovala do „Kavárny, která hledá své jméno“.

Na vycházkách mám ráda nejen to, že vidím a dozvídám se něco nového, ale i to, že je čas k rozhovorům a sdílení. A tak to bylo i tentokrát. Počasí nám přálo, bylo jako v létě. Zkrátka darované nedělní odpoledne. Děkuji Jarmile za přípravu a organizaci a všem účastnicím/účastníkům za milé společenství.

Magdalena Jelínková