Církev jako Boží dar a Boží stvoření

Závěr přednášky Martina T. Zikmunda o Calvinovi při rodinné neděli

Ženeva, zde Calvin působil.

V roce 1559 založil Calvin v Ženevě Akademii. Ta měla nesmírný vliv na kalvinismus v celé Evropě. Studovali zde studenti z Francie, Irska, Německa, českých zemí, Polska i odjinud. Ředitelem této Akademie se stal Theodor Beza, vynikající vzdělanec, myslitel a oddaný žák Calvinův.  V témže roce vydal Calvin definitivní znění své Instituce, ta se mezitím mnohokrát proti původnímu vydání rozšířila. Je to dílo úctyhodných rozměrů a zároveň nejsystematičtější a nejbibličtější reformační spis. Stejně hodnotné jako Instituce jsou Calvinovy komentáře, které napsal ke všem biblickým knihám s výjimkou Zjevení Janova. Vždy usiloval o „claritas“, o jasnost a srozumitelnost, věrouku vykládal snad nejsoustavněji ze všech reformátorů, a přece měl smysl pro paradox i pro tajemství. To vyplývalo podle něj přímo z Božího jednání s člověkem. Vzpomeňme jen na jeho nauku o predestinaci. Celý život hořel horlivostí pro evangelium Kristovo, byl mu vzdálený racionalistický chlad v teologii, nejprotivnější mu byla scholastická frigidita. Do poslední chvíle byl zanícen touhou po Tom, v němž jedině může najít lidská duše spočinutí.

Zemřel 27.5.1564 v necelých 55 letech. Vyčerpán těžkou prací, napětím a boji, ale v pokoji, v důvěře a v odevzdanosti Bohu. 

Židle, zde Calvin seděl.

Co se můžeme od Calvina učit při budování sboru a církve?

1) Viditelná církev nebyla pro něj jen nějaká organizace, nýbrž Boží dar a Boží stvoření. Podle Calvina Pán Bůh je při díle v moci Ducha ve viditelné církvi.

2) Calvin zdůrazňoval trojí sborotvornou funkci: pastoři a doktoři — presbyteři — diakoni.

3) Calvin zdůrazňoval časté vysluhování Večeře Páně. Večeři Páně nazval také „poutem lásky“. Když o ní pojednával jak v souvislosti s prvokřesťanskou bohoslužbou, tak se středověkou praxí, napsal: „Vůbec bylo třeba jednati tak, aby žádné shromáždění církve se nedálo bez kázání, modliteb, účasti na Večeři Páně a almužen… Zajisté tento zvyk, který káže jednou za rok se zúčastniti večeře Páně, jest zcela jistě vynález ďáblův, ať už byl konečně zaveden kýmkoliv.“ Domýšlíme–li Calvinovo pojetí, můžeme říct: Teprve při vysluhování svátostí si je možné s vděčností uvědomit, že církev není jen nějaká organizace, ale Boží dar a Boží stvoření. Svátostný život je hrází vůči nezávaznému individualismu.

4) Ani Calvinův důraz na církevní kázeň není překonán, jen je překonán a nemůže být opakován způsob, jakým se dál v Ženevě. Církev, která nespoléhá na hierarchii, musí sama usilovat o to, aby se dálo vzájemné povzbuzování a napomínání, a musí být ochotna k nápravě. Křesťané, kteří nejsou ochotni se neustále reformovat nejen ve víře, ale i v celém způsobu života, se nemůžou nazývat reformačními či reformovanými křesťany. 

5) Calvin usiloval o jednotu církve. Známý německý teolog a znalec Luthera Karl Holl uznal, že Calvin se zasazoval o jednotu církve a o jednotu reformace daleko usilovněji než němečtí reformátoři. Jednotě církve nerozuměl ve smyslu uniformity, ale vzájemného uznání, ve smyslu společenství v různosti, jednoty v rozmanitosti. Své komentáře věnoval různým vzácným lidem nakloněným reformaci v celé Evropě. Význam jeho Akademie pro rozmach reformačního hnutí jsme již zmínili. V r. 1549 dosáhl spolu s Bullingerem teologické shody mezi Curychem a Ženevou. Již na začátku 40. let se účastnil ekumenických disputací ve Wormsu, v Řezně a jinde.