Rozhovor s Olgou Navrátilovou o její cestě
(nejen) k víře (14)

Jsi presbyterka vinohradského sboru, výpomocná kazatelka a působíš na Evangelické teologické fakultě University Karlovy. Ty jsi se do evangelického prostředí narodila nebo jak to bylo?

V dětství jsem měla takové jedno „věřící“ období, kdy jsem si svoji víru poskládala sama. Jednak mi ta katolická babička půjčila nějakou modlitební knihu a já se z ní naučila Otčenáš a jednak jsem měla Olbrachtovy biblické příběhy a četla jsem třeba Káju Maříka, kde víra hrála roli. Také jsem byla se sestřenicí a bratrancem na mši, když jsem u nich byla ve svých asi jedenácti letech, a to byl pro mne tehdy pěkný zážitek. Akorát jsem byla zklamaná, že jsem nedostala „oplatku“, na kterou jsme se celou dobu těšila. Když jsem s nimi chtěla jít k přijímání, babička mě zadržela.

Pak začátkem devadesátých let sem začínali přicházet různí misionáři, někteří nás navštívili i ve škole. Ve třídě byli tak dva, tři věřící, a i když jsem tam vedla nějaké diskuse, to téma bylo dost okrajové. Tak jsem si můj tehdejší postoj k víře tak nějak sestavila sama. Ale pak jsem došla po dvou letech k tomu, že to je všechno vlastně nesmysl. Někde jsem si dočetla o pojmu agnosticismus, tak jsem se rozhodla, že budu agnostikem. To mi mohlo být nějakých třináct let.

V šestnácti letech jsem byla rok na střední škole v Americe, a pobyt tam byl pro mě formativním zážitkem v mnoha ohledech. V rodinách, u kterých jsme bydlela, jsem se setkala s křesťanstvím v trošku jiné podobě. Protože u nás v rodině to bylo tak, že víra je pro staré, hloupé a nevzdělané. U nás se vždycky kladl velký důraz na vzdělání. No a víra byla něco, co tam prostě nepatřilo. Maminka byla matematička a tatínek byl vystudovaný stavební inženýr, ale vlastně ho vždycky víc zajímala historie a politologie, a také se zkraje devadesátých let dal na politiku. No a moje babička byla lékařka a ta říkala, že když studovala těsně po válce medicínu, tak na fakultě o víře diskutovali a došli k tomu, že není slučitelná s tím, co dělají. Jediné, co prý je trošku mátlo, bylo to, že Masaryk byl věřící.

No a v těch amerických rodinách jsem najednou zažila, že víra je něco mnohem normálnějšího. V jedné byl tatínek mormon a maminka nepatřila k žádné církvi, do kostela nechodila, ale tvrdila, že je věřící, a ve druhé to bylo naopak, tam zase chodila maminka do katolického kostela a tatínek byl věřící, ale nepatřil k žádné církvi. Důležité pro proměnu mého pohledu na víru bylo, že jsem tam chodila zpívat do jednoho pěveckého sboru, jehož dirigentka byla v presbyterské církvi a byla hodně věřící. Jednou si se mnou o tom povídala, a pro mne to byl docela významný rozhovor, protože po něm jsem se na víru začala dívat jinak. Ne, že je to nesmysl, a začala jsem se o křesťanství zajímat. Změnilo mě to. Až do toho rozhovoru jsem říkala: „No, tak to není pro mě. My jsme osvícenější … a tak“. Začala jsem číst knihy, už v Americe a pak když jsem se vrátila. Hodně knih. Různé knihy – beletrii, Zahradníčkovy básně, Franze Werfela (on napsal jednu knihu Barbara neboli zbožnost, což je právě o cestě k víře hlavního hrdiny) a pak mě hodně oslovil Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Ten jsem začala číst v prváku na gymnáziu, zjistila jsem, že tomu nerozumím, a pak jsem ho znovu četla právě ve čtvrťáku a velmi mě oslovil.

Kudy vedla tvá cesta ke křtu?

Pak jeden víkend, skoro rok poté, co jsem se vrátila z Ameriky, rodiče nebyli doma a já jsem se rozhodla, že zkusím jít do kostela. Věděla jsem, že ke katolíkům nechci, protože jsem vinou našeho školního vzdělání získala předsudek, že katolická církev je špatná (to už si taky nemyslím). Zjistila jsem, že ten Červený kostel je evangelický, tak jsem si řekla: „Zkusím jít tam. Nenápadně projdu a splynu s ostatními“. Vlastně pro mě bylo důležité, že je to kostel – ten jsem vnímala jako veřejnou budovu na rozdíl od modlitebny, do které bych se vejít neodvážila. Toho bratra, který vítal u dveří, jsem obešla zezadu. Ale pak jsem v tom kostele seděla a nevěděla, co se děje. V Americe jsem se nenaučila, co se v kostele dělá, myslela jsem si, že tam lidé jdou a modlí se. Uvažovala jsem: „Mám pak někoho oslovit, nebo nemám?“ Někdo mi zezadu podal zpěvník, a to byla pro mě chvíle, kdy jsem se rozhodla: „Jo, udělám to“, a na konci při podávání ruky jsem oslovila farářku Olgu Tydlitátovou. A protože to bylo před prázdninami, tak mi řekla, abych přišla v září, že tam bude také nový farář Jiří Gruber. Tak jsem tam hned prvního září naklusala. A on si se mnou sedl a ptal se mě a dohodli jsme se, že bychom se mohli scházet každý týden. Takže jsem chodila asi tři čtvrtě roku na přípravu ke křtu, i když jsem pro něj nebyla ze začátku vůbec rozhodnutá. Zájemců o křest bylo více, ale ostatní byli vysokoškoláci a mohli chodit jindy než já. Setkávali jsme se odpoledne jenom ve dvou a bylo to dobré. Samozřejmě jsem pořád hodně četla.

Jaká byla tvá cesta ke studiu teologie?

A asi rok nato jsem byla v Bělči na rekreaci rodin s dětmi s postižením jako asistentka a potkala jsem tam jednu studentku teologie. Tehdy mě napadlo, že bych mohla studovat teologii. Tak jsem ji začala studovat dálkově jako druhou vysokou školu a po dokončení práv jsem přešla na denní studium. Celkem jsem studovala sedm let, protože jsem byla taky jeden rok ve Vídni a jeden rok v Marburku. Pro mě vlastně vždycky studium teologie bylo takovým přirozeným pokračováním toho, že jsem chtěla rozumět.

Pro rodiče bylo to, že měli pokřtěnou dceru, která navíc ještě studovala teologii, opravdu těžké. Hlavně pro maminku, která nebyla schopná rozlišovat nebo to neznala, takže měla strach, že jde o nějakou sektu, protože celé křesťanství je vlastně takové sektářské. Zároveň si dělala výčitky, že si tím kompenzuju nedostatek lásky, a vlastně jsem jí najednou unikla do oblasti, kam ona za mnou nemohla a nerozuměla tomu. Tatínek s tím tak velký problém neměl, protože měl kolegu z naší církve, takže říkal: „to znám, to je dobrý“. Ještě že jsem studovala ta práva. Ale pak, když jsem je dokončila, jsem nezačala pracovat jako právnička a nepokračovala případně v dálkovém studiu teologie, ale naopak jsem ji začala studovat prezenčně a nastoupila na půl úvazku jako referentka na oddělení výchovy Synodní rady. To byla pro ně další rána. Ale nakonec se s tím smířili. Že nemám žádné zaměstnání, které by bylo nějak moc prestižní nebo přinášelo peníze, a že nejsem „zabezpečená“. Už se tím netrápí a chápou, že jsem si zvolila to, co mě naplňuje.

Jak jsi se nestala farářkou?

Když se na to teď zpětně dívám, tak jsem pro to být farářkou měla dva důvody. Jeden byl takové to konvertické nadšení, že chci víru předávat dál. Druhý vycházel ze zkušenosti, že když člověk přijde do naší církve zvenku, tak naráží na to, že v ní jsou ty „šlechtické rody“, kořeny až k Tolerančnímu patentu. Je tak trošku outsider, bylo tomu tak z počátku i v mládeži. V tom rozhodnutí tehdy byl tedy ne úplně uvědomělý pocit, že když člověk dělá faráře, tak se dostane víc do církve. A tak když jsem končila magisterské studium, počítala jsem spíš s tím, že půjdu na vikariát.

Ale zároveň teologie mě prostě vždycky přitahovala. Různí moji známí mně říkali, že mám raději dělat doktorát. Dala jsem si poradit a vůbec toho nelituji. Přešla jsem rovnou do interního doktorandského studia a k tomu jsem pracovala, protože doktorandské stipendium bylo nízké.

Tehdy se na Synodní radě změnilo vedení a řekli si, že by přece jenom mohli využít toho, že jsem vystudovaná právnička, takže mi takové místo nabídli. Bylo to nové místo, přede mnou tam žádný právník nebyl. Bylo to těžké, protože jsem neměla žádnou praxi, od dokončení práv jsem měla pauzu a neměla jsem se s kým poradit. Občas jsem si s některými bývalými spolužáky volala, přesto jsem měla docela strach z toho, že udělám nějakou chybu, což se mi jednou taky podařilo. Naštěstí to nemělo velké následky. Tam jsem také zažila aféru defraudanta Vladimíra Prokopa, po ní se musely napsat všechny vnitřní směrnice, a to jsem tam mimo jiné celých těch šest let mého doktorandského studia dělala.

Obhájila jsem doktorandskou práci na téma „Vztah státu a náboženství v Hegelově právní filozofii“ a stala se asistentkou na teologické fakultě. Habilitaci zatím nemám, na tom pracuji. Už mám téma a postupně píšu studie, kterými si je ujasňuji. A samozřejmě publikuji ve filosofických časopisech nebo kolektivních monografiích. Zajímá mě hranice mezi teologií a filosofií a podle toho volím témata. Jen mi to jde všechno pomalu. Musím si věci promyslet a pochopit je, než něco napíšu, nejsem rychlá. Nemám „lehké pero“.

A co tě přivedlo do vinohradského sboru?

Eliška Novotná, 5. dubna 2024