Velbloud uchem jehly

Dvě tisíciletí mamon naděje dusí,
má oči osleplé, jak odraz zrcadla.
Bože, co člověk vykonati musí,
by láska k bližním nikdy nezvadla.

Slyš Izraeli, já pro tvoji duši
na Orebu jsem smlouvu s tebou uzavřel.
Desatero Boží nechť hříchy tvé ruší
na deskách kamenných jsi přikázání zřel.

Děti duše čisté nechte ke mně jíti,
všechny jsou vítané v Království Božím.
Nevinné oči jako louče svítí,
poté i na Vás požehnání vložím.

Nepokradeš, nezabiješ. Bližší než statek svůj
na prvním místě, jak to v Písmě stojí,
zákon desatera — toť v žití maják tvůj
pak lidská srdce věčný život spojí.

Kdo chápat chce, chápe, že i kvítí
jen z Boží vůle lidem v světě slouží.
Snáze je velbloudu uchem jehly jíti,
než bohatec získá přízeň Boží.

Lazar

Kdysi žil bohatec, honosný nosil šat,
střídal hostiny každou noc a den,
nikoho než sebe neuměl milovat,
chudáci v bídě snili svůj sen.

Bohatec boháče jen k sobě zval
a míjel žebráky na kraji cest,
své hříchy nepřiznal,
nemoc jej postihla a pohřben jest.

Ukončen život je, který si plánoval,
anděl už začal z knih věčna číst;
„duši svou v životě jsi hříchu neprodal,
červi už počali tvé tělo hrýzt!“

V té době poblíže bohatcova domu
toulaví psi mu vředy lízali
snil nebo žil, on Boží viděl slávu
plačící dav ho vkládá do skály.

Zoufalé sestry o pomoc volaly.
Syn Boží přichází, aniž byl zván.
Truchlící dav se dívá do skály,
v úžasu hledí, jak je hrob otvírán.

Ježíš děl: „Lazare, volám tě zpátky!“
Kámen se odvalil a Lazar tam stál,
smrtka odešla zadními vrátky,
smutek se rozplývá. Zázrak se stal!