Presbyterní postřehy

V neděli tam chodíme už na devátou. Asi kilometr a půl čtvrtí rodinných domků ponořených hluboko ve vzrostlých stromech. Teprve když člověk přejde koleje, začíná opravdové město: hasiči, knihovna, soud, kavárna a pár obchodů, stanice metra spojující Decatur s Atlantou — a několik kostelů. Ten náš patří nejstaršímu sboru ve městě. Byl založen v roce 1825. Původní budova měla galerii, na níž směli sedět otroci. Když Georgií prošla v roce 1864 federální vojska, zbyla prý z Atlanty a okolí ohořelá pláň. Dnešní pseudogotická podoba kostela je jen 30 let stará. Předloni přibyly rozsáhlé sborové prostory a parkoviště, nezbytná výbava amerických sborů napříč všech církví. Jižanský bělošský presbyterní sbor.

Presbyteriáni jsou křesťané, kteří se hlásí k evropské reformaci 16. století. K jejím zakladatelům v Americe patřili přistěhovalci ze Skotska. V době občanské války se církev rozdělila kvůli vztahu k otrokářství. I když se v 70. letech minulého století opět sjednotila, jih zůstává konzervativnější a vřelejší než sever. Presbyteriánů je v USA méně než baptistů, metodistů i katolíků, tvoří o něco méně než 1% společnosti. Je to církev střízlivých, pracovitých a přemýšlivých lidí, poněkud bezradná tváří v tvář onomu všeobecnému rozkolísání hodnot, nazývanému někdy slovem postmoderna, současně ale církev lidí, kteří o sobě s narážkou na kalvínské dědictví rádi vtipkují jako o chosen frozen („vyvolených mražených“) a víru a přináležitost k církvi si během týdne pouštějí na tělo velmi citelně.

Finančně žijí sbory pouze z příspěvků členů. Výši mzdy faráři stanoví sborové shromáždění. Na mnoha sborech mají faráře dva, s jasně vymezeným polem působnosti a ustanovením, který z nich „velí“ týmu dalších placených spolupracovníků: zpravidla katechetce, sekretářce a varhaníkovi (vedoucímu pěveckého sboru).

V neděli

Na devátou proto, že spěcháme do nedělní školy. Nejen odložit Martu. Nedělní škola zde znamená v několika skupinách probíhající paralelní program pro dospělé. Dvě skupiny se věnují zpěvu, v jedné se scházejí mladší rodiče, v jedné probírají společně kurs duchovního růstu Ricka Warrena, jedna si zve řečníky ze sboru i odjinud. Dříve prý bylo náplní nedělních škol hlavně studium Bible nebo katechismu. To je dnes spíše výjimkou. Jednotlivé třídy nedělní školy vedou členové sboru a úroveň programů bývá různá. Ve sboru v „yankeeovském“ Annapolis v Marylandu, kde jsme strávili 4 týdny, byla nedělní škola místem kritického přemýšlení o základech a důsledcích víry. Vedl ho farář a bylo koncipováno jako několikatýdenní kurs pro lidi, kteří chtějí do sboru vstoupit.

Vlastní bohoslužby začínají po skončení zhruba hodinové nedělní školy. Účastní se jich asi čtyřnásobek těch, kteří byli v nedělní škole. Ve všech presbyterních sborech, které jsme navštívili, mají pěvecký sbor, 10−50 lidí v barevných talárech, sedících v čele kostela. Scházejí se během týdne, při bohoslužbách mívají zpravidla jeden či dva vstupy, kromě toho ale vedou společný zpěv. Bohoslužby silně připomínají naši církev. Jejich středem je četba Bible a kázání, teologicky zpravidla blízké tomu, co slýcháme z kazatelen ČCE, byť v průměru o něco lidovější. Připravené modlitby a společný zpěv. Faráři ve všech sborech, které jsme navštívili, nosí přes talár štolu v barvách církevního roku, bohoslužby zpravidla obsahují několik liturgických pozdravů a odpovědí. Při zpěvu, doprovázeném hrou na varhany, se stojí, zpěvník připomíná ten náš, je v něm ale o poznání víc probuzeneckých písní 19. století a spirituálů. Větší sbory mívají často ještě před nedělní školou tzv. soudobé bohoslužby pro mládež, obsahově totožné s hlavními, ale bez talárů a varhan a s moderní hudbou. Večeře Páně bývá zhruba jednou za měsíc, často s individuálními kalíšky namísto jednoho kalicha a s hroznovým džusem místo vína. Ve všech sborech jsme však jako první bod bohoslužeb zažili vyznání vin a zvěst o odpuštění. K Večeři Páně přistupují také děti, po poradě rodičů a faráře a bez vázanosti na konfirmaci. Diskutují — jako u nás — o přiměřeném věku konfirmace, většinová praxe je 12.−14. rok. Konfirmandy vede farář, ale podle vlastní volby mají také staršího (byť třeba jen o pár let) partnera, jenž není členem nejužší rodiny. S ním mohou, ba mají, mluvit o kolísáních, rozpacích i radostech vlastní víry.

Běžnou výbavou kostelů této církve, která byla od počátku silně kritická k současné válce v Iráku, je americká vlajka v rohu čelní zdi. Na dotaz zpravidla následuje udivené „a proč ne?“ A poté často: „Vlastně by to tu asi být nemělo, vždyť to porušuje zásadu odluky státu a církve. Ale bylo to tak vždycky…“

Ve středu

Další sborové činnosti se zpravidla odehrávají v jednom dni týdne. Zde v Decatur je to středa podvečer. Schůze staršovstva i různých pracovních týmů a kroužků, třídy konfirmandů a skupiny mládeže zakončené společnou večeří. Ta je místem osobních setkání členů sboru, stačí se přihlásit večer předem a zaplatit při příchodu do sborového sálu pět dolarů, cenu jistě nepřevyšující pořizovací náklady. Večeře zpravidla plynule přejde do dalšího programu, promítání diapozitivů, přednášky, loutkového představení nebo ochotnicky nastudované biblické divadelní hry. Podobným „jídelním“ setkáním s programem bývá také např. „pánská“ či naopak „dámská snídaně“, konaná v některých sborech zhruba jednou za měsíc.

K pravidelným rysům presbyterních sborů patří diakonie. Sbory ji často buď přímo provozují (a díky tomu USA nehraje takovou roli celonárodní na sborech nezávislá síť diakonických zařízení), nebo vypomáhají v některém blízkém zařízení. Ke sborovým setkáním patří velké koše; namísto sbírky peněz do nich účastníci přispívají konzervami a trvanlivou stravou. Proviant putuje do blízkých útulků či vývařoven pro chudé. Decaturský sbor v nich mívá pravidelně službu, brigádníci jídlo připravují a rozdělují. V Annapolis pečují v zimě místní sbory společně o bezdomovce. Každý sbor je celý měsíc přijme do svých prostor, ze sborového sálu se stane noclehárna a sborová kuchyně vyváří tři jídla denně.

Ekumenická otevřenost zde neznamená jen spolupráci s ostatními sbory (s episkopály, katolíky, spojenými metodisty a Spojenou církví Kristovou), ale také mezinárodní zájem. V 19. století působili američtí presbyterní misionáři v Koreji a v Číně, později v Mexiku i jinde v Latinské Americe. Zejména do Jižní Ameriky směřuje dnes pomoc církve jako celku. Všechny sbory, které jsme navštívili, ale také mají na tomto nejbližším kontinentu partnerský sbor. Pomoc nespočívá jen v peněžních darech, členové sboru i s faráři tráví v Mexiku, Hondurasu, Kubě či Nicaragui týdny manuální práce. V tomto rámci a vedle již zmíněného partnerství právě s Hondurasem přijíždí již několikátý rok skupina ze sboru v Annapolis do Letohradu ve východních Čechách. Byli jsme opakovaně překvapení, s jakým nadšením a vděčností v Annapolis o Letohradu mluví. Zdaleka to není jen sebespokojenost dávajících. Také Annapolis prý vztahy s Letohradem také mnoho získává. Stálo by myslím za to, abychom i na Vinohradech přemýšleli o oživení této pozapomenuté možnosti.

Petr Sláma